ECLI:CZ:US:2017:3.US.2518.16.1
sp. zn. III. ÚS 2518/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudkyně zpravodajky Milady Tomkové a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti Václava Šťastného, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem Štefánikova 48, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2016 č. j. 54 Co 199/2016-893, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel s tvrzením o porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud").
Z napadeného usnesení připojeného k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatel se žalobou domáhal obnovy řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. 18 C 249/2006, ve kterém byl zavázán povinností zaplatit žalobkyním a) Antonii Jeřábkové, b) Lucii Novosadové, c) Miroslavě Kolbabové a d) Jitce Wesstromové celkem 742 189 Kč. V řízení o žalobě na obnovu řízení obvodní soud ustanovil žalobkyním a) a d) k ochraně jejich zájmů advokátku Mgr. Evu Durdilovou (č. l. 707). Usnesením ze dne 20. 1. 2015 obvodní soud žalobu na obnovu řízení zamítl, rozhodl o nákladech řízení mezi všemi účastníky a stěžovateli uložil povinnost zaplatit České republice na účet obvodního soudu plnou náhradu nákladů řízení státu, a to ve výši a lhůtě k plnění, které budou stanoveny v samostatném usnesení (č. l. 799). V odvolacím řízení městský soud rozhodnutí obvodního soudu potvrdil ve výrocích o zamítnutí žaloby, o nákladech řízení ve vztahu mezi stěžovatelem a žalobkyní b) a o nákladech řízení státu a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi stěžovatelem a dalšími třemi žalobkyněmi (č. l. 830). Rozhodnutí městského soudu stěžovatel napadl dovoláním, o kterém dosud Nejvyšší soud nerozhodl.
Usnesením ze dne 21. 1. 2016 (č. l. 853) ve spojení s usnesením městského soudu ze dne 4. 3. 2016 (č. l. 873) obvodní soud přiznal právní zástupkyni žalobkyň a) a d) odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 30 900 Kč, která měla být po právní moci usnesení vyplacena z účtu obvodního soudu.
Usnesením ze dne 14. 4. 2016 č. j. 18 C 249/2006-876 obvodní soud rozhodl, že ve vztahu mezi stěžovatelem a žalobkyní a) a d) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok I. a II.) a zavázal žalovaného povinností zaplatit do tří dnů od právní moci usnesení České republice na označený účet obvodního soudu náhradu nákladů řízení státu ve výši 30 900 Kč (výrok III.). K odvolání stěžovatele pouze do výroku o nákladech řízení státu městský soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím usnesení obvodního soudu ve výroku III. potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
II.
Argumentace stěžovatele
V ústavní stížnosti stěžovatel zopakoval námitku uplatněnou již v řízení před obecnými soudy, a to že ustanovení zástupce z řad advokátů pro žalobkyně a) a d) obvodním soudem bylo extrémně nehospodárné a důsledky tohoto rozhodnutí by neměly jít k jeho tíži. Stěžovatel uvedl, že mu není zřejmý důvod pro ustanovení zástupce žalobkyni a), která je vlastníkem nemovitosti v Měchenicích, či žalobkyni d), která pobírá důchod zčásti vyplácený Českou republikou a zčásti Švédským královstvím, banka jí poskytla půjčku na pořízení bytu, kterou zřejmě bez problémů splácí, a i podle údajů v katastru nemovitostí lze dovodit, že je solventní. Stěžovatel též namítl, že v situaci, kdy o jeho dovolání nebylo dosud rozhodnuto, nemělo být rozhodováno ani o náhradě nákladů řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen v souladu s požadavky ustanovení §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí městského soudu z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
K rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98 ze dne 1. 11. 1999, usnesení sp. zn. II. ÚS 130/98 ze dne 27. 5. 1998, usnesení sp. zn. I. ÚS 30/02 ze dne 4. 2. 2003, usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002, U 25/27 SbNU 307, usnesení sp. zn. III. ÚS 255/05 ze dne 13. 10. 2005, usnesení sp. zn. IV. ÚS 131/08 ze dne 18. 3. 2008 a další dostupná na http://nalus.usoud.cz). Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevírá věcnému posouzení, jsou výjimečné, zpravidla tak činí tehdy, dosáhne-li tato otázka ústavně právní dimenze, tj. tehdy, shledá-li v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení právního předpisu ze strany obecného soudu prvek svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu.
Předmětem ústavněprávního přezkumu Ústavního soudu bylo rozhodnutí obecného soudu o určení výše nákladů řízení České republiky a lhůty ke splnění povinnosti stěžovatele tyto náklady zaplatit na účet označeného soudu. Je zřejmé a stěžovatel tuto skutečnost nikterak nezpochybnil, že výši nákladů vzniklých státu určil obvodní soud v totožné výši, v jaké byla určena a pravomocně přiznána odměna a náhrada hotových výdajů právní zástupkyni ustanovené žalobkyním a) a d) k ochraně jejich zájmů. Ústavní soud neshledal v rozhodování městského soudu žádné pochybení, které by zakládalo důvod k jeho zásahu ve formě kasačního nálezu. Rozhodnutí o určení výše nákladů řízení státu se opírají o příslušná zákonná ustanovení (zejména §140 odst. 2, §148 odst. 1, §151 odst. 1, §155 odst. 1 o. s. ř.), jsou řádně odůvodněna a dostatečným a přiměřeným způsobem se vypořádávají s námitkami stěžovatele. Tvrzení o porušení pravidel spravedlivého procesu tak nelze přisvědčit. Lze jen zdůraznit, že pravomocné rozhodnutí obvodního soudu o základu náhrady nákladů řízení mezi účastníky řízení, tj. o povinnosti stěžovatele plně nahradit náklady řízení státu, nebylo možné v odvolacím řízení přezkoumávat a nelze ho podrobit ústavněprávnímu přezkumu ani v rámci posuzované ústavní stížnosti.
K námitce stěžovatele, že o náhradě nákladů řízení nemělo být do doby skončení dovolacího řízení rozhodováno, Ústavní soud shodně s městským soudem odkazuje na zákonem stanovenou povinnost soudu rozhodnout o náhradě nákladů řízení i bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí, resp. rozhodnout o základu náhrady nákladů řízení. Kdyby obecný soud rozhodl o nákladech řízení mimo časový rámec stanovený občanským soudním řádem, porušil by tím nejen čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny, ale založil by i nerovnost účastníků řízení (srov. nález sp. zn. I. ÚS 672/03 ze dne 11. 2. 2004, N 17/32 SbNU 163). Ústavní soud neměl v posuzované věci důvod vyčkávat rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání, neboť by tím zbytečně prodlužoval řízení o ústavní stížnosti. Přezkumem napadeného usnesení městského soudu Ústavní soud nikterak nepřípustně nezasahuje do rozhodování Nejvyššího soudu o dovolání stěžovatele, neboť rozhodnutím o náhradě nákladů řízení co do jeho základu se nezabýval a za daného procesního stavu věci ani zabývat nemohl.
Tvrzení stěžovatele o porušení čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny nepovažoval Ústavní soud v posuzované věci za případné. Stěžovatel argumentoval rovností účastníků řízení a právem vyjádřit se k úkonu soudu, jímž je zvýhodněna protistrana v kontradiktorním řízení, tj. srovnával své procesní postavení s procesním postavením žalobkyň a) a d). Námitky tohoto charakteru však nejsou schopny přivodit ústavně právní přezkum rozhodnutí obecného soudu, jímž byla označeným žalobkyním ustanovena advokátka k nezbytné ochraně jejich zájmů, a v jeho důsledku vyvolány náklady státu, neboť ústavní stížností bylo napadeno výlučně jen určení výše nákladů státu, nikoliv nárok samotný.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu