ECLI:CZ:US:2017:3.US.2376.17.1
sp. zn. III. ÚS 2376/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. V., zastoupeného JUDr. Vlastimilem Rampulou, advokátem, sídlem Karlovo nám. 671/24, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. dubna 2017 č. j. 3 Tdo 139/2017-45, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. září 2016 sp. zn. 5 To 206/2016 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 31. března 2016 sp. zn. 3 T 69/2015, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl v záhlaví označeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") odsouzen pro přečin nepřímého úplatkářství podle §333 odst. 1 trestního zákoníku, jehož se měl dopustit několika skutky tak, že (I) dne 12. 9. 2013 v Praze 10 R. V. v úmyslu se za úplatu vyhnout sankci zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu, poskytl stěžovateli úplatek ve výši 70 000 Kč. Stěžovatel přislíbil předat blíže nezjištěnou částku blíže neznámé úřední osobě pracující na Magistrátu hl. m. Prahy, která měla rozhodnout ve věci projednání správního řízení vedeného proti R. V. s tím, že nebude R. V. za spáchaný přestupek uložena sankce zákazu činnosti a řidičský průkaz mu bude vrácen za 10 dnů od převzetí úplatku; (II) v blíže nezjištěné době v Praze 10 žádal stěžovatel od Jaromíra Kabáta úplatek ve výši 30 000 Kč za to, že zajistí u blíže nezjištěné úřední osoby pracující na Magistrátu hl. m. Prahy, že se nebude konat správní řízení proti Jaromírovi Kabátovi, což však Jaromír Kabát odmítl, neboť mu bylo zřejmé, že by se tímto jednáním mohl dopustit trestného činu; (III) dne 29. 11. 2013 v Praze 10 R. V. v úmyslu se za úplatu vyhnout sankci zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu, předal stěžovateli prostřednictvím neznámé osoby úplatek ve výši 50 000 Kč, kdy stěžovatel přislíbil předat blíže nezjištěnou částku blíže nezjištěné úřední osobě pracující na Magistrátu hl. m. Prahy, která měla rozhodnout ve věci projednání správního řízení vedeného proti R. V. Magistrátem hl. m. Prahy, tak, že mu nebude za spáchaný přestupek uložena sankce zákazu činnosti. Za toto jednání byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody ve výměře 12 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Stěžovateli byl taktéž napadeným rozsudkem uložen peněžitý trest ve výši 50 000 Kč. Stejným rozsudkem bylo rozhodnuto taktéž o vině a trestu obviněného R. V.
3. Stěžovatel rozsudek obvodního soudu napadl odvoláním, o němž Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozhodl tak, že jej napadeným rozsudkem jako nedůvodné dle §256 trestního řádu zamítl.
4. Stěžovatel rozsudek městského soudu napadl dovoláním, které bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel uvádí, že obvodní soud vydal napadený rozsudek poté, co ve stejné věci vydal dne 4. 11. 2015 zprošťující rozsudek s tím, že se nestaly skutky, pro které byli obvinění stíháni. Přesto při nezměněné důkazní situaci v rámci nového hlavního líčení po zrušení zprošťujícího rozsudku překvapivě vydal odsuzující rozsudek, neboť dospěl nově k závěru, že vina obviněného byla zjištěna. Obvodní soud přitom nově uvedl, že ač se stěžovatel k trestné činnosti nedoznává, jeho výpověď považuje za účelovou, stejně tak obvodní soud zpochybňuje výpověď spoluobviněného V. Stěžovatel považuje napadený rozsudek nalézacího soudu za nepřezkoumatelný.
6. Stěžovatel poukazuje na to, že se obvodní soud dostatečně nevypořádal s námitkou obhajoby o nepoužitelnosti odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu z důvodů formálních vad, neboť toliko konstatoval, že příslušné příkazy byly vydány pro jiné řízení a dle §88 odst. 6 trestního řádu je možno získané odposlechy použít i v jiné trestní věci. Obvodní soud dále uvedl, že by si však dovedl představit podrobnější odůvodnění příkazu, zákonné požadavky podle §88 odst. 1 trestního řádu jsou však údajně přesto dány. Stěžovatel taktéž namítá, že skutkové závěry, k nimž obvodní a městský soud dospěly, jsou v extrémním rozporu s výsledky dokazování. Rozhodnutí těchto soudů jsou především opřena o poznatky z odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, které jsou však procesně nepoužitelné, jelikož nenaplňují požadavky §88 odst. 1 a 2 trestního řádu. Stěžovatel odkazuje při výkladu těchto ustanovení na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2015 č. j. 4 Pzo 2/2014, kdy však příslušné příkazy odporují požadavkům vytyčeným v uvedeném usnesení, když v nich zejména není uvedeno, proč nelze sledovaného účelu dosáhnout jinak, nebo proč by bylo jinak jeho dosažení podstatně ztíženo.
7. Stěžovatel dále uvádí, že základním znakem skutkové podstaty přečinu nepřímého úplatkářství je využití vlivu svého nebo vlivu jiné osoby k působení na výkon pravomoci úřední osoby. K prokázání tohoto znaku skutkové podstaty ovšem dokazování vedeno nebylo a z provedeného dokazování naplnění tohoto znaku dovodit nelze. Dalším znakem skutkové podstaty tohoto přečinu je přijetí úplatku, avšak ani tento znak se nalézacímu soudu nepodařilo v průběhu dokazování prokázat. Stěžovatel tvrdí, že když po obviněném V. či svědku Kabátovi požadoval nějaké finanční prostředky, vždy to bylo míněno jako odměna za službu, kterou realizuje osobně nebo zprostředkuje oběma osobám v rámci jejich zastupování před správním orgánem.
8. Stěžovatel vytýká městskému soudu, že byť tento soud konstatoval nedostatky v rozsudku obvodního soudu, tak je sám nezhojil a odvolání stěžovatele jako nedůvodné zamítl, byť je rozsudek obvodního soudu dle závěrů stěžovatele nepřezkoumatelný. Tím, že městský soud rozsudek obvodního soudu nezrušil, se dopustil porušení principu dvojinstančnosti řízení, čímž zatížil obě rozhodnutí vadou dosahující ústavněprávní intenzity. Stěžovatel dále městskému soudu vytýká, že hodnotil důkazy, které však sám neprovedl.
9. Stěžovatel konečně nesouhlasí ani se závěrem Nejvyššího soudu uvedeným v jeho napadeném usnesení, který aprobuje postup obou nižších soudních instancí. Stěžovatel zejména brojí proti závěrům obecných soudů, že došlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu nepřímého úplatkářství, když zejména nebylo prokázáno, že by stěžovatel působil na úřední osoby činné ve správní věci spoluobviněného R. V.
10. Dle názoru stěžovatele se taktéž Nejvyšší soud nevypořádal s námitkou obviněného týkající se porušení zásady dvojinstančnosti postupem městského soudu, který nejenže zavázal v předchozím rozhodnutí obvodní soud tím, jak má provedené důkazy (především záznam telekomunikačního provozu) hodnotit, ale nedostatečné a nepřezkoumatelné hodnocení dokazování obvodním soudem doplnil hodnocením vlastním.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
13. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na shora nastíněné postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, jak to činí stěžovatel ve své ústavní stížnosti.
15. Část námitek stěžovatele Ústavní soud shledává námitkami skutkového charakteru, které stěžovatel následně navazuje na způsob hodnocení důkazů provedeného obecnými soudy, kam lze podřadit i zpochybnění úplnosti provedeného dokazování či námitky stran posuzování věrohodnosti výpovědí obviněných či svědků. Stěžovatel se tedy svou ústavní stížností domáhá toho, aby důkazy, v jeho trestní věci provedené, byly hodnoceny jiným způsobem, než jaký se stal podkladem pro rozhodnutí soudu o vině a trestu. Na tomto místě je však třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané trestním řádem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu, jehož porušení stěžovatel namítá, které však v posuzované věci Ústavní soud neshledal.
16. Stěžovatel namítá, že obvodní soud poté, co byl jeho zprošťující rozsudek zrušen městským soudem, rozhodl o vině stěžovatele, přičemž však důkazní situace byla stále stejná. Ústavní soud k tomu odkazuje na předchozí bod a zdůrazňuje, že obvodní soud doplnil dokazování a přistoupil důsledně k naplnění principu zakotveného v §2 odst. 6 trestního řádu, tedy k otázce hodnocení důkazů. Jeho závěry není Ústavní soud, až na výjimečné případy tzv. extrémního rozporu, povolán přezkoumávat. Stěžovatelem namítaný extrémní rozpor mezi právními závěry obecných soudů a skutkovými zjištěními však v projednávané věci dán není, což vyplývá právě z provedeného dokazování, zejména z vyhodnocení odposlechů a záznamu telekomunikačního provozu, jejichž obsah je podrobně zdokumentován v napadeném rozsudku městského soudu.
17. Stěžovatel v návaznosti na předchozí námitku rozporuje použitelnost získaných odposlechů a záznamu telekomunikačního provozu, neboť údajně příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu nesplňovaly zákonné podmínky zakotvené v §88 odst. 1 a 2 trestního řádu. Ústavní soud konstatuje, že tato námitka byla již opakovaně analyzována v napadeném rozhodnutí městského soudu a taktéž v napadeném usnesení Nejvyššího soudu a Ústavní soud závěry obecných soudů považuje za přesvědčivé. Z napadeného rozsudku městského soudu vyplývá, že ve věci byly vydány celkem tři příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, přičemž dva splňují zákonné náležitosti. Třetí příkaz (sp. zn. V 42-2/2014 Nt 5242/2014 ze dne 23. 4. 2014) tyto náležitosti nesplňuje, nicméně odposlechy získané na základě tohoto příkazu nebyly v trestním řízení vůbec provedeny, a to jednak z důvodu procesní nepoužitelnosti a jednak z toho důvodu, že byly pořízeny v době, kdy již byly předmětné skutky delší dobu dokonány.
18. Námitky stěžovatele ohledně toho, že obecné soudy neprokázaly naplnění znaků skutkové podstaty nepřímého úplatkářství, jehož se měl stěžovatel dopustit, shledává Ústavní soud taktéž nedůvodnými. V otázce skutkových závěrů obecných soudů Ústavní soud odkazuje jednak na výše uvedený bod 15 a zároveň dodává, že jde o předčasně dokonaný trestný čin, kdy se nevyžaduje, aby pachatel na výkon pravomoci úřední osoby skutečně působil či aby u úřední osoby jinak ve smyslu této skutkové podstaty intervenoval. Postačí toliko, když úplatek za tímto účelem žádá anebo jej přijme. Z provedeného dokazování je pak zřejmé (viz zejména zmiňované odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu), že ze strany stěžovatele k dokonání předmětného přečinu skutečně došlo, čímž byly naplněny všechny zákonné znaky skutkové podstaty.
19. Stěžovatel dále namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku obvodního soudu a následně vadný postup městského soudu, který měl, dle stěžovatele, v souladu s principem dvojinstančnosti rozsudek obvodního soudu zrušit, což neučinil a zasáhl tak do ústavně zaručeného práva stěžovatele na soudní ochranu. Ústavní soud se ani zde neztotožňuje s argumentací stěžovatele. Ústavní soud v podstatném souhlasí se závěrem městského soudu o namítané nepřezkoumatelnosti rozsudku obvodního soudu, neboť byť lze odůvodnění rozsudku obvodního soudu považovat za stručné, tak přesto z něj dostatečně a v souladu s požadavky stanovenými v §2 odst. 5 trestního řádu vyplývá, na základě jakých důkazů (a jejich analýzy v průběhu hodnocení důkazů) obvodní soud dospěl k závěru o vině stěžovatele. Městský soud tedy postupoval v souladu se zákonnými požadavky, když nezrušil napadený rozsudek obvodního soudu, nýbrž toliko některé jeho vady napravil, čímž výrazně přispěl i k požadavku přiměřené délky řízení a včasného vynesení meritorního rozhodnutí soudu, což je taktéž komponentou práva na řádný proces dle čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
20. Pokud jde o namítaná pochybení dovolacího soudu, Ústavní soud konstatuje, že z napadeného usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že se se všemi námitkami stěžovatele argumentačně vypořádal, přičemž není nutné, aby reagoval na každou jednotlivou námitku stěžovatele. Postačí, že Nejvyšší soud na základě ucelené argumentace námitky stěžovatele vypořádal a vyvrátil.
21. Ústavní soud na základě výše uvedeného konstatuje, že ústavní stížnost je v podstatě polemikou s obsahem odůvodnění napadených rozhodnutí, která však ústavní konformitu těchto rozhodnutí nemůže zpochybnit. Ústavní soud má za to, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději.
22. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. září 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu