ECLI:CZ:US:2017:3.US.2718.17.1
sp. zn. III. ÚS 2718/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti 1) Jana Brychty a 2) Jakuba Brychty, zastoupených Mgr. Martinem Panuškou, advokátem, sídlem Vinohradská 938/37, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. března 2017 č. j. 21 Co 44/2017-102 ve znění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. května 2017 č. j. 21 Co 44/2017-123, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) Aleny Brychtové, 2) Veroniky Smith a 3) obchodní společnosti Česká pojišťovna a. s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé žádají o zrušení v záhlaví označeného usnesení, neboť jím měl být porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 18. 8. 2016 č. j. 30 C 52/2015-57 uložil třetí vedlejší účastnici povinnost zaplatit prvnímu stěžovateli a první vedlejší účastnici částku 240 000 Kč a druhému stěžovateli a druhé vedlejší účastnici částku 175 000 Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy způsobené usmrcením jejich příbuzného při dopravní nehodě podle §444 odst. 3 občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013; obvodní soud současně zamítl žalobu stěžovatelů a prvních dvou vedlejších účastnic v části, ve které se domáhali úroků z prodlení, přičemž žádnému z účastníků řízení nepřiznal náhradu nákladů řízení.
3. K odvolání obou procesních stran Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 14. 3. 2017 č. j. 21 Co 44/2017-102 změnil rozsudek obvodního soudu tak, že jednak snížil obvodním soudem přiznanou výši odškodného na polovinu (neboť shledal spoluzavinění poškozeného na vzniku nehody), jednak třetí vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit rovněž úrok z prodlení ve výši 7,75 % ročně z přiznané částky od 30. 11. 2012 do zaplacení, a současně ji zavázal i k povinnosti uhradit žalobcům náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
4. Na základě návrhu obou procesních stran vydal městský soud dle §164 ve spojení s §211 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") shora označené opravné usnesení, ve kterém uvedl, že úrok z prodlení z přiznané částky je stanoven ve výši 4,05 % ročně.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé namítají, že městský soud napadeným usnesením rozhodl o změně právního hodnocení, když oproti svému původnímu rozhodnutí, založeném na určení výše úroku z prodlení dle nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku a kterým se stanoví minimální výše nákladů spojených s uplatňováním pohledávky, rozhodl o aplikaci ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla). Podle názoru stěžovatelů tak městský soud opravným usnesením rozhodl způsobem, kterým nelze podle §164 o. s. ř. postupovat. Nadto stěžovatelé namítají, že městským soudem aplikovaný §9 odst. 4 zákona č. 168/1999 Sb. vůbec nedopadá na případy prodlení za pozdní úhradu pojistného plnění po ukončení šetření. Z uvedených důvodů mají stěžovatelé za to, že městský soud v projednávané věci aplikoval §164 o. s. ř. zcela svévolně, čímž porušil jejich základní právo zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé před jejím podáním vyčerpali veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob směřujících proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
8. Podstatou posuzované ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelů, že městský soud postupoval v rozporu s §164 o. s. ř., když opravným usnesením změnil výši přiznaného úroku z prodlení, a navíc při stanovení jeho výše vyšel z ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 168/1999 Sb., jejž v dané věci nelze aplikovat.
9. Ústavní soud v případě přezkumu opravných usnesení setrvale ve své judikatuře zdůrazňuje mimořádnou zdrženlivost [srov. např. nález ze dne 26. 6. 2008 sp. zn. III. ÚS 796/08 (N 116/49 SbNU 645)]. V nálezu ze dne 12. 3. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2956/07 (N 54/52 SbNU 539) nadto Ústavní soud konstatoval, že "z hlediska ústavněprávního je přípustná náprava vady původního rozhodnutí cestou opravného usnesení i tam, kde se z formálního hlediska nejedná o opravu zjevné nesprávnosti, v případě, že řízení jako celek je možno po vydání takového usnesení hodnotit jako spravedlivé a souladné s hlavou pátou Listiny".
10. Při posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti se proto Ústavní soud omezil toliko na otázku, zda městský soud napadeným usnesením nepřekročil oprávnění opravit zjevné nesprávnosti písemného vyhotovení rozhodnutí, tedy v daném případě chybně uvedenou výši přiznaných úroků z prodlení, jinými slovy se nikterak nezabýval otázkou, zda městský soud při stanovení výše přiznaných úroků z prodlení aplikoval správný právní předpis, či nikoliv.
11. Tvrdí-li přitom stěžovatelé v ústavní stížnosti, že městský soud v napadeném usnesení rozhodl o změně právního hodnocení, je zjevné, že jim v tomto tvrzení nelze jakkoli přisvědčit. Z odůvodnění na str. 6 rozsudku městského soudu se totiž podává, že výši přisouzených úroků z prodlení odvíjel městský soud z §9 odst. 4 zákona č. 168/1999 Sb., nikoliv z nařízení vlády č. 142/1994 Sb., o kterém se naopak v odůvodnění rozsudku nikde nezmiňuje. Ostatně i z rozsudku obvodního soudu je zřejmé, že i když stěžovatelům úroky z prodlení nepřisoudil, jejich případný právní základ taktéž spatřoval v zákoně č. 168/1999 Sb., nikoliv v nařízení vlády č. 142/1994 Sb. (srov. str. 10 a 11 rozsudku obvodního soudu).
12. Z uvedeného je tedy zřejmé, že napadeným opravným usnesením nebylo porušeno nejen žádné ustanovení ústavního pořádku, nýbrž že bylo plně respektováno rovněž ustanovení §156 odst. 3 o. s. ř., neboť opravu výše přiznaných úroků z prodlení je vskutku třeba považovat za opravu zjevné nesprávnosti ve výroku napadeným usnesením opraveného rozsudku městského soudu.
13. Je tak namístě již pouze konstatovat, že se stěžovatelům porušení jimi dovolávaného základního práva prokázat nepodařilo; Ústavní soud proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu