ECLI:CZ:US:2017:3.US.2610.16.1
sp. zn. III. ÚS 2610/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Denkmann, s. r. o., sídlem Stránského 3030/20a, Brno, zastoupeného JUDr. Milanem Zábržem, advokátem, sídlem Veveří 486/57, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. června 2016 č. j. 9 As 59/2016-27 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. února 2016 č. j. 30 A 86/2014-27, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení a Krajského úřadu Jihomoravského kraje, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti se podává, že napadeným rozsudkem krajského soudu byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 4. 9. 2014 sp. zn. S-JMK 82079/2014/OD/Ha, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Magistrátu města Brna, odboru dopravy, ze dne 28. 5. 2014 č. j. MMB/0213337/2014, kterým byla stěžovatelce dle §42b odst. 1 písm. e) zákona č. 13/1997 Sb. o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o pozemních komunikacích"), uložena pokuta ve výši 35 000 Kč za spáchání správního deliktu.
3. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2016 č. j. 9 As 59/2016-27 byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu.
4. Předmětný správní delikt byl, stručně shrnuto, shledán v tom, že stěžovatelka v rozporu s ustanovením §31 zákona o pozemních komunikacích zřizovala bez povolení reklamní zařízení v silničním ochranném pásmu.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka namítá, že po objektivní stránce nebyla naplněna skutková podstata příslušného správního deliktu. Toho se totiž dle §42b odst. 1 písm. e) zákona o pozemních komunikacích dopustí právnická nebo podnikající fyzická osoba tím, že "v rozporu s §31 zřizuje nebo provozuje reklamní zařízení v silničním ochranném pásmu bez povolení podle §31 odst. 1 nebo nedodrží podmínky tohoto povolení". V projednávaném případě však šlo toliko o vzor konstrukce (pouze o "pár trubek"), který nelze označit za reklamní zařízení. Sám o sobě totiž není schopen provádět reklamu ani propagaci. Ve věci by se snad mohlo jednat o jakousi přípravu ke správnímu deliktu, nicméně samotná příprava správním deliktem není. Dle stěžovatelky není-li striktně vymezeno v zákoně, že i samotná konstrukce je reklamním zařízením, jde o nepřípustnou analogii a porušení zásady nullum crimen sine lege.
6. Stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
9. Stěžovatelka zpochybňuje, že by ve smyslu §31 a §42b odst. 1 písm. e) zákona o pozemních komunikacích zřizovala nebo provozovala reklamní zařízení, když dle jejího názoru mohlo jít nanejvýš o přípravu k takovému jednání, která však není právně postižitelná. Ústavní soud je však nucen odkázat na odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, v němž jsou přesvědčivě vyloženy důvody, pro které této stěžovatelčině argumentaci nepřisvědčil.
10. Jak Nejvyšší správní soud vysvětlil, znakem reklamního zařízení je jeho účel, to jest určení pro reklamu nebo propagaci. Reklamní zařízení není v zákoně o pozemních komunikacích vymezeno tak, že by na sobě nutně muselo též nést nějakou reklamu. Plně postačí, že jde o zařízení určené pro reklamu či propagaci, byť takovou reklamou není (prozatím) osazeno. O tom, že posuzované zařízení bylo určeno pro písemnou, obrazovou, světelnou nebo jiným způsobem prováděnou reklamu nebo propagaci, přitom ve věci nebyly žádné pochybnosti.
11. Dále Nejvyšší správní soud poukázal na to, že správní delikt, za který byla stěžovatelka postižena, je ohrožovacím deliktem. Jeho postihováním jsou chráněni účastníci silničního provozu ze dvou důvodů. Jednak je bráněno tomu, aby reklama či propagace odváděla pozornost účastníků od silničního provozu nebo stěžovala orientaci v něm, jednak jsou chráněni účastníci silničního provozu v krizových situacích před střetem s konstrukcí reklamního zařízení, které lze do ochranného pásma umístit jen za zákonem stanovených podmínek. Zákon povolovacím režimem omezuje počet takových zařízení, která jsou rizikovým prvkem z hlediska bezpečnosti. Ve stěžovatelčině případě nutno zdůraznit potřebu ochrany před střetem i s nedokončenou konstrukcí reklamního zařízení či s předměty užívanými pro instalaci reklamního zařízení. Pod pojem zřizování reklamního zařízení spadá rovněž proces jeho faktického umístění včetně montáže či zbudování. Takovýto výklad nejenže odpovídá jazykovému obsahu obratu zřizovat reklamní zařízení, a tomu, že zákon rozlišuje pojem "zřizovat" a pojem "provozovat", ale i smyslu vykládané právní regulace, kam spadá rovněž ochrana účastníků silničního provozu před bezpečnostním rizikem v podobě i nedokončených konstrukcí reklamních zařízení. Stěžovatelka byla postižena právě za zřizování reklamního zařízení.
12. Jestliže na základě výše uvedených úvah správní orgány a soudy dospěly k závěru, že stěžovatelka budováním konstrukce pro reklamu, byť žádná reklama dosud nebyla na konstrukci osazena, naplnila skutkovou podstatu příslušného správního deliktu, Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že toliko provedly výklad právní úpravy jako orgány k tomu oprávněné. Ústavní soud neshledává důvody, pro které by tento jejich závěr nemohl obstát.
13. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu