ECLI:CZ:US:2017:3.US.2630.17.1
sp. zn. III. ÚS 2630/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. Ž., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Hanusem, advokátem, sídlem Nemanická 440/14, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. června 2017 č. j. 27 Cdo 2458/2017-576, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. února 2017 č. j. 4 Co 163/2016-544 a proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. května 2016 č. j. 7 Nc 90/2015-534, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a 1) M. Ž. a 2) A. Ž., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a princip rovnosti účastníků zaručený v čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že stěžovatel napadl žalobou pro zmatečnost usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 22. 12. 2014 č. j. 1 Co 90/2014-411. Tímto usnesením bylo zastaveno řízení o jeho odvolání proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") ze dne 15. 11. 2013 č. j. 6 Nc 1093/2013-371, jímž bylo rozhodnuto tak, že předsedkyně senátu Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") Mgr. Petra Janoušková není vyloučena z projednávání a rozhodování věci vedené před tímto soudem pod sp. zn. 22 P 50/2002. Důvodem zastavení řízení byl nedostatek funkční příslušnosti. Stěžovatel v žalobě pro zmatečnost uvedl, že rozhodnutí je velmi nestandardní, neboť v případě jeho správnosti by komukoliv bylo bráněno v ochraně svého práva, což by rovněž vedlo k nemožnosti vyloučení soudce pro podjatost.
3. Usnesením krajského soudu ze dne 13. 5. 2016 č. j. 7 Nc 90/2015-534 byla žaloba pro zmatečnost zamítnuta. Krajský soud v odůvodnění zejména uvedl, že o vyloučení předsedkyně senátu nerozhodoval jako soud prvního stupně, nýbrž jako soud nadřízený okresnímu soudu. Proti takovému rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
4. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání. V něm namítal, že krajský soud jednal o něčem jiném, než uvedl v předvolání, dále zmínil nedostatky v poučení a rovněž věcnou nepříslušnost krajského soudu k projednání žaloby pro zmatečnost. Usnesením vrchního soudu ze dne 10. 2. 2017 č. j. 4 Co 163/2016-544 bylo usnesení krajského soudu potvrzeno. Z odůvodnění je zřejmé, že vrchní soud se ztotožnil se závěry krajského soudu, resp. zopakoval, že proti rozhodnutí nadřízeného soudu o vyloučení soudce nejsou přípustné opravné prostředky. Rovněž se vypořádal s dalšími tvrzeními stěžovatele.
5. Proti usnesení vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které však bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2017 č. j. 27 Cdo 2458/2017-576 odmítnuto. Důvodem odmítnutí dovolání byla nepřípustnost, neboť nesměřovalo proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a rovněž nebylo shledáno přípustným ani podle §237 o. s. ř., neboť námitky v něm obsažené podle Nejvyššího soudu přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení založit nemohou. Nejvyšší soud dále uvedl, že ani stěžovatelem tvrzená vada řízení není způsobilým dovolacím důvodem, neboť v souvislosti s ní stěžovatel nepředložil jedinou otázku hmotného či procesního práva, která by splňovala předpoklady přípustnosti vymezené v §237 o. s. ř. Závěrem Nejvyšší soud dodal, že závěry o nedostatku funkční příslušnosti v nyní posuzované věci jsou plně v souladu s ustálenou judikaturou.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v úvodu ústavní stížnosti stručně popisuje řízení ve věci výživného vedlejší účastnice 2), které se podle něj vyznačovalo průtahy a obstrukcemi a rovněž vadou v nedostatku věcné příslušnosti.
7. K nyní posuzované věci uvedl, že odkazy na judikaturu použité v napadených usneseních se jí netýkají, neboť řeší přípustnost odvolání a dovolání proti rozhodnutím o vyloučení soudce, zatímco jeho podání bylo svým obsahem žalobou pro zmatečnost. Rovněž nesouhlasí se závěrem, že jeho dovolání je nepřípustné, neboť směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu. V této souvislosti doplnil, že Nejvyšší soud, vrchní soud i krajský soud účelově ignorovaly rozhodovací praxi Ústavního soudu.
8. Dále stěžovatel poukazuje na nesprávnost usnesení vrchního soudu ze dne 22. 2. 2016 č. j. Ncp 2098/2015-523, jímž bylo určeno, že k projednání a rozhodnutí jím podané žaloby pro zmatečnost je příslušný krajský soud. Následně se stěžovatel zaměřil na podjatost soudkyně v řízení o výživném vedeném okresním soudem, přičemž řízení o žalobě pro zmatečnost a následných opravných prostředcích bylo podle něj poznamenáno zjevnou snahou podjatost nepřiznat.
9. Stěžovatel závěrem ústavní stížnosti uvádí, že z odůvodnění napadených usnesení nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadenými usneseními dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo když porušení některé z norem tzv. podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. Žádný z těchto závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.
13. Ústavní soud upozorňuje, že se nemohl zabývat argumentací stěžovatele vztahující se k řízení vedenému před okresním soudem o výživném vedlejší účastnice 2) ani k usnesení vrchního soudu o určení věcné příslušnosti k řízení a rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost, neboť jde o jiná řízení, která nejsou předmětem nyní podané ústavní stížnosti.
14. Ústavně relevantní by mohla být námitka obsažená v závěru ústavní stížnosti o nedostatcích odůvodnění napadených usnesení. K tomu však Ústavní soud uvádí, že odůvodnění všech napadených usnesení jsou přezkoumatelná a lze z nich dovodit, z jakých významných skutečností a ustanovení právního řádu obecné soudy vycházely. Jde-li o rozhodnutí o opravných prostředcích, je zřejmé, že jak Nejvyšší soud, tak i vrchní soud se s námitkami stěžovatele vypořádaly. Rovněž nelze uznat tvrzení stěžovatele o ignorování rozhodovací praxe Ústavního soudu, neboť zejména Nejvyšší soud v odůvodnění rozvedl, proč stěžovatelem označená judikatura na nyní posuzovanou věc nedopadá.
15. K napadenému usnesení krajského soudu Ústavní soud uvádí, že v něm nespatřuje žádné nedostatky. Žaloba pro zmatečnost byla podána proti usnesení vrchního soudu o zastavení odvolacího řízení, v němž stěžovatel napadl usnesení krajského soudu o nevyloučení předsedkyně senátu z rozhodování. Závěr krajského soudu uvedený v rozhodnutí o žalobě, že proti rozhodnutí o vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci není přípustné odvolání, je plně v souladu s právní úpravou i ustálenou rozhodovací praxí. Stejně je nutno přistoupit rovněž k napadenému rozhodnutí vrchního soudu, který uvedené závěry zopakoval a také se vypořádal s další odvolací argumentací stěžovatele.
16. Ani usnesením Nejvyššího soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Nejvyšší soud po přezkoumání přípustnosti podaného dovolání jasně konstatoval, že není přípustné ani podle §237, ani podle §238a o. s. ř. Ve vztahu k §237 o. s. ř. správně přihlédl k naplnění předpokladu vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se vrchní soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Žádná taková otázka vymezena nebyla. Na tomto závěru nemůže nic změnit tvrzení stěžovatele, že judikatura, na níž bylo v řízení odkázáno, směřuje k rozhodování o vyloučení soudce, zatímco v nyní posuzované věci jde o rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost. Stejně tak je nutno uvést, že otázka nepřípustnosti odvolání proti rozhodnutí o vyloučení soudce je judikaturně ustáleně vyřešena a stěžovatel netvrdil, zda a jak by se tato ustálená praxe měla změnit.
17. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že postupem Nejvyššího soudu, vrchního soudu ani krajského soudu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu