ECLI:CZ:US:2017:3.US.2608.17.1
sp. zn. III. ÚS 2608/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Dalimila Kotase, zastoupeného JUDr. Vencislavem Sabotinovem, advokátem, sídlem Mrázova 9, Litoměřice, proti usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 4. července 2017 č. j. 2 ZT 525/2016-91, za účasti Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stručné vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Oddělení hospodářské kriminality Ústí nad Labem ze dne 13. 12. 2016 č. j. KRPU-128877-92/TČ-2016-041081 bylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání pro přečin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 a 2 trestního zákoníku.
3. Stěžovatel proti uvedenému usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání podal stížnost, kterou státní zástupce Okresního státního zastupitelství Ústí nad Labem (dále jen "státní zástupce") napadeným usnesením jako nedůvodnou dle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že napadené usnesení státního zástupce je nedostatečně odůvodněno. Podle jeho názoru je odůvodnění tohoto usnesení velmi stručné, není z něj patrno, z jakého důvodu nejsou akceptována stanoviska stěžovatele. Délka a způsob odůvodnění vyvolává ve stěžovateli dojem, že se státní zástupce jeho stížností proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání nezabýval adekvátním způsobem.
5. Z uvedených důvodů považuje stěžovatel napadené usnesení státního zástupce za neúplné a nepřezkoumatelné a spatřuje v něm projev libovůle.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud, vycházeje z principu subsidiarity ústavní stížnosti, se ve svém rozhodování řídí zásadou zdrženlivosti. Tuto zásadu uplatňuje o to důrazněji k řízením, v nichž doposud nebylo příslušným orgánem meritorně rozhodnuto. Do přípravného řízení v trestním procesu proto Ústavní soud zasahuje zcela mimořádně, a to pouze za účelem nápravy extrémních vybočení z rámce zákonnosti, majících zpravidla za následek porušení ústavně zaručených práv. Jinak ponechává na orgánech činných v trestním řízení, aby se v dalším průběhu tohoto řízení s namítaným porušením práv obviněného vypořádaly.
8. Ústavnímu soudu nepřísluší jakkoli po věcné stránce přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ohledně jeho opodstatněnosti, neboť jde o výlučnou pravomoc příslušných orgánů činných v trestním řízení. Toto rozhodnutí má ve své podstatě toliko předběžný charakter a jeho smyslem je oznámení konkrétní osobě, že je stíhána pro určitý skutek, což je podmínkou dalších procesních úkonů v trestním řízení [viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1465/13 či III. ÚS 693/06 (U 14/43 SbNU 655), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na adrese: http://nalus.usoud.cz]. Účel usnesení o zahájení trestního stíhání nespočívá ve vyřešení všech sporných skutkových a právních otázek, jeho vydáním není předjímán výsledek řízení ve věci samé. Důvodnost obvinění obsaženého v usnesení o zahájení trestního stíhání je předmětem celého trestního řízení, což se týká i právního posouzení stíhaného skutku. Ústavnímu soudu přísluší zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod zásadně po ukončení řízení a vyčerpání všech procesních prostředků podle trestního řádu (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 539/98).
9. Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že odůvodnění napadeného usnesení je v části, která se jej týká, velmi stručné. Státní zástupce totiž v zásadě odkázal na argumentaci uvedenou v odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání s tím, že ji není třeba opakovat. Specificky pak zdůraznil, že náležitě bylo odůvodněno vyčíslení nedoplatku povinných plateb. Ústavní soud k tomu uvádí, že tento postup, kdy státní zástupce odkázal na závěry vyřčené ve stížností napadeném usnesení, není v rozporu s náležitostmi, které jsou kladeny na odůvodnění rozhodnutí činěného v trestní věci. Jestliže se totiž přezkumná instance plně ztotožní se skutkovými i právními závěry učiněnými orgánem rozhodujícím v prvním stupni, zajisté není jeho povinností znovu opakovat již vyřčenou argumentaci, nýbrž postačí, když odkáže na nosnou část rozhodnutí, s níž se ztotožnil. Tímto postupem přitom nezasáhne do svých povinností řádně přezkoumat napadené rozhodnutí a jeho postupu (a argumentaci) nelze z hlediska ústavněprávního nic podstatného vytknout, neboť stěžovatelovi je z takto formulovaného rozhodnutí zřejmé, na základě jakých skutečností byla shledána jím podaná stížnost nedůvodnou (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2831/16).
10. V posuzované věci se takový postup státního zástupce jeví jako zákonný. Usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání stěžovatele je totiž dostatečně podrobně odůvodněno, jsou z něj jasně seznatelné důvody, na základě kterých bylo přistoupeno k zahájení trestního stíhání. Státní zástupce se navíc - byť jen stručně - vyjádřil ke stěžejním námitkám stěžovatele obsaženým ve stížnosti proti usnesení policejního orgánu.
11. Určité pochybení státního zástupce lze spatřovat v tom, že se podrobněji nevyjádřil k námitce stěžovatele, že v jeho případě již bylo za stíhané jednání vyměřeno finančním úřadem penále, tudíž není možné již uplatňovat druhý postih v rámci trestního řízení. Státní zástupce totiž jen lakonicky konstatoval, že toto stanovisko není orgány činnými v trestním řízení akceptováno, aniž by tento postoj jakkoli vysvětlil. Toto pochybení však nemůže vést k závěru, že by v jeho důsledku došlo k porušení práva na spravedlivý (řádný) proces, zejména s ohledem na skutečnost, že uvedená námitka stěžovatele je zjevně neopodstatněná. Podle nejnovější judikatury Evropského soudu pro lidská práva totiž vyměření penále v daňovém řízení nemusí vytvářet překážku věci rozhodnuté, a tedy znemožňovat vedení trestního stíhání (srov. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci A a B proti Norsku, č. 24130/11 a č. 29758/11, ze dne 15. 11. 2016, body 132 a 134).
12. Ústavní soud závěrem připomíná, že trestní řízení vedené proti stěžovateli je doposud ve své počáteční fázi. Řešení některých sporných otázek, jako je například vyčíslení nedoplatku povinných plateb, může být předmětem podrobného zkoumání v dalším průběhu trestního řízení.
13. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu