ECLI:CZ:US:2017:3.US.2697.17.1
sp. zn. III. ÚS 2697/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Stránského, zastoupeného Mgr. Alenou Kuhnovou, advokátkou, sídlem Ulrichovo nám. 737/3, Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 22. května 2017 č. j. 27 Co 95/2017-180 a rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 16. listopadu 2016 č. j. 3 C 202/2013-143, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Chrudimi, jako účastníků řízení, a Pavly Ročňové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatel napadl v záhlaví uvedené rozsudky s tvrzením, že jsou v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a požádal o odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozsudků se podává, že stěžovatel se u Okresního soudu v Chrudimi (dále jen "okresní soud") žalobou proti vedlejší účastnici domáhal zaplacení částky 47 000 Kč s příslušenstvím, a to jako zbytku dluhu ze dvou poskytnutých půjček. Okresní soud nejprve ve věci rozhodl rozsudkem pro zmeškání, po jeho zrušení krajským soudem prováděl dokazování zaměřené na okolnosti související s poskytnutím obou půjček, jejich výší, splatností, příp. jejich úhradou, a rozsudkem ze dne 16. 11. 2016 č. j. 3 C 202/2013-143 žalobu zamítl (výrok I.) s odůvodněním, že dluh dosud není splatný, protože splatnost dluhu byla ponechána na vůli dlužníka, tudíž je nezbytné, aby věřitel nejprve podal žalobu na určení splatnosti dluhu, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
3. Stěžovatel i vedlejší účastnice napadli rozsudek okresního soudu odvoláním, stěžovatel v celém rozsahu, vedlejší účastnice do výroku II. Krajský soud shledal důvodným pouze odvolání vedlejší účastnice a rozsudkem ze dne 22. 5. 2017 č. j. 27 Co 95/2017-180 potvrdil zamítavý výrok rozsudku okresního soudu, změnil nákladový výrok uložením povinnosti stěžovateli nahradit vedlejší účastnici náklady řízení před okresním soudem a rozhodl o povinnosti nahradit jí náklady odvolacího řízení. Krajský soud shledal, že závěr okresního soudu o tom, že doba plnění byla ponechána na vůli dlužníka, nemá oporu v provedeném dokazování, uzavřel, že splatnost půjčky nastala již dnem následujícím po jejím poskytnutí, a protože vedlejší účastnice před okresním soudem vznesla námitku promlčení, nebylo možno žalobcem uplatněný nárok přiznat (ohledně první půjčky vyjádřil pochybnost o závěru okresního soudu, že její poskytnutí vedlejší účastnici bylo prokázáno). Zamítavý výrok tak vyhodnotil jako věcně správný, byť na základě jiného právního posouzení. O nákladech řízení rozhodl podle úspěchu ve věci.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti stručně rekapituluje průběh sporu a nesouhlasí s rozhodnutími obou soudů. Připomíná obsah čl. 36 odst. 1 Listiny a vyjadřuje přesvědčení, že obecné soudy neučinily zadost povinnostem plynoucím ze zajišťování práva na soudní ochranu. Tvrdí, že z odůvodnění jejich rozhodnutí nevyplývá dostatečně zřetelně vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně a právními závěry na straně druhé a že tyto závěry jsou v nesouladu se skutkovými zjištěními, že skutková zjištění jsou v rozporu s provedenými důkazy a proto jsou napadená rozhodnutí v rozporu se zásadami vyjádřenými zejména v čl. 36 odst. 1 Listiny a také s čl. 1 Ústavy.
5. Konkrétně polemizuje se zjištěními o době poskytnutí půjčky, splatnosti půjčky, resp. o způsobu vrácení (tj. o splátkách). Námitku promlčení považuje za rozpornou s dobrými mravy, přičemž tato námitka umožnila vedlejší účastnici, aby převzatý dluh nevrátila a získala naopak od stěžovatele další plnění na nákladech řízení.
6. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku krajského soudu odůvodnil stěžovatel výší částky, kterou je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení vedlejší účastnici, a může mu být způsobena významná škoda, neboť jeho majetková situace je nedobrá, navíc platí výživné na své tři nezletilé děti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace "podústavního práva" pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.
9. Ústavní soud se - v souladu se svojí působností (bod 8.) - zabýval ústavní stížností v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základního práva na soudní ochranu a konstatuje, že k porušení tohoto základního práva napadenými rozhodnutími ani postupem obecných soudů předcházejících jejich vydání nedošlo.
10. Ústavní soud považuje za nutné nejprve zdůraznit, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo žalovanému odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace v posuzované věci evidentně nenastala; stěžovatel měl vytvořen dostatečný prostor pro realizaci všech procesních instrumentů sloužících k prokázání důvodnosti jeho žaloby, kterou se domáhal vrácení poskytnutých půjček. Jak vyplývá z obsahu napadených rozsudků, stěžovatel uplatňuje svůj nárok plynoucí z typického občanskoprávního vztahu relativní povahy, tudíž je evidentní, že stěžovatelovy námitky míří do výsledku interpretace a aplikace "podústavního" práva provedeného obecnými soudy. Bylo přitom na stěžovateli, aby v řízení před obecnými soudy nejen tvrdil relevantní skutečnosti, ale zejména, aby je dokázal (např. poskytnutí půjčky až v březnu 2010, dohodu o splatnosti a následnou dohodu o plnění ve splátkách). Z rozsudků obou obecných soudů plyne, že stěžovateli se tyto skutečnosti prokázat nepodařilo; odlišnost jejich právního závěru o režimu půjčky (v závislosti na odlišení, zda doba splnění dluhu nebyla dohodnuta, či byla ponechána na vůli dlužníka) je z celkového pohledu marginální. Ústavní soud shledává, že stěžovatel při poskytování půjček nepostupoval v duchu maximy vigilantibus iura, smlouvy neuzavíral v písemné formě, peníze předával bez přítomných vhodných svědků atd.
11. Z obsahu ústavní stížnosti neplyne, že by stěžovatel upozorňoval na rozpornost námitky promlčení s dobrými mravy již v řízení před obecnými soudy. Proto, s ohledem na princip subsidiarity, se jí Ústavní soud nezabýval.
12. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
13. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i související návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. září 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu