ECLI:CZ:US:2017:3.US.2560.17.1
sp. zn. III. ÚS 2560/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů Bc. Ireny Klimánkové a Petra Klimánka, zastoupených JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem, sídlem Bubeníčkova 502/42, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2017 č. j. 28 Cdo 5056/2016-215 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. července 2015 č. j. 30 Co 198/2015-171, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelé napadli v záhlaví uvedená rozhodnutí domnívajíce se, že jejich vydáním došlo k zásahu do jejich ústavně zaručených základních práv a svobod, konkrétně do práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny, a to ve spojení s porušením dalších ústavně garantovaných principů, především principu rovnosti před zákonem, požadavku zákonné legitimity vykonávané státní moci podle čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, a konečně práva na účinný prostředek nápravy podle čl. 13 Úmluvy.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelé se u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") žalobou domáhali, aby vedlejšímu účastníkovi byla uložena povinnost zaplatit jim částku 873 900 Kč s příslušenstvím, z důvodu bezdůvodného obohacení, které mu vzniklo tím, že jejich pozemek parc. č. X v katastrálním území Modřany je veřejným prostranstvím a vyhláškou vedlejšího účastníka byl určen jako součást tzv. rekreačního lesa. Obvodní soud rozsudkem ze dne 16. 12. 2014 č. j. 30 C 245/2011-139 žalobu zamítl, když shledal, že pozemek je určen k plnění funkcí lesa podle §3 odst. 1 písm. b) zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon). Připomenul, že stěžovatelé jsou ve vlastnických právech omezeni lesním zákonem, přičemž okolnost, že předmětný pozemek je uveden ve vyhlášce vedlejšího účastníka, je irelevantní, a vedlejší účastník není subjektem, který se bezdůvodně obohacuje.
3. Proti rozsudku obvodního soudu podali stěžovatelé odvolání, které Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") neshledal důvodným, a proto rozsudkem ze dne 14. 7. 2015 č. j. 30 Co 198/2015-171 potvrdil rozsudek obvodního soudu ve věci samé (změnil nákladový výrok). Městský soud konstatoval, že obvodní soud na základě provedeného dokazování zjistil správně skutkový stav, správně zjistil pro rozhodnutí významnou skutečnost, že předmětný pozemek je pozemkem lesním, tj. pozemkem určeným k plnění funkcí lesa (přičemž o takto určené povaze rozhodl pravomocně příslušný správní orgán), a že nepochybil v právních závěrech. Městský soud posléze formuloval závěr, že je-li předmětný pozemek lesním pozemkem, upravuje práva a povinnosti jednotlivých osob k takovému pozemku lesní zákon, jako zákon speciální, který zároveň vylučuje, aby byl posuzován jako veřejné prostranství, proto vedlejšímu účastníkovi nevzniklo bezdůvodné obohacení užíváním pozemku jinými osobami. K tomu dodal, že v řízení nebylo zjištěno, že by vedlejší účastník jakkoliv omezoval vlastnická práva stěžovatelů, že jejich omezení ve výkonu vlastnického práva je dáno lesním zákonem, nikoliv jednáním či úkony vedlejšího účastníka.
4. Proti rozsudku městského soudu podali stěžovatelé dovolání, v němž zpochybňovali závěr městského soudu, že v souzené věci nevzniklo jinému na jejich úkor bezdůvodné obohacení, a argumentovali tak, že je to právě vedlejší účastník, jenž je povinen k vydání bezdůvodného obohacení a jenž je tak ve sporu pasivně legitimován. Dovolání vedlejšího účastníka brojilo proti výroku o náhradě nákladů řízení. Nejvyšší soud dovolání obou stran usnesením ze dne 23. 5. 2017 č. j. 28 Cdo 5056/2016-215 odmítl jako nepřípustná, neboť otázky hmotného a procesního práva, na jejichž vyřešení napadená rozhodnutí závisejí, městský soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a není důvod k jinému posouzení těchto v rozhodovací praxi již vyřešených otázek. Ke hmotněprávním otázkám vymezeným stěžovateli vůči rozhodnutí ve věci samé Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění svého usnesení ze dne 1. 2. 2017 sp. zn. 28 Cdo 2422/2016, jež bylo vydáno ve skutkově a právně podobné věci těchže účastníků (od nyní posuzované věci se liší toliko obdobím, za nějž je nárokována náhrada za užívání pozemku z důvodu bezdůvodného obohacení), včetně jeho další judikatury odkazované v tomto dříve vydaném rozhodnutí. V něm se Nejvyšší soud vyslovil i k opětovně nastolené otázce významu obecně závazných vyhlášek vedlejšího účastníka, byl-li jimi sporný pozemek řazen mezi veřejná prostranství, odkázal přitom i na judikaturu, jež akcentuje, že prostor splňující zákonné znaky dané §34 zákona č. 128/2000 Sb. je veřejným prostranstvím ex lege (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 21/02, publikovaný pod č. 211/2005 Sb., či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015 sp. zn. 28 Cdo 2523/2013, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) a kdy příslušná obecně závazná vyhláška může tak nanejvýše deklarovat již existující stav (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006 sp. zn. 33 Odo 1064/2005), jejž však není způsobilá změnit. Ve světle výše uvedeného není tedy podstatná ani stěžovateli zdůrazňovaná okolnost o zahrnutí předmětného pozemku vyhláškou vedlejšího účastníka mezi lokality, jejichž (zvláštní) užívání podléhá poplatku za užívání veřejného prostranství. Připomenul, že vlastnické právo není právem absolutně neomezeným; naopak podle čl. 11 Listiny může být určitým způsobem limitováno, přičemž v souladu se závěry vyjádřenými v odkazovaných rozhodnutích lze příslušnou kompenzaci přiznat toliko u omezení dosahujících jisté výraznější intenzity. Dále uvedl, že řešení rozhodné otázky hmotného práva tak není v rozporu ani s další, v dovolání odkazovanou judikaturou dovolacího soudu, jež řeší otázku vzniku bezdůvodného obohacení obce na úkor vlastníka pozemku, jenž je svým charakterem právě veřejným prostranstvím. Přípustnost dovolání žalobců nemohly založit ani otázky směřující k určení subjektu legitimovaného k vydání bezdůvodného obohacení (kdy dovolatelé povinnost k vydání bezdůvodného obohacení či náhrady za něj - stejně tak jako v případě pozemků představujících veřejné prostranství - připínají příslušné obci), neboť na řešení těchto otázek napadené rozhodnutí nezávisí (odvolací soud zamítl žalobu již proto, že nejsou naplněny předpoklady vzniku závazku z bezdůvodného obohacení). Jako souladné s ustálenou rozhodovací praxí vyhodnotil Nejvyšší soud i závěry městského soudu, o něž se opírá (vedlejším účastníkem napadené) rozhodnutí o náhradě nákladů řízení.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé (po rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy) namítají, že jsou vnímáni jako vlastníci jiné kategorie než ostatní, jež se ocitají právně, a zejména ústavně, ve srovnatelné situaci, například vlastníci nemovitostí, na nichž leží parky (i veřejná zeleň), nebo pozemní komunikace a s nimi související plochy, jež jsou rovněž přístupné všem, avšak jsou užívány především ve prospěch obyvatelů veřejnoprávních korporací, v jejichž správních obvodech se nacházejí. Nepopírají, že nemovitosti byly určeny jako pozemky určené k plnění funkcí lesa, avšak lesem nejsou a nikdy nebyly, reálně jde o louku na okraji obytné zástavby (důkazy k těmto tvrzením byly paušálně odmítnuty). Připomínají, že to byl vedlejší účastník, kdo svým rozhodnutím založil omezení jdoucí k jeho prospěchu nad rámec obecného oprávnění vstupu do lesů a jež fakticky i právně znemožňuje stěžovatelům užívání jejich věcí a sám si ke svým, jakkoliv veřejným účelům toto právo přisvojuje, a to určením těchto nemovitostí jako veřejného prostoru určeného k rekreaci, a to bez smluvního základu s jeho vlastníky. Podle nich §19 zákona o lesích nevytváří zákonný podklad pro oprávnění vedlejšího účastníka jako obce užívat soukromé pozemky ke svým vlastním (veřejným) účelům, v daném případě k rekreaci vlastních obyvatel, a není s to nahradit požadovaný smluvní užívací titul. Připomínají i usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 731/10 a sp. zn. III. ÚS 338/04 o náhradách za omezení užívání pozemků prohlášených za veřejná prostranství a nález ze dne 8. 7. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 8/08 (N 137/58 SbNU 115; 256/2010 Sb.) o smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny. Setrvávají na stanovisku, že jednáním vedlejšího účastníka bylo založeno omezení jdoucí zjevně nad rámec zákonného omezení, což vnímají jako nerovný přístup, rozporný s deklarovaným právem na ochranu vlastnictví. Též upozorňují na přístup Ústavního soudu k povinnosti obecných soudů jejich rozhodnutí řádně odůvodnit a vypořádat se s námitkami uplatněnými účastníky řízení; námitka stěžovatelů, že v jejich věci jde o veřejné prostranství z konkrétních důvodů míjející se s obsahem užívání dle §19 lesního zákona a že z tohoto titulu jim přísluší náhrady za jeho veřejné užívání, byla námitkou zásadní a bylo nezbytné, aby se s ní obecné vypořádaly.
6. Podle stěžovatelů nedostál své povinnosti ani Nejvyšší soud, od něhož očekávali nejméně reakci na právní otázky, jež v dovolání položili. Tomu se Nejvyšší soud zcela vyhnul, sama citace jednotlivých judikátů bez přiléhavé interpretace v konkrétním posouzení je stejně marná, jako pouhá citace ustanovení právního předpisu, a není odůvodněním, jež má na mysli §157 odst. 2 občanského soudního řádu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Ústavní soud se - v souladu se svojí působností (bod 8.) - zabýval ústavní stížností v rozsahu stěžovateli namítaného porušení jejich základních práv (bod 1.) a konstatuje, že k takovému porušení napadenými rozhodnutími ani postupem obecných soudů předcházejících jejich vydání nedošlo. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelé od Ústavního soudu očekávají přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly soudy při hodnocení právních předpokladů vzniku bezdůvodného obohacení vedlejšímu účastníkovi za údajné užívání jejich pozemku. Ústavní soud dále zjistil, že stěžovatelé se u obvodního soudu dřívější žalobou domáhali vůči vedlejšímu účastníkovi vydání bezdůvodného obohacení ve výši 834 540 Kč za tvrzené užívání jejich pozemku za jiné období. Obvodní soud rozsudkem ze dne 16. 7. 2014 č. j. 20 C 31/2009-157 žalobu zamítl, městský soud rozsudkem ze dne 26. 1. 2015 č. j. 68 Co 485/2014-183 potvrdil rozsudek obvodního soudu a dovolání obou procesních stran odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 1. 2. 2017 č. j. 28 Cdo 2422/2016-226. V odůvodnění tohoto usnesení opakovaně zdůraznil, že dle závěrů městského soudu předmětný pozemek není veřejným prostranstvím. Následnou ústavní stížnost stěžovatelů odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 6. 6. 2017 sp. zn. I. ÚS 1379/17 pro zjevnou neopodstatněnost. Argumentace stěžovatelů v nyní posuzované věci, byť jsou v řízení o ústavní stížnosti zastoupeni jiným advokátem, je také založena na tvrzení, že jejich pozemek je veřejným prostranstvím, tedy na tvrzení již vyvráceném v řízení o předchozí věci. Ústavní soud ani v nynější věci neshledal důvod odchýlit se od závěrů formulovaných v předešlém sporu.
10. Namítají-li stěžovatelé, že se Nejvyšší soud nevypořádal se všemi jejich dovolacími námitkami, resp. svoje rozhodnutí neodůvodnil podle §157 odst. 2 občanského soudního řádu, pak jim budiž připomenuto, že Nejvyšší soud využil možnost zakotvenou v §243f odst. 3 občanského soudního řádu a navíc odkázal na svoje předchozí usnesení vydané ve věci týchž účastníků (srov. str. 2, druhý odstavec).
11. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Vzhledem k této skutečnosti nepovažoval Ústavní soud za hospodárné vyzývat stěžovatele k odstranění vad plných mocí (pozn. plné moci byly uděleny na počátku roku 2011 a mají generální povahu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. září 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu