ECLI:CZ:US:2017:3.US.2624.16.1
sp. zn. III. ÚS 2624/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Oldřicha Taraby, CSc., zastoupeného Mgr. Michalem Hanzlíkem, advokátem, sídlem Na Pankráci 1685/19, Praha 4 - Nusle, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. května 2016 č. j. 6 As 53/2016-48 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. února 2016 č. j. 5 A 264/2011-56, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Policejního prezidia České republiky, sídlem Strojnická 935/27, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel, který je držitelem zbrojního průkazu, požádal Policii České republiky, Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy (dále jen "krajské policejní ředitelství") o udělení výjimky ze všeobecného zákazu držení zbraní kategorie A (zakázané zbraně, zakázané střelivo nebo zakázané doplňky zbraní). O výjimku stěžovatel žádal pro dvě identické zbraně, tzv. Kalašnikovy (samopal, výrobce Rusko, vz. AKM 74U, ráže 5,45 x 39) s tím, že je chce nabýt pro svou sběratelskou činnost. Rozhodnutími krajského policejního ředitelství ze dne 20. 4. 2011 č. j. KRPA-15802-3/ČJ-2011-0000IZ a č. j. KRPA-15800-3/ČJ-2011-0000IZ byly žádosti stěžovatele zamítnuty. Krajské policejní ředitelství dospělo k závěru, že stěžovatel nebyl schopen definovat svůj sběratelský záměr, proto jím obecně vymezenou sběratelskou činnost nelze považovat za důvod pro udělení výjimky.
3. Proti rozhodnutím krajského policejního ředitelství podal stěžovatel odvolání. Rozhodnutími Policejního prezidia České republiky, ředitelství služby pro zbraně a bezpečnostní materiál (dále jen "policejní prezidium") ze dne 13. 7. 2011 č. j. PPR-13493-3/Čj-2011-0099US a č. j. PPR-11970-3/ČJ-2011-0099US byla odvolání stěžovatele zamítnuta a potvrzena rozhodnutí krajského policejního ředitelství. Policejní prezidium se ztotožnilo se závěry krajského policejního ředitelství s tím, že stěžovatel sám charakterizoval svou sběratelskou činnost tak, že nejde o ucelenou sbírku, ale v širším smyslu o sbírku samopalů ve výzbroji armád států někdejší Varšavské smlouvy.
4. Rozhodnutí policejního prezidia napadl stěžovatel dvěma samostatnými správními žalobami. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") žaloby spojil ke společnému projednání a rozsudkem ze dne 19. 2. 2016 č. j. 5 A 264/2011-56 je zamítl, neboť se v zásadě ztotožnil s argumentací policejního prezidia.
5. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 5. 2016 č. j. 6 As 53/2016-48 č. j. 6 As 53/2016-48 byla kasační stížnost stěžovatele zamítnuta. Nejvyšší správní soud shodně s městským soudem dovodil, že požadavek správního orgánu, aby osoba, která žádá o výjimku z všeobecného zákazu nabývat zbraně kategorie A pro sběratelské účely, popsala svůj sběratelský záměr, tedy cíl a předpokládaný rozsah své sbírky, je naprosto legitimní. Posouzení, zda záměr osoby spadá pod neurčitý právní pojem "sběratelská činnost" - a tudíž jsou splněny podmínky vymezené v §9 odst. 2 písm. a) zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu (zákon o zbraních), ve znění pozdějších předpisů - pak není předmětem správního uvážení a podléhá plnému soudnímu přezkumu. V daném případě nicméně úvahy policejního prezidia podle Nejvyššího správního soudu z tohoto pohledu obstály.
II.
Argumentace stěžovatele
6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že splnil všechny zákonné podmínky pro udělení výjimky správními orgány. Policejní prezidium (stejně tak krajské policejní ředitelství) však v rozporu s ústavními principy na základě nesprávné aplikace neurčitých právních pojmů určilo, že činnost stěžovatele není "sběratelskou činností", a to poté, co v minulosti byla stejná činnost stěžovatele opakovaně sběratelskou činností shledána.
7. Stěžovatel má za to, že krajskému policejnímu ředitelství i policejnímu prezidiu v dostatečné míře popsal svůj sběratelský záměr, cíl a předpokládaný rozsah své sbírky, a že tento záměr je naprosto legitimní. Sběratelským záměrem stěžovatele je shromáždit sběratelsky hodnotné zbraně v takovém celku, aby soubor těchto zbraní představoval jednotný a ucelený přehled o používání samočinných zbraní mimo jiné armádami států někdejší Varšavské smlouvy ve druhé polovině dvacátého století. Stěžovatel v dostatečné míře správním orgánům popsal svou sběratelskou minulost a uvedl, čím jsou předmětné zbraně pro sbírku výjimečné.
8. Stěžovatel namítá, že i přes rozhodné skutečnosti tvrzené a doložené stěžovatelem, bylo na základě nesprávné aplikace neurčitých právních pojmů ("sběratelská činnost") stěžovateli odepřeno právo vlastnit majetek, a to konkrétně vlastnit zbraně. Stěžovatel je tak přesvědčen, že rozhodnutími obou správních orgánů bylo zasaženo do jeho práva na legitimní očekávání, když v osmi předcházejících žádostech stěžovatele policejní prezidium, resp. krajské policejní ředitelství, shledaly u stěžovatele sběratelskou činnost a následně, když stěžovatel žádal o výjimku na zbraně, které neodmyslitelně patřily mezi vybavení armád států někdejší Varšavské smlouvy, policejní prezidium konstatovalo, že sběratelem není.
9. Nespravedlnost rozhodnutí je dle stěžovatele dána rovněž tím, že z neformálních informací od dalších sběratelů je mu známo, že úřady v případech jiných žadatelů žádostem vyhověly. Stěžovatel připouští, že každá žádost o udělení výjimky je posuzována zvlášť s přihlédnutím ke skutečnostem rozhodným k okamžiku posuzování žádosti, nicméně je toho názoru, že v případě, kdy nedošlo k zásadní změně skutečností rozhodných pro posouzení žádosti, a tedy oněch osm předcházejících žádostí vycházelo ze stejných skutečností, nemůže stejný orgán veřejné správy ze své rozhodovací praxe vybočit.
10. Tím, že bylo ve věci stěžovatele v rozmezí několika let vydáno osm výjimek založených za stejných skutkových okolností (tedy popisu sběratelského záměru, cíle a předpokládaného rozsahu sbírky), byla vytvořena ustálená rozhodovací praxe, kterou má podle stěžovatele správní orgán následovat. Vzhledem k tomu, že nedošlo ke změně v okolnostech na straně stěžovatele, neměl správní orgán žádosti zamítnout. Tím, že správní orgán žádosti zamítl, bylo porušeno ústavní právo stěžovatele na legitimní očekávání při rozhodovací činnosti orgánu veřejné moci.
11. Stěžovatel uvádí, že vytváří svou sbírku již řadu let, přičemž jakákoliv sběratelská činnost je dlouhodobým procesem trvajícím až desítky let. Tím, že správní orgány udělovaly stěžovateli výjimky ze zákazu vlastnictví zbraní kategorií A, přispívaly k jeho dobré víře a očekávání, že bude jednoho dne vlastnit sbírku kompletní.
12. Tím, že bylo - i přes splnění všech zákonných podmínek - stěžovateli právo vlastnit zbraně omezeno, byla narušena kontinuita jeho sběratelské činnosti, kterou v dobré víře, založené na rozhodnutích správních orgánů, stěžovatel započal. Tím došlo podle stěžovatele k znehodnocení jeho sběratelského záměru, když bez revokace napadených rozhodnutí sbírka již nikdy nemůže být kompletní.
13. Stěžovatel je přesvědčen, že splňuje podmínku ochrany veřejného pořádku a bezpečnosti. Stěžovatel má za to, že doložil svoji sběratelskou činnost a s přihlédnutím ke své osobní historii s vlastnictvím zbraní kategorie A. Navíc udělením výjimky stěžovateli nedojde k rozšiřování veřejnosti, která má v držení zbraně kategorie A, když stěžovateli již výjimka byla osmkrát udělena. S přihlédnutím ke všem okolnostem týkajících se osoby stěžovatele, jeho sbírky, rozhodovací praxi správních orgánů, nikdy nic nenasvědčovalo tomu, že by mělo být stěžovateli zakázáno nabývat vlastnictví ke zbraním kategorie A. Tento zásah do jeho ústavního práva vlastnit majetek byl podle stěžovatele nepředvídatelný a neopodstatněný.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
15. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
16. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
17. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadenými rozhodnutími, kterými mu nebyla povolena výjimka ze všeobecného zákazu držení zbraní kategorie A, bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv vlastnit majetek a na soudní ochranu; porušen byl i princip právní jistoty a předvídatelnosti soudních rozhodnutí.
18. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů; z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
19. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud se v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádal se všemi námitkami stěžovatele, obsaženými následně i v ústavní stížnosti. Nejvyšší správní soud se ztotožnil s úvahami policejního prezidia a městského soudu i v části, ve které odmítly podřadit konkrétní skutkové okolnosti zjištěné na straně stěžovatele pod pojem "sběratelská činnost". Nejvyšší správní soud uvedl, že proti stěžovateli hovoří řada okolností. Svůj údajný sběratelský záměr teprve postupně v průběhu řízení upřesňoval. Teprve následně, a zjevně zcela utilitárně, svou sbírku zhodnotil jako "samopaly, které byly ve výzbroji armád států Varšavské smlouvy", přičemž v odvolání toto pojetí rozšířil výrazem "mimo jiné". Policejní prezidium podle Nejvyššího správního soudu správně dovodilo, že stěžovatelem formulovaný sběratelský záměr je nevěrohodný, neboť tak široký záběr nemívají ani profesionální vojenská muzea. Nejvyšší správní soud usoudil, že zjevně nebude v silách stěžovatele svou sbírku ani v hrubých obrysech za svého života dokončit a jeho široké vymezení cíle, který sleduje, skýtá do budoucna prostor pro zcela nahodilé shromažďování samočinných zbraní, které budou právě "k mání". Tomu podle Nejvyššího správního soudu ostatně nasvědčuje i skutečnost, že řada zbraní kategorie A, které stěžovatel vlastní, nezapadá dokonce ani do jím samým velmi široce vymezeného sběratelského cíle. Stěžovateli nesvědčí ani to, že ještě na ústním jednání uváděl, že není členem žádného sdružení, které se zabývá sběratelstvím, muzejní činností nebo vojenskou historií. Označil pouze sdružení INTERNATIONAL POLICE VETERANS ASSOCIATION (bez jakéhokoliv důkazu dokládajícího jeho členství v něm) a teprve později se začal odvolávat též na své aktivní členství ve spolku International Arms Collectors Association z. s. Všechny tyto střípky se dohromady skládají v mozaiku, která podle Nejvyššího správního soudu jasně vypovídá o tom, že stěžovatelem deklarovaná sběratelská činnost je pouhou fabulací, jež mu má otevřít přístup k nabývání libovolných samočinných zbraní kategorie A.
20. Nejvyšší správní soud shledal nedůvodnými i stěžovatelovy poukazy na porušení zásady legitimního očekávání. Ačkoliv v předchozích rozhodnutích o výjimce ze zákazu držení zbraní kategorie A u stěžovatele správní orgány shledaly sběratelskou činnost, bez dalšího to nezavazuje policejní prezidium, aby jeho žádostem podaným z téhož důvodu nadále vyhovovalo. Nejvyšší správní soud poukázal na to, že správní praxe policejního prezidia se měnila a výklad a aplikace zákona se postupně zpřesňoval mimo jiné i pod vlivem Nejvyššího správního soudu, který ve svém výše citovaném rozsudku ze dne 24. 1. 2007 č. j. 1 As 6/2006 - 66 požadoval, aby si stěžovatel ujasnil, jak chápe neurčitý právní pojem "sběratelská činnost". Zejména však nelze policejnímu ředitelství upírat možnost vyhodnotit nově zjištěné okolnosti. Nejvyšší správní soud uvedl, že v daném případě mohly být správní orgány po určitou dobu vstřícnější vůči stěžovateli např. z toho důvodu, že jeho sbírka teprve vznikala. Nyní, kdy je již zřejmé, že řada zbraní, které stěžovatel v minulosti nabyl a má je nadále ve svém držení, neodpovídá stěžovatelem deklarovanému sběratelskému zaměření, musely správní orgány tuto skutečnost zohlednit ve svých rozhodnutích. Kromě toho nelze podle Nejvyššího správního soudu přehlédnout, že krajský soud námitku porušení legitimního očekávání přiléhavě vyvrátil i poukazem na tvrzení samotného stěžovatele, že mezi zbraněmi, pro něž výjimku žádá, a těmi, pro které již výjimku pro sběratelské účely obdržel, není žádná historická souvislost. Za této situace by ani dřívější rozhodnutí o udělení výjimek nemohla založit očekávání budoucího postupu správních orgánů v případech jinak pojímané sbírky či sběratelské činnosti.
21. Nejvyšší správní soud shodně s městským soudem dovodil, že požadavek správního orgánu, aby osoba, která žádá o výjimku z všeobecného zákazu nabývat zbraně kategorie A pro sběratelské účely, popsala svůj sběratelský záměr, tedy cíl a předpokládaný rozsah své sbírky, je naprosto legitimní. Posouzení, zda záměr osoby spadá pod neurčitý právní pojem "sběratelská činnost" - a tudíž jsou splněny podmínky vymezené v §9 odst. 2 písm. a) zákona o zbraních - pak není předmětem správního uvážení a podléhá plnému soudnímu přezkumu. V daném případě nicméně úvahy žalovaného i z tohoto pohledu obstály. Uvedeným závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
22. Ústavní soud dále poukazuje na to - jak ostatně již Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl - že držení zbraně nespadá mezi základní práva a svobody, přičemž takové právo nelze odvodit ani z práva vlastnit majetek. V nálezu ze dne 17. 2. 1999 sp. zn. Pl. ÚS 16/98 (N 25/13 SbNU 177; 68/1999 Sb.] Ústavní soud vyslovil, že s odhlédnutím od toho, že vlastnit a držet střelnou zbraň není základním lidským právem (a to zajisté ani právem vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny), přece jenom je na místě uvést, že zájem na základních právech třetích osob, a to takových jako právo na život, zdraví či ochranu majetku je evidentní a s právem na vlastnictví a držení zbraně nesouměřitelný.
23. Ústavní soud konstatuje, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými. Obecné soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
24. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu