ECLI:CZ:US:2017:3.US.2542.16.1
sp. zn. III. ÚS 2542/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele A. Č., zastoupeného Mgr. Bc. Patrikem Frkem, advokátem, sídlem Pod Vinicí 2149/21, Praha 4 - Modřany, proti usnesení Nejvyššího oudu ze dne 26. dubna 2016 sp. zn. 8 Tdo 493/2016, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2016 sp. zn. 6 To 393/2015, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. listopadu 2015 sp. zn. 41 T 71/2015, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6 jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená čl. 8 odst. 2 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") ze dne 4. 11. 2015 sp. zn. 41 T 71/2015 byl stěžovatel uznán vinným přečinem podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a byl mu vyměřen peněžitý trest zahrnující 100 denních sazeb po 300 Kč (to jest celkem 30 000 Kč) a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 100 dní.
3. Usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 13. 1. 2016 sp. zn. 6 To 393/2015 bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku obvodního soudu.
4. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. 8 Tdo 493/2016 bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení městského soudu.
5. Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručně shrnuto v tom, že užíval motocykl, ač musel být minimálně srozuměn s tím, že může jít o vozidlo získané trestným činem, což i objektivně bylo.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel má především za to, že nebylo dostatečně prokázáno, že byl srozuměn s tím, že motocykl může pocházet z trestné činnosti. Uvádí, že je zcela běžné, že si lidé opatřují motorová vozidla tzv. bez papírů, a to buď pro to, že je dále využívají pro náhradní díly a v případě motocyklů i k popojíždění v malých obcích bez provedení registrace vozidla. Nákup "bez papírů" sám o sobě neznamená, že vozidlo pochází z trestné činnosti. Obdobně není případný poukaz soudů na fakt, že motocykl osadil jinou registrační značkou. Soudy uvěřily tvrzením obžaloby namísto argumentů obhajoby, ale není jasné proč. Co je totiž neuvěřitelného na tom, že stěžovatel osadil motocykl registrační značkou z jiného svého motocyklu nikoliv v úmyslu zastřít údajný původ motocyklu, nýbrž pouze z důvodu snížení rizika toho, že bude během cesty zastaven policejní hlídkou? Nebyla tak respektována zásada in dubio pro reo. Srozuměn byl toliko s možností být pokutován za dopravní přestupek, nikoliv však s tím, že jde o odcizený motocykl. K závěru, že kupní smlouva na motocykl předložená stěžovatelem je falzem, je pak nutno se ptát, jak to měl rozeznat.
7. Dále stěžovatel namítá, že v řízení se vycházelo z ceny motocyklu jako by byl "s papíry". Měla však být zjištěna cena motocyklu "bez papírů". Je možné, že tato cena by byla nižší než 5 000 Kč, čímž by bylo vyloučeno, aby vůbec šlo o trestnou činnost.
8. Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je nucen připomenout, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Pouze situace, kdy by bylo možno usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, kdy by jejich rozhodnutí svědčila o libovůli v rozhodování, by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.
11. Stěžovatelova argumentace má charakter polemiky se skutkovými závěry obecných soudů, které jsou však založeny na zcela konkrétních skutečnostech, zjištěných v daném řízení. Není pochyb o tom, že stěžovatel si motocykl opatřil nestandardním způsobem, za neobvykle nízkou cenu, bez dokladů, vozidlo neregistroval, osadil na ně registrační značku z jiného motocyklu a takto jej užíval, přičemž, obzvláště pak jako strážníkovi městské policie, mu jistě muselo být známo, že vozidla prodávaná bez dokladů za neobvykle nízkou cenu mohou pocházet z krádeží. Jestliže na základě těchto skutečností obecné soudy dovodily naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu, učinily tak jako orgány k tomu oprávněné, a není úlohou Ústavního soudu, aby jejich závěry nahrazovat hodnocením vlastním.
12. K problematice výše škody nutno nejprve připomenout, že dle §136 trestního zákoníku se při jejím stanovení vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. V případě trestného činu podílnictví není znakem skutkové podstaty určitá minimální výše způsobené škody. Stanovení výše škody pro posouzení trestnosti v takových případech, jako je nyní posuzován, je nutno vztáhnout k trestnému činu, na který trestný čin podílnictví navazuje, neboť u tohoto předcházejícího trestného činu bude zpravidla dosažení určité hodnoty věci podmínkou trestnosti dle skutkové podstaty tohoto předcházejícího činu.
13. V projednávané věci stran hodnoty motocyklu soudy vyšly z ceny stanovené odborným vyjádřením, což je postup zcela standardní. Jestliže přitom toto odborné vyjádření zohledňovalo stav a hodnotu motocyklu v době jeho odcizení, jde o přístup, který plně odpovídá výše uvedeným východiskům. Stěží lze přistoupit na požadavek stěžovatele, aby se vycházelo z ceny motocyklu bez dokladů určeného na náhradní díly, když odcizen byl běžný motocykl, určený k provozu.
14. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu