ECLI:CZ:US:2017:3.US.2615.17.1
sp. zn. III. ÚS 2615/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele BUI Khac Tiep, státního občana Vietnamské socialistické republiky, zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, sídlem Příkop 834/8, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. srpna 2017 č. j. 5 Azs 151/2017-23, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Ministerstva vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 90 Ústavy. Napadené rozhodnutí je podle stěžovatele též v rozporu s čl. 10 Ústavy, neboť odporuje čl. 5 odst. 4 směrnice Rady 2003/86/ES ze dne 22. 9. 2003 o právu na sloučení rodiny (dále jen "směrnice", pozn. uvedené ustanovení směrnice zní: "Příslušné orgány členského státu žadateli písemně oznámí rozhodnutí co nejdříve, v každém případě však nejpozději devět měsíců ode dne podání žádosti. Za mimořádných okolností souvisejících s obtížností posouzení žádosti může být lhůta uvedená v prvním pododstavci prodloužena. Rozhodnutí o zamítnutí žádosti je třeba řádně odůvodnit. Důsledky toho, že rozhodnutí nebylo učiněno ve lhůtě stanovené v prvním pododstavci, musí být určeny vnitrostátními právními předpisy příslušného členského státu.")
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadeného rozhodnutí, přitom se podává, že stěžovatel podal u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") žalobu na ochranu proti nečinnosti, kterou se domáhal, aby žalovanému Ministerstvu vnitra (v řízení o ústavní stížnosti vedlejšímu účastníkovi) byla uložena povinnost vydat rozhodnutí o žádosti stěžovatele o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny. Krajský soud rozsudkem ze dne 29. 5. 2017 č. j. 59 A 21/2017-32 stěžovatelovu žalobu zamítl. Konstatoval, že o první žádosti stěžovatele rozhodl vedlejší účastník již dne 18. 11. 2015. Jeho rozhodnutí však bylo k odvolání stěžovatele zrušeno nadřízeným odvolacím orgánem - Komisí pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, a to rozhodnutím ze dne 22. 9. 2016. Právní mocí tohoto rozhodnutí začala podle krajského soudu běžet nová lhůta pro vydání rozhodnutí podle §169 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o pobytu cizinců"), v délce 270 dnů (citovaná část zákonného ustanovení ve znění do 14. 8. 2017 zní: "Pokud nelze rozhodnutí vydat bezodkladně, rozhodnutí se vydá ve lhůtě 270 dnů ode dne podání žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny na území."). Tato lhůta ke dni vydání rozsudku krajského soudu neuplynula a vedlejší účastník tak podle krajského soudu nemohl být nečinný.
3. Následná kasační stížnost byla ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta (výrok I.) a vedlejšímu účastníkovi nebyla přiznána náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti (výrok II.). I podle Nejvyššího správního soudu okamžikem právní moci zrušujícího rozhodnutí odvolacího orgánu počala běžet nová lhůta k vydání rozhodnutí o žádosti stěžovatele. Z textu §169 zákona o pobytu cizinců, s přihlédnutím k jeho účelu a smyslu, je podle Nejvyššího správního soudu zřejmé, že zákonodárce se záměrně odchýlil od obecné právní úpravy a poskytl správnímu orgánu dostatečný časový prostor pro rozhodnutí. Jistě je žádoucí, aby obecné soudy rozhodovaly v co nejkratších lhůtách, zároveň je však třeba délku řízení hodnotit ve světle předmětu řízení a konkrétních okolností případu. V dotčené věci přitom bylo podle Nejvyššího správního soudu nezbytné opatřit doklady potvrzující rodinné vztahy a dodržení dalších podmínek (například zajištění ubytování, potvrzení o příjmech atp.). Opatření těchto podkladů pro vydání rozhodnutí je časově náročné, a to tím spíše, je-li žádost - jak to bylo v tomto případě - podávána na zastupitelském úřadě v Hanoji. Správní orgán v řízení o povolení pobytu za účelem sloučení rodiny byl povinen po zrušení původního rozhodnutí odvolacím orgánem rozhodnout bezodkladně. Jde však o pořádkovou lhůtu posuzovanou konkrétními okolnostmi případu. I podle stěžovatelem odkazovaného čl. 5 odst. 4 směrnice lze lhůtu devíti měsíců, byť za mimořádných okolností souvisejících s obtížností posouzení žádosti, prodloužit. Se stěžovatelem lze souhlasit v tom, že smyslem a účelem směrnice ani vnitrostátní úpravy jistě není prodlužování řízení a řetězení lhůt. Správní orgány musí mít na druhou stranu na posouzení žádosti dostatečnou lhůtu, a to i tehdy, když se dopustily pochybení, které musí v návaznosti na výsledek odvolacího řízení napravit.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel především nesouhlasí s výkladem §169 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, jak jej provedly správní soudy. Zákon pak podle stěžovatele jasně definuje počátek lhůty podáním žádosti, nikoliv například okamžikem nabytí právní moci zrušovacího rozhodnutí odvolacího orgánu. Lhůta v délce 270 dnů přitom patří v českém právním pořádku k extrémně dlouhým lhůtám. Bylo by tedy podle stěžovatele v rozporu s právem na projednání věci bez zbytečných průtahů, aby po každém zrušení rozhodnutí správního orgánu prvního stupně odvolacím orgánem začala znovu běžet lhůta 270 dnů. Nadto výklad použitý správními soudy znamená, že důsledky vadného správního rozhodnutí se zcela přenášejí právě na stěžovatele. Výklad použitý správními soudy pak odporuje podle stěžovatele i shora citovanému čl. 5 odst. 4 směrnice, jehož cílem je integrovat všechny členy rodiny s tím, že devítiměsíční lhůta v tomto článku stanovená smí být překročena jen za mimořádných okolností případu. Ve stěžovatelově případě žádné takové okolnosti však zjištěny nebyly.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
8. Ke stěžovatelově argumentaci nutno v prvé řadě poznamenat, že tato je vedena velmi obecně, aniž by ovšem reflektovala konkrétní okolnosti případu, jež jsou ovšem pro posouzení ústavní stížnosti stěžovatele zásadní. Stěžovatel totiž správním orgánům dostatečně nedoložil doklady k ověření výše svých příjmů (aby mohla být ověřena jeho schopnost uživit sebe, manželku i syna), a to i přes jejich opakované výzvy. Stěžovatel naopak posléze sám požádal správní orgány o prodloužení lhůty k doložení svých příjmů. Stěžovatelově žádosti správní orgány vyhověly, lhůtu mu opětovně prodloužily a řízení přerušily. Přesto stěžovatel krajskému soudu za daného stavu k jeho dotazu sdělil, že na žalobě - od níž se odvíjí nyní přezkoumávaná rozhodnutí - trvá. Za daných okolností ovšem Ústavní soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění soudních rozhodnutí s tím, že argumentace stěžovatele, s ohledem na zjištěné skutečnosti, postrádá náležitý ústavněprávní rozměr; stěžovatel přitom sám právě uvedené skutečnosti v ústavní stížnosti vůbec nezmiňuje.
9. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva (svobody) zaručená stěžovateli ústavním pořádkem, a proto byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. září 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu