ECLI:CZ:US:2017:3.US.2460.16.1
sp. zn. III. ÚS 2460/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti RUBENDYAN CITY, s. r. o., sídlem Ibišková 545, Jesenice, zastoupené JUDr. Ing. Mgr. Pavlem Sorokáčem, MBA, advokátem, sídlem Pařížská 68/9, Praha 1 - Josefov, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. června 2016 sp. zn. 70 ICm 3800/2015, U1 23/2016, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Brátová a Krejčí, v. o. s., sídlem Americká 1304, Stříbro, insolvenční správkyně dlužnice obchodní společnosti NOVERA GROUP, s. r. o., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Ústavní soud zjistil, že usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 1. 6. 2016 sp. zn. 70 ICm 3800/2015, U1 23/2016 bylo rozhodnuto v řízení o důvodnosti popření vykonatelných pohledávek a v řízení o určení lhůty pro provedení úkonu tak, že návrh stěžovatelky na určení lhůty Krajskému soudu v Praze (dále jen "krajský soud") k vydání usnesení o zastavení řízení, vedeného pod sp. zn. 70 ICm 3800/2015, se zamítá (výrok I.). Ve výroku II. bylo rozhodnuto, že stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení.
3. V odůvodnění svého rozhodnutí vrchní soud uvedl, že ze spisu zjistil, že přihláškou doručenou soudu dne 14. 8. 2015 přihlásila navrhovatelka (stěžovatelka) do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka mimo jiné pohledávku č. 6 ve výši 70 000 000 Kč s příslušenstvím ve výši 13 611 643,84 Kč ze smlouvy o úvěru ze dne 28. 4. 2012 zajištěnou zástavními právy k nemovitému majetku v kat. úz. a obci Jesenice u Prahy a vykonatelnou na základě notářského zápisu sp. zn. NZ 2308/2012 N 83/2012 sepsaného dne 6. 8. 2012. Na přezkumném jednání konaném dne 2. 9. 2015 správce tuto pohledávku tak, jak byla přihlášena, přezkoumal, popřel ji co do pravosti, v plném rozsahu co do výše a v rozsahu 13 611 643,84 Kč co do pořadí. Z protokolu z přezkumného jednání (č. d. B-13) a z upraveného seznamu přihlášených pohledávek (č. d. B-14), tvořícího součást zápisu o přezkumném jednání, vrchní soud zjistil, že správce nezpochybnil vykonatelnost této pohledávky, a podle §199 odst. 1 dle §201 odst. 2 zákona 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, byl povinen podat do 30 dnů od přezkumného jednání žalobu, jíž by uplatnil popření vůči navrhovatelce, jež vykonatelnou pohledávku přihlásila. V této souvislosti vrchní soud poznamenal, že by dle §201 odst. 2 insolvenčního zákona byla vykonatelná pohledávka zjištěna i tehdy, jestliže by popírající insolvenční správce nepodal včas žalobu o její popření nebo byla-li by tato žaloba zamítnuta. Vrchní soud uvedl, že pro zjištění vykonatelné pohledávky popřené insolvenčním správcem je tedy rozhodující, zda správce podal včas žalobu, a pokud ano, jak o ní bude rozhodnuto. Na tom nic nemění ani to, že věřitel, jehož vykonatelná pohledávka byla popřena, podal proti insolvenčnímu správci žalobu na určení její pravosti. Z těchto důvodů nemohl vrchní soud přisvědčit názoru navrhovatelky (stěžovatelky), podle něhož by za situace popsané shora mělo být řízení vedené pod sp. zn. 70 ICm 3800/2015 dle §104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), pro překážku věci zahájené zastaveno.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka namítá, že vrchní soud přesáhl svoji pravomoc, když se vyjadřoval k věci samé vedené u krajského soudu pod sp. zn. 70 ICm 3800/2015, resp. k jejímu právnímu posouzení, když toto výhradně přísluší soudu prvního stupně, následně soudu odvolacímu a potažmo dovolacímu, je-li ve věci přípustný mimořádný opravný prostředek (dovolání). Vrchní soud v řízení o návrhu na určení lhůty pro provedení úkonu nebyl v postavení soudu odvolacího, kdy odůvodnění napadeného usnesení měl omezit pouze na právní posouzení, zda k průtahům v řízení ze strany krajského soudu došlo či nikoli. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 60/04 (č. 264/2005 Sb., N 96/37 SbNU 297).
5. Z výše uvedeného stěžovatelka dovozuje, že rozhodování o určení lhůty je specifickým samostatným řízením. Nejde o pokračování nalézacího řízení a tím spíše pak soudu, rozhodujícím v daném specifickém případě nepřísluší řešit otázku, která je součástí "hlavního řízení". Vrchní soud pak zcela svévolně zneužil svého postavení, když se v rámci rozhodování nezaměřil na otázku, kterou byl příslušný řešit, ale započal se svými právními vývody, aniž by měl relevantní znalost spisu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. S tvrzením stěžovatelky, že vrchní soud napadeným rozhodnutím zasáhl do jejích ústavně zaručených práv, nelze souhlasit. Vrchní soud řádně odůvodnil svůj závěr o nedůvodnosti návrhu na určení lhůty podle §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, v níž má krajský soud vydat usnesení o zastavení uvedeného řízení. Skutečnost, že se vrchní soud v odůvodnění zabýval relevantními okolnostmi věci, především otázkou zastavení daného řízení, která bezprostředně souvisí s návrhem stěžovatelky na určení lhůty, nelze považovat za překročení pravomocí, nýbrž za ústavně konformní aplikaci zákona.
10. Vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí objasnil, že v řízení o návrhu na určení lhůty podle §174a zákona o soudech a soudcích může příslušný soud stanovit lhůtu k provedení procesního úkonu, který logicky zapadá do procesního postupu rozhodujícího soudu a je z procesního hlediska nezbytný, avšak není oprávněn tento procesní postup měnit nebo dokonce přezkoumávat právní závěry soudu, vůči němuž jsou namítány průtahy v řízení. Vrchnímu soudu v rámci rozhodování dle §174a zákona o soudech a soudcích nepřísluší jakkoliv hodnotit procesní postup a právní závěry krajského soudu, resp. nemůže v řízení dle tohoto ustanovení postupovat jako odvolací soud (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016 sp. zn. I. ÚS 2461/16 a usnesení ze dne 6. 9. 2016 sp. zn. IV. ÚS 2459/16, dostupná na http://nalus.usoud.cz).
11. Jestliže v daném případě dospěl krajský soud k závěru, že nejsou splněny podmínky podle §104 odst. 1 o. s. ř. pro zastavení řízení o žalobě insolvenční správkyně proti stěžovatelce, není soud vyššího stupně podle §174a zákona o soudech a soudcích oprávněn nutit krajský soud k zastavení řízení. Pokud by takto soud vyššího stupně postupoval, porušil by tím princip soudcovské nezávislosti. Z těchto důvodů je vyloučeno, aby vrchní soud určil krajskému soudu lhůtu pro vydání usnesení o zastavení řízení.
12. Z výše uvedeného také vyplývá, že odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 60/04 není v dané věci relevantní. V uvedeném nálezu Ústavní soud vyslovil, že řízení o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu není pokračováním sporného řízení, ani pokračováním trestního řízení či pokračováním řízení o přezkoumání správního rozhodnutí. Tímto návrhem je vyvoláno specifické řízení, jehož předmětem je pouze posouzení toho, zda v řízení před soudem nedochází k neodůvodněným průtahům. Toto řízení proto nemůže sloužit k vynucování procesních úkonů, které soud provést nechce.
13. Námitky stěžovatelky v ústavní stížnosti jsou polemikou zejména s odůvodněním napadeného rozhodnutí. Vrchní soud však ve svém napadeném rozhodnutí přesvědčivě odůvodnil, proč nebylo na místě, aby krajský soud vydal stěžovatelkou požadované rozhodnutí a musel vyložit, proč nelze nevydání požadovaného rozhodnutí považovat za průtahy v řízení. Žádné překročení pravomocí ve výroku ani odůvodnění napadeného rozhodnutí Ústavní soud neshledal. Námitky stěžovatele proti nesprávnosti tohoto závěru vrchního soudu nemají ústavní rozměr. Správnost právního hodnocení vrchního soudu je otázkou výkladu obyčejného zákona, což Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší.
14. Podle Ústavního soudu vrchní soud v souzené věci respektoval zákonnou procesní úpravu, postupoval v souladu se základními právy zakotvenými v Listině a v Úmluvě a jeho závěrům Ústavní soud nemá z hlediska ústavnosti co vytknout. Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Právo na soudní ochranu a na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky. Okolnost, že stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
15. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu