ECLI:CZ:US:2017:3.US.2778.17.1
sp. zn. III. ÚS 2778/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Duboveckého, zastoupeného JUDr. Jaromírem Heto, advokátem sídlem Vodní 1972, Zlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června. 2017, č. j. 33 Cdo 4432/2016-357, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. dubna. 2016, č. j. 47 Co 484/2014-333, a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 2. června. 2014, č. j. 11 C 240/2007-250, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti: Komerční banka, a. s., sídlem Na Příkopě 969/33, Praha 1, jako vedlejší účastnice, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 9. 2017, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že při projednávání jeho věci před obecnými soudy došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu chráněného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu vlastnického práva dle čl. 11 odst. 1 Listiny.
II.
2. Stěžovatel vystupoval na straně žalované ve sporu s vedlejší účastnicí vedeném před Okresním soudem ve Zlíně (dále jen "okresní soud"), kterým se vedlejší účastnice domáhala úhrady částky ve výši 809 039,05 Kč s příslušenstvím jakožto plnění ze smlouvy o úvěru, kterou uzavřela se stěžovatelem. Žaloba směřovala i proti dalšímu žalovanému, který byl v pozici ručitele. Okresní soud po provedení obsáhlého dokazování listinnými důkazy i výslechy svědků v dané věci dospěl k závěru, že stěžovatel uzavřel s vedlejší účastnicí dne 23. 8. 2002 platnou smlouvu o úvěru, na základě které se vedlejší účastnice zavázala poskytnout úvěr ve výši 475 000 Kč a stěžovatel se zavázal úvěr vrátit spolu s dohodnutými úroky. Okresní soud dále dospěl k závěru, že vedlejší účastnice svou povinnost poskytnout úvěr splnila, a to zasláním úvěrové částky na účet třetí osoby (zástupce zaměstnavatele stěžovatele), když příkaz k poukázání úvěrové částky na tento účet potvrdil sám stěžovatel. Naopak se okresní soud neztotožnil s námitkou stěžovatele, že předmětná úvěrová smlouva měla být uzavřena v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, neboť byla původně iniciována zástupcem zaměstnavatele stěžovatele a ve skutečnosti byla využita právě zaměstnavatelem stěžovatele k překlenutí finančních potíží. Stěžovatel rovněž namítal, že porušení zásad poctivého obchodního styku lze spatřovat v tom, že vedlejší účastnice provedla zajištění ručením osobami, které byly samy dlužníky z jiných úvěrových smluv, a současně přijala falšovaná potvrzení o příjmech stěžovatele, která uváděla podstatně vyšší příjmy, než kterých stěžovatel skutečně dosahoval. Ani tyto námitky okresní soud neakceptoval a svým rozsudkem ze dne 2. 6. 2014 č. j. 11 C 240/2007-250, zavázal stěžovatele spolu s dalším žalovaným (ručitelem) k úhradě částky ve výši 546 913,56 Kč s příslušenstvím a současně k náhradě nákladů řízení vedlejší účastnici.
3. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu k odvolání stěžovatele částečně změnil a ve vztahu k povinnosti uhradit vedlejší účastnici částku ve výši 68 964,12 Kč řízení zastavil (z důvodu částečné úhrady ze strany dalšího žalovaného - ručitele), potvrdil však rozsudek tak, že stěžovatele zavázal k úhradě částky ve výši 477 949,44 Kč s příslušenstvím ve prospěch vedlejší účastnice a současně k náhradě nákladů odvolacího řízení. Krajský soud se zcela ztotožnil se závěry okresního soudu, uzavřel, že okresní soud se posouzením nároku vedlejší účastnice řádně zabýval, vypořádal se řádně s námitkami stěžovatele a jeho vyhodnocení považuje krajský soud za věcně správná. Krajský soud se ztotožnil i se závěry okresního soudu ve věci namítaného porušení zásad poctivého obchodního styku, rozporu s dobrými mravy, neplatnosti úvěrové smlouvy a rozporu s právní úpravou týkající se ochrany spotřebitele. Krajský soud shledal, že důvodem neplatnosti úvěrové smlouvy nemůže být ani skutečnost, že vedlejší účastnice nepředložila stěžovateli žádost o čerpání úvěru, neboť stěžovatel podepsal příkaz k převedení úvěrové jistiny na účet zástupce svého zaměstnavatele, což byl postup předem dohodnutý, se kterým stěžovatel byl srozuměn. Krajský soud tak po přezkoumání rozhodnutí okresního soudu v intencích ustanovení §219 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), dospěl k závěru, že je věcně správné.
4. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, v němž vyjadřuje názor, že předmětná smlouva o úvěru zanikla na základě rozvazovací podmínky, když úvěr nebyl čerpán do dohodnutého data, dále že při uzavírání úvěrové smlouvy došlo vedlejší účastnicí k porušení zásad poctivého obchodního styku a uplatnění nároku je výkonem práv a povinností v rozporu s dobrými mravy a dále že soud nevzal v potaz zhoršení jeho smluvního postavení jakožto spotřebitele. Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné. Naznal, že námitka týkající se zániku úvěrové smlouvy na základě rozvazovací podmínky vychází z jiného skutkového stavu, než jaký zjistil odvolací soud, neboť tento dospěl k závěru, že úvěr byl čerpán podpisem příkazu k úhradě, a taková námitka pak není regulérním uplatněním dovolacího důvodu. Ohledně námitky týkající se porušení zásad poctivého obchodního styku a rozporu s dobrými mravy Nejvyšší soud uvedl, že tyto instituty jsou upraveny normami s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. V projednávaném případě pak Nejvyšší soud konstatoval, že závěry krajského soudu v otázce poctivého obchodního styku a dobrých mravů vycházejí z jeho ustálené rozhodovací praxe. Poslední námitku týkající se zhoršení smluvního postavení stěžovatele jako spotřebitele Nejvyšší soud rovněž odmítl, neboť byla založena na jiném než odvolacím soudem zjištěném skutkovém stavu.
III.
5. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení napadených rozhodnutí, kterými mělo dojít k zásahu do jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Stěžovatel uvádí okolnosti vzniku závazkového vztahu, z nichž vyplývá, že uzavřel úvěrovou smlouvu po dohodě s tehdejším zaměstnavatelem, který se měl dostat do finančních potíží a který se zavázal předmětný úvěr namísto stěžovatele splácet, čemuž v důsledku insolvence nedostál. Následně stěžovatel opakuje námitky uplatněné v průběhu celého řízení před obecnými soudy a uvádí své vidění skutkového stavu. Namítá, že v postupu okresního a krajského soudu spatřuje extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými, a to zejména s ohledem na skutečnost, že čerpání úvěru na jiný účet, než byl účet stěžovatele, mělo být provedeno na základě výslovné a srozumitelné žádosti stěžovatele, což se však nestalo. Tato podmínka pak měla být posouzena ve prospěch stěžovatele s ohledem na jeho postavení jakožto spotřebitele, a tudíž strany slabší. Pochybení spatřuje rovněž v tom, že soudy nevyslechly navrhovaného svědka - Lenku Blahuškovou, která měla objasnit skutečnosti týkající se vyplnění potvrzení o zaměstnání pro účely smlouvy o úvěru, a tím rezignovaly na možnost zjistit, kdo konkrétně inicioval vydání nepravdivých potvrzení o výši výdělku. K odmítavému usnesení Nejvyššího soudu odkazuje stěžovatel na nález Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. I. ÚS 354/15 (toto i všechna další rozhodnutí Ústavního soudu jsou k dispozici na http://nalus.usoud.cz), dle kterého může způsobilý dovolací důvod založit i otázka skutková, je-li namítáno porušení ústavně zaručených základních práv a svobod dovolatele. Postup Nejvyššího soudu pak stěžovatel považuje za zbytečně formalistický a v důsledku bránící dovolateli v přístupu k dovolacímu soudu.
IV.
6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Zákon o Ústavním soudu přikazuje podle §43 odst. 2 písm. a) nejprve zjišťovat, zda návrh není zjevně neopodstatněný. V zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem je tak dána pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než tento dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Předpokladem je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti a jež nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
8. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace tzv. podústavního práva; jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy. V dané souvislosti je nutno zdůraznit, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy) plyne i zásada volného hodnocení důkazů dle §132 občanského soudního řádu. Postupuje-li obecný soud v souladu s tímto ustanovením občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší posuzovat zákonnost vydaných rozhodnutí (není-li jimi porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší výhradně těmto soudům.
9. Námitky stěžovatele týkající se zásahu do jeho práva na soudní ochranu a práva vlastnit majetek představují zejména jeho nesouhlas se skutkovými závěry, které učinily soudy z provedeného dokazování, a s jejich právním posouzením, tedy nesouhlas stěžovatelky s rozhodovací činností obecných soudů. Ústavní soud je nucen zopakovat, že s ohledem na jeho postavení není oprávněn zasahovat do procesu hodnocení provedených důkazů, které proběhlo před obecnými soudy, a to ani v případě, že by považoval jiné hodnocení za přiléhavější. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je pouze stav, kdy by hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry byly důsledkem zjevného faktického omylu nebo logického excesu, což ovšem není, navzdory opačnému tvrzení stěžovatele, případ posuzované ústavní stížnosti.
10. V dané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že soudy provedly k objasnění skutkového stavu věci všechny potřebné důkazy a pokud některé důkazy byly odmítnuty, stalo se tak s dostatečným a jasným odůvodněním. Týká se to i neprovedeného důkazu výslechem svědkyně, která měla vystavit nepravdivá potvrzení o příjmových poměrech stěžovatele. Okresní i krajský soud shodně uvedly, že provedení důkazu by nic nového ve věci nepřineslo a proto je považují za nadbytečné, přičemž takové odůvodnění s ohledem na skutkový stav považuje Ústavní soud za dostatečné. Hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry rovněž odpovídají požadavkům řádného procesu a soudy se dle názoru Ústavního soudu zabývaly všemi relevantními skutečnostmi. Řádně byly zváženy i námitky týkající se rozvazovací podmínky úvěrové smlouvy, která měla nastat na základě skutečnosti, že stěžovatel dle svého tvrzení nepožádal o čerpání úvěru na účet jiné osoby. Soudy však zhodnotily příkaz k úhradě úvěrové částky na účet zástupce zaměstnavatele stěžovatele podepsaný stěžovatelem jako žádost o čerpání úvěru a takový závěr nelze označit za excesivní. Totéž platí o posouzení věci optikou dobrých mravů, resp. zásad poctivého obchodního styku, při kterém soudy zvážily všechny skutečnosti, které stěžovatel opakovaně namítá i v ústavní stížnosti a stejně jako Nejvyšší soud ani Ústavní soud neshledal v tomto posouzení žádné pochybení odůvodňující jeho kasační zásah.
11. Námitky stěžovatele směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, který měl posoudit dovolání stěžovatele příliš formalisticky, nejsou rovněž případné, když Nejvyšší soud se dovoláním zabýval dostatečně, jeho rozhodnutí považuje Ústavní soud za ústavně konformní a jeho závěry jsou i řádně odůvodněny. Stěžovatelem uváděný nález Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. I. ÚS 354/15 pak navíc dopadá na zcela jinou situaci, a to pokud bylo dovolání odmítnuto pro nedostatek náležitostí. V posuzovaném případě bylo dovolání odmítnuto pro nepřípustnost, kdy Nejvyšší soud neshledal v napadeném rozhodnutí tvrzený rozpor se svou dosavadní rozhodovací praxí. Je pravdou, že z odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu neplyne skutečnost, že by se tento zabýval námitkou porušení ústavně zaručených práv stěžovatele ze strany obecných soudů, avšak vzhledem ke skutečnosti, že takový rozpor nebyl shledán ani ze strany Ústavního soudu, nelze v případném opominutí posouzení této námitky spatřovat porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu.
12. S ohledem na závěr o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti nemohl Ústavní soud vyhovět ani žádosti o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
V.
13. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2017
Josef Fiala v, r,
předseda senátu