ECLI:CZ:US:2017:3.US.2663.17.1
sp. zn. III. ÚS 2663/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti St. Kynzl, spol. s r. o., sídlem Havelská 494/31, Praha 1 - Staré Město, zastoupené JUDr. Ludmilou Pávkovou, advokátkou, sídlem Kodaňská 558/25, Praha 10 - Vršovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2017 č. j. 30 Cdo 2769/2016-92, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhuje zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť jím měla být porušena ustanovení čl. 4 odst. 4, čl. 5, čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a její přílohy se podává, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 19. 3. 2015 č. j. 26 C 156/2014-27 soud (v řízení, ve kterém se stěžovatelka na vedlejší účastnici domáhala zaplacení částky 5 146 Kč z titulu náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem v daňovém řízení) nepřipustil podle §27 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") zastoupení stěžovatelky její daňovou poradkyní, neboť tato daňová poradkyně vystupuje jako zástupce v různých věcech opětovně.
3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 24. 8. 2015 č. j. 12 Co 178/2015-50 usnesení obvodního soudu potvrdil.
4. Následné stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné, neboť dospěl k závěru, že usnesení městského soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas se způsobem, jakým věc posoudily obecné soudy; namítá, že předestřela, a to jak v odvolání, a tak i v dovolání, širokou argumentaci v tom smyslu, že právní názor soudů nepovažuje za správný, když připomíná, že na základě zákona České národní rady č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců České republiky, je daňová poradkyně oprávněna zastupovat svého klienta nejen v daňovém řízení, ale i v dalších řízeních, jež s daněmi přímo souvisejí. Způsob, jakým obecné soudy v posuzované věci aplikovaly ustanovení §27 odst. 2 o. s. ř., proto považuje stěžovatelka za rozporný s čl. 37 odst. 2 Listiny. Soudy se však její argumentací řádně nezabývaly. Nejvyššímu soudu stěžovatelka nadto vytýká, že přesvědčivým způsobem neodůvodnil, proč odmítl její dovolání pro nepřípustnost.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob směřujících proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
8. Zjevně neopodstatněnou je mimo jiné taková ústavní stížnost, která předkládá k posouzení pouze takovou právní otázku, ke které se Ústavní soud v předchozích věcech již věcně a dostatečně vyjádřil.
9. O obdobné právní věci, ve které obecnou zmocněnkyní byla totožná daňová poradkyně jako v posuzované věci, rozhodoval Ústavní soud usnesením ze dne 30. 5. 2017 sp. zn. II. ÚS 961/17, kterým odmítl ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2016 č. j. 30 Cdo 3107/2016-66, tedy proti rozhodnutí, na nějž rovněž odkazuje Nejvyšší soud v odůvodnění rubrikovaného usnesení. Na odůvodnění usnesení sp. zn. II. ÚS 961/17 proto postačí na tomto místě v úplnosti odkázat, neboť se plně vypořádává s námitkami obsaženými i v nyní posuzované věci.
10. Nad rámec tam zaznamenaných argumentů, ze kterých v prvé řadě vyplývá, že zákonné omezení volby osoby obecného zmocněnce v §27 odst. 2 o. s. ř. není ústavně nekonformní, je možno připomenout, že vůle zákonodárce omezit zastupování účastníků řízení jinými osobami než advokáty našla výrazu i v novele zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, provedené zákonem č. 258/2017 Sb., jímž došlo k vložení ustanovení §52d, na jehož základě se osoby vystupující opakovaně v postavení obecného zmocněnce dopustí přestupku, za nějž je možno uložit pokutu až do výše 3 000 000 Kč.
11. Tvrdí-li přitom stěžovatelka v ústavní stížnosti, že z §6 zákona České národní rady č. 523/1992 Sb. vyplývá povinnost daňového poradce zastupovat klienta i v řízení o náhradě škody, způsobené v daňovém řízení, omezí se Ústavní soud na konstatování, že nic takového z uvedeného ustanovení bez dalšího nevyplývá. Na tom nic nemění ustanovení §35 odst. 2 soudního řádu správního, jež umožňuje zastupování daňovým poradcem ve správním soudnictví (tedy v řízení navazujícím na daňové řízení).
12. Je tak namístě již pouze konstatovat, že se stěžovatelce porušení jí dovolávaných základních práv nepodařilo prokázat; Ústavní soud proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
13. Odmítnout tak musel rovněž stěžovatelčin návrh, aby její náklady řízení před Ústavním soudem hradil stát, neboť takovému návrhu je podle §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu možno vyhovět jen v případě, že ústavní stížnost není odmítnuta; z obdobných důvodů pak nebylo namístě aplikovat ani §78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu