ECLI:CZ:US:2017:3.US.2752.17.1
sp. zn. III. ÚS 2752/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem o ústavní stížnosti stěžovatelky Hranostav s. r. o., sídlem Kodaňská 649/20, Praha 10, zastoupené JUDr. Ing. Ondřejem Kubátem, advokátem, sídlem Korunní 2569/108, Praha 10 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2017 č. j. 33 Cdo 2890/2017-196, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Zdeňka Strnada, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zejména podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného usnesení přitom vyplývá, že Nejvyšší soud rozhodl tak, že usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 27. února 2017 č. j. 68 Co 49/2017-165 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") ze dne 8. listopadu 2016 č. j. 5 C 5/2015-152 ve výrocích o nákladech zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
3. Soudce zpravodaj ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti ústavní stížnosti vyžadované zákonem o Ústavním soudu, což mj. v sobě zahrnuje i posouzení, zda podání splňuje též podmínku přípustnosti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. V daném případě shledal, že tomu tak není.
4. Ústavní soud setrvale judikuje, že ústavní stížností lze napadat především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem [srov. nález ze dne 30. listopadu 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 78/4 SbNU 243)]. Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity. Je tomu tak proto, že ochrana ústavnosti není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, ale je, v souladu s čl. 4 Ústavy, úkolem všech orgánů veřejné moci, v tomto smyslu zejména obecných soudů; Ústavní soud tak představuje institucionální mechanismus, nastupující teprve v případě selhání všech ostatních procesních nástrojů.
5. Ústavní soud proto až na výjimky, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, do neskončených řízení nevstupuje a jako nepřípustné odmítá ústavní stížnosti mířící proti kasačním rozhodnutím soudů vyšších instancí, kterými nebyla věc skončena, nýbrž pouze vrácena soudu nižší instance či jinému orgánu k dalšímu řízení [srov. usnesení ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 256/11 a další rozhodnutí, která jsou dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz]. Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom dle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, jestliže je orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí, neboť okolnost, že soud nižší instance je vázán právním názorem kasačního soudu, nezakládá uzavřenost takového stadia řízení, ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti rozhodnutí o věci (srov. právě již odkazované usnesení ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 256/11).
6. Podanou ústavní stížností stěžovatel brojí proti usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo k dovolání žalovaného - v řízení o ústavní stížnosti vedlejšího účastníka - zrušeno usnesení městského soudu a obvodního soudu ve výrocích o náhradě nákladů řízení (které měl vedlejší účastník hradit stěžovatelce) a věc byla obvodnímu soudu vrácena k dalšímu řízení.
7. S ohledem na to, že věc byla vrácena nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, nejde ze strany Nejvyššího soudu o konečné rozhodnutí ve věci samé, ale o procesní rozhodnutí, jímž se navrací věc do soudního rozhodovacího procesu, ve kterém může stěžovatelka uplatňovat všechna svá práva. Již proto nelze považovat napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu za rozhodnutí [dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], jež by bylo způsobilé samo o sobě zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatelky, a jako nezpůsobilý předmět ústavně právního přezkumu zakládá nepřípustnost ústavní stížnosti podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
8. Výjimečně judikovaná přípustnost ústavní stížnosti i proti kasačnímu rozhodnutí soudu [srov. zejm. nález ze dne 21. 2. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.)] se v nyní posuzované věci uplatnit nemůže. Výjimku ze závěru o nepřípustnosti ústavní stížnosti proti kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud připustil za předpokladu, že "byly vyčerpány prostředky, které měl stěžovatel k dispozici (...) a v jejichž rámci mu nebyla poskytnuta, resp. ani nemohla být poskytnuta ochrana jeho práva na spravedlivý proces." (srov. bod 30 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/11), souhrnně řečeno jen tehdy, je-li s konečným a pravomocným meritorním rozhodnutím napadeno i kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu, které takovému meritornímu a konečnému rozhodnutí předcházelo. Taková situace ale v projednávané věci nenastala, neboť řízení v předmětné věci dosud neskončilo. Stěžovatelka má možnost v dalším řízení před obecnými soudy uplatňovat svá procesní práva, vznášet další námitky včetně námitek obsažených v ústavní stížnosti.
9. S ohledem na výše uvedené soudci zpravodaji nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2017
Josef Fiala v. r.
soudce zpravodaj