ECLI:CZ:US:2017:3.US.2576.17.1
sp. zn. III. ÚS 2576/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. A., zastoupeného Mgr. Ladislavem Kudrnou, MBA, advokátem, sídlem Mírové náměstí 157/30, Litoměřice, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. března 2017 č. j. 13 Co 170/2016-281 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. prosince 2015 č. j. 18 P 148/2012-193, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a 1) E. A. a 2) P. A. a 3) nezletilého L. A. a 4) nezletilé K. A., obou zastoupených Magistrátem města Ústí nad Labem, sídlem Velká Hradební 2336/8, Ústí nad Labem, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, a to z důvodu porušení základních práv a svobod zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 2 odst. 2 Listiny, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Ústí na Labem (dále jen "okresní soud") bylo na návrh E. A., matky nezletilých vedlejších účastníků, stěžovateli jako jejich otci s účinností od 1. 6. 2015 zvýšeno (výrok I) výživné pro nezletilého L. na částku 3 500 Kč měsíčně (z částky 2 000 Kč) a pro nezletilou K. na částku 2 000 Kč (z částky 1 000 Kč), dále bylo rozhodnuto o splatnosti dlužného výživného (výrok II) a konstatováno, že se tímto rozhodnutím mění předchozí rozsudek téhož soudu ze dne 24. 7. 2012 č. j. 18 Nc 239/2011-45 (výrok III), kromě toho jím bylo zastaveno řízení o zvýšení výživného pro syna o P. (výrok IV) a rozhodnuto o nákladech řízení (výrok V).
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu potvrdil, ve výroku I a II jej změnil mj. tak, že s účinností od 1. 9. 2016 se výživné pro nezletilého L. zvyšuje na částku 4 000 Kč a pro nezletilou K. na částku 2 500 Kč, jinak tento výrok potvrdil, dále pak rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Uvedené soudy shodně konstatovaly, že došlo ke změně ve skutečnostech podstatných pro stanovení výživného, když potřeby nezletilých dětí vzrostly s přibývajícím věkem, nástupem nezletilého L. na druhý stupeň základní školy a nezletilé K. do mateřské školy a rodičům zanikla vyživovací povinnost k (nyní již zletilému) P.
II.
Stěžovatelova argumentace
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že obecné soudy vyložily §923 odst. 1 občanského zákoníku a §163 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") svévolně, resp. v rozporu se zákonným zněním a k jeho tíži. Změna poměrů se dle stěžovatele musí týkat skutečností, na nichž bylo založeno předchozí rozhodnutí o výživném, a důvodem změny vyživovací povinnosti je změna okolností, za nichž bylo dosud výživné určeno a která se výraznějším způsobem projeví v poměrech účastníků. K takové změně, jež by odůvodňovala změnu předchozího rozhodnutí, dle jeho názoru jednoznačně nedošlo, neboť vývoj v poměrech účastníků doznal jen podružných změn. Obecné soudy pochybily, když v podstatě nově určovaly výši výživného, aniž by jejich úvaha vycházela z porovnání současných poměrů s poměry, na jejichž základě bylo vydáno původní rozhodnutí.
5. Stěžovatel také poukázal na to, že soudy neprovedly všechny jím navržené důkazy, zejména ty, které prokazují jeho majetkové poměry, např. zprávou o úhradách za elektrickou energii, v důsledku čehož byl skutkový stav zjištěn neúplně. Postupovaly proto v rozporu se základním principem civilního řízení, jenž plyne z §132 o. s. ř. V této souvislosti stěžovatel argumentoval tak, že soud nemůže odmítnout provedení důkazu z důvodu, že jej považuje předem za nevěrohodný, ale jen v případě jistoty, že takový důkaz nelze považovat za přínosný v souvislosti se zjištěním skutkového stavu. Stěžovatel má za to, že v odůvodnění napadených rozhodnutí chybí explikace, jakými úvahami se při hodnocení důkazů obecné soudy řídily, a proto jsou jejich rozhodnutí nesrozumitelná a nepřezkoumatelná.
6. Stěžovatel dále vytkl obecným soudům, že ve vztahu k němu porušily svou poučovací povinnost podle §5 ve spojení s §118a o. s. ř. K tomu uvedl, že v řízení opakovaně tvrdil, že v rámci své účasti na obchodních společnostech negeneruje žádný příjem a předložil soudu všechny požadované doklady k prokázání svých příjmů, jimiž disponoval nebo disponovat mohl. Obecné soudy, pokud uzavřely, že své příjmy z této účasti neprokázal, nepostupovaly v souladu s důkazní teorií, dle které nelze dokazovat negativní skutečnost. A jestliže jej nepoučily o tom, jaké skutečnosti je třeba "dotvrdit", a co z již tvrzených skutečností mají za prokázané, a veškeré jeho důkazní návrhy zamítly, jde o postup v rozporu s danou poučovací povinností soudu. Účastník řízení musí dle stěžovatele mít možnost chybějící skutečnost vysvětlit, resp. doplnit, a jen pokud tak přes poučení soudu neučiní, může soud prohlásit, že neunesl důkazní břemeno.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
9. Ústavní soud proto přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení mu předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. V ústavní stížnosti stěžovatel v prvé řadě namítl, že nebyly splněny podmínky pro změnu rozhodnutí stanovené v §923 odst. 1 občanského zákoníku, jakož i §163 o. s. ř. (pozn.: přesněji §475 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních), když změny, k nimž v poměrech účastníků řízení v mezidobí došlo, nelze považovat za natolik podstatné, aby je bylo možno (z hlediska citovaných ustanovení) považovat za relevantní. Stěžovatel se tak na Ústavním soudu prakticky domáhá toho, aby (znovu) posoudil, zda skutečnosti, o něž své rozhodnutí opřely, jsou takové povahy (závažnosti), již lze kvalifikovat jako změnu poměrů, která by pak odůvodnila "novou" úpravu vyživovací povinnosti. Posuzování této otázky je - ze své podstaty - plně na úvaze obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu by bylo možno uvažovat za situace, kdy by posuzované skutečnosti byly očividně irelevantní, a příslušné závěry by tak nesly rysy tzv. svévole v soudním rozhodování. K takovému závěru však Ústavní soud nedospěl. Stejně tak musel odmítnout stěžovatelovu námitku, že v napadených rozhodnutích chybí srovnání aktuální situace se stavem, který tu byl v době předchozího rozhodnutí o výživném, neboť z jejich odůvodnění lze vyvodit, k jakým změnám v poměrech účastníků došlo.
11. V další části ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že obecné soudy neprovedly jím navržené důkazy. Jak patrno z obsahu ústavní stížnosti, stěžovateli je známo, jaké vady tzv. důkazního řízení Ústavní soud kvalifikuje jako vady ústavněprávní povahy [viz např. "shrnující" usnesení ze dne 14. 1. 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)], a tudíž není třeba připomínat, že obecný soud nemá povinnost provést každý důkaz, který účastník řízení navrhne, jestliže však tomu kterému důkaznímu návrhu nevyhoví, musí řádně zdůvodnit, proč tak neučinil (a toto rozhodnutí se musí opírat o - z hlediska ústavnosti - akceptovatelný "typový" důvod). Stěžovatel obecně tvrdil, že obecné soudy neprovedly jím navržené důkazy, zejména prokazující jeho majetkové poměry, specifikoval však jediný důkaz, a to zprávou o úhradách za elektrickou energii.
12. Tímto důkazním návrhem se však zabýval již okresní soud, načež rozhodl, že daný důkaz neprovede z důvodu, že nemá podstatný vliv na rozhodnutí o výši výživného. Stěžovatel v ústavní stížnosti argumentoval tím, že obecný soud nemůže konkrétní důkaz označit předem za nevěrohodný, ovšem v dané věci šlo o jinou procesní situaci, neboť okresní soud očividně považoval daný důkaz za irelevantní (tedy že jím nelze potvrdit či vyvrátit účastníkem řízení tvrzenou skutečnost). Mělo-li snad jít o důkaz týkající se majetkových poměrů stěžovatele, z ústavní stížnosti ani není zřejmé, jakou skutečnost jím stěžovatel chtěl prokázat či snad vyvrátit. Dlužno dodat, že opodstatněnost ústavní stížnosti nemůže založit ani námitka neprovedení blíže neurčených důkazů, protože tato skutečnost sama o sobě porušení ústavnosti nezakládá (viz sub 8), přičemž Ústavní soud není již zmíněnou "superrevizní instancí", jejímž úkolem by bylo z moci úřední posuzovat celkovou zákonnost rozhodnutí soudu a řízení, které jeho vydání předcházelo.
13. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti namítl, že mu obecné soudy nemohou vytýkat, že neunesl tzv. důkazní břemeno ohledně příjmů z účasti na obchodních společnostech, když ho nepoučily o tom, jaké skutečnosti má tvrdit a které skutečnosti mají za prokázané, a současně, že pokud uvedl, že žádné příjmy z této činnosti nemá, nelze po něm požadovat, aby toto své tvrzení prokázal, protože jde o tzv. negativní skutečnost. Nehledě na to, že není zcela zřejmé, jestli stěžovatel obecným soudů vytýká, že nevytvořily procesní prostor k tomu, aby mohl své tvrzení prokázat, anebo že mu "přičetly k tíži", že neprokázal tzv. negativní skutečnost, daná námitka je především nepřiléhavá, protože napadená rozhodnutí nejsou postavena na tom, že by stěžovatel neunesl své důkazní břemeno, jde-li o tvrzení o "nulových" příjmech plynoucích z jednatelství či účasti na obchodních společnostech uvedených v soudních rozhodnutích.
14. V této souvislosti možno stručně připomenout, že krajský soud pouze konstatoval, že stěžovatel vykonává činnost jednatele, aniž by z této činnosti měl nějaký příjem. Pro účely stanovení rozsahu výživného pak ale vyšel z příjmu, kterého stěžovatel dosahoval dříve (když spolupracoval s obchodní společností Provident Financial s. r. o.) a kterého by mohl dosahovat na volných pracovních pozicích obchodního zástupce, a tento svůj postup (nepochybně) opřel o §913 odst. 2 občanského zákoníku. Obdobně postupoval okresní soud, jenž vyjádřil pochybnosti o stěžovatelově tvrzení, že funkci jednatele vykonává bezplatně, nicméně vyšel z toho, že tomu tak je, a tuto skutečnost považoval za relevantní z hlediska postupu podle citovaného ustanovení.
15. Na doplnění možno uvést, že ústavní stížnost směřuje proti výše uvedeným rozhodnutím jako celku, tj. i proti rozhodnutí o zastavení řízení a o nákladech řízení, avšak v tomto ohledu stěžovatel žádné námitky nevznesl, a proto Ústavní soud i v této části nemohl ústavní stížnost než považovat za zjevně neopodstatněný návrh.
16. Protože nic nesvědčí tomu, že by napadenými soudními rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, jak bylo stěžovatelem tvrzeno, Ústavní soud jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu