ECLI:CZ:US:2017:3.US.2781.16.1
sp. zn. III. ÚS 2781/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Josefa Fixy, zastoupeného Mgr. Antonínem Novákem, advokátem, sídlem tř. Kosmonautů 989/8, Olomouc, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. června 2016 č. j. 10 As 75/2016-43, a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 16. března 2016 č. j. 65 A 3/2016-18, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Olomouckého kraje, sídlem Jeremenkova 40a, Olomouc, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 19. 8. 2016, doplněnou podáním ze dne 1. 9. 2016, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených dvou rozhodnutí správních soudů, a to pro porušení jeho práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel podal žalobu proti správnímu rozhodnutí vydanému vedlejším účastníkem. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 16. 3. 2016 č. j. 65 A 3/2016-18 řízení o žalobě zastavil pro nezaplacení soudního poplatku stěžovatelem. Stěžovatel podal kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem ze dne 7. 6. 2016 č. j. 10 As 75/2016-43 pro nedůvodnost.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl porušení jeho práva na zákonného soudce a práva na spravedlivý proces. Argumentoval konkrétně tím, že senát 65 A krajského soudu byl netransparentně obsazen, neboť v rozvrhu práce krajského soudu neexistovala jasná a určitá pravidla pro sestavení senátu (poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 2769/15).
4. Dále namítl, že mu výzva krajského soud k zaplacení soudního poplatku, ani usnesení krajského soudu o zastavení řízení, nebyly řádně doručeny, neboť nebyly doručovány "do vlastních rukou", ačkoliv šlo o důležité písemnosti. Krajský soud mu doručil písemnost vhozením do schránky.
5. Stěžovatel konečně také uvedl, že nebyl ve výzvě k zaplacení soudního poplatku řádně poučen, "že řízení bude zastaveno po 10 dnech od doručení, ale nikoliv s konečnou platností". V usnesení o zastavení řízení je pak konstatováno, že stěžovatel nezaplatil soudní poplatek ani do 11. 3. 2016, avšak stěžovatel o této možnosti nevěděl a "striktně se držel usnesení ze dne 10. 2. 2016". Výzvu k zaplacení soudního poplatku považuje stěžovatel navíc za zmatečnou, neboť charakteristika předmětu řízení uvedená v záhlaví výzvy nebyla podle něj správná.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
8. Ústavní soud provedl ústavněprávní přezkum, a dospěl k závěru, že do ústavně zaručených práv stěžovatele zasaženo nebylo.
9. Stěžejní je námitka stěžovatele spočívající v tvrzení, že mu byl odepřen přístup ke krajskému soudu. Předmětem ústavněprávního přezkumu je konkrétně závěr obou správních soudů, dle kterých stěžovatel podal žalobu, avšak za řízení nezaplatil soudní poplatek, a to ani po řádně doručené výzvě krajského soudu, proto nebylo možno pokračovat v řízení a rozhodnout ve věci.
10. Stěžovatel předně opakuje v ústavní stížnosti svou kasační výtku, dle které mu výzva k zaplacení soudního poplatku a usnesení o zastavení řízení nebyly doručovány do vlastních rukou. S touto výhradou se však vypořádal již Nejvyšší správní soud, přičemž jeho podrobnou argumentaci, vyloženou v odůvodnění napadeného rozsudku (její podstatou je závěr, že tyto dvě písemnosti nebylo nutno doručovat obálkou typu "do vlastních rukou"), stěžovatel v ústavní stížnosti nijak nevyvrací. Nejvyšší správní soud navíc v rozsudku konstatoval zjištění ze soudního spisu, že stěžovatel si výzvu krajského soudu k zaplacení soudního poplatku ve lhůtě 10 dnů převzal osobně dne 12. 2. 2016, čehož je důkazem doručenka založená v soudním spise; osobní převzetí zásilky stěžovatel před Ústavním soudem nezpochybňuje. Stěžovatel pak v řízení sám tvrdil, že soudní poplatek zaplatil dne 24. 3. 2016 (dle záznamu o složení finanční částky tomu bylo až 29. 3. 2016). Ústavním soud tak uzavírá, že stěžovatel, ač si byl zákonné poplatkové povinnosti vědom (s obsahem výzvy se seznámil), soudní poplatek včas nezaplatil, a to zejména již při podání žaloby, případně poté ve stanovené lhůtě 10 dnů od doručení výzvy (dne 12. 2. 2016), nebo i později až do vydání usnesení o zastavení řízení dne 16. 3. 2016. Z ničeho se přitom nepodává, že by celková doba umožněná stěžovateli pro zaplacení soudního poplatku byla extrémně krátká a znemožnila mu přístup ke krajskému soudu. Usnesení o zastavení řízení pak bylo doručeno stěžovateli vhozením do domovní schránky dne 18. 3. 2016, a to z důvodu jeho nezastižení doručovatelem. Závěr Nejvyššího správního soudu, že danou zásilku nebylo nutno (dle zákona ani pokynu soudu) doručovat "do vlastních rukou", nepovažuje Ústavní soud za svévolný, iracionální či nepřezkoumatelný (nedostatečně odůvodněný). Jak již bylo výše uvedeno, stěžovatel argumentaci kasačního soudu v tomto směru nevyvrací. Ostatně stěžovatel si byl poplatkové povinnosti i následků nezaplacení ve stanovené lhůtě vědom, proto podle Ústavního soudu musel, za situace, kdy se rozhodl soudní poplatek v této lhůtě nezaplatit, očekávat vydání usnesení o zastavení řízení a jeho následné doručování. Lze dodat, že stěžovatel netvrdí, že by bylo doručováno na nesprávnou adresu, kde by mu byla dispozice se zásilkou znemožněna a kde by se nemohl s obsahem zásilky seznámit. Podle Ústavního soudu to nebyly orgány veřejné moci (správní soudy), které znemožnily stěžovateli přístup k soudu, naopak stěžovatel sám zaujal pasivní či vyčkávací postoj, pro který nemohlo být v řízení pokračováno a věc v meritu co nejrychleji rozhodnuta. Listina garantuje možnost domáhat se svých práv u soudu, avšak při dodržení "stanoveného postupu", který vyžaduje rovněž součinnost (určitou aktivitu) ze strany účastníka řízení.
11. Další námitky stěžovatele směřující proti výzvě krajského soudu a jeho usnesení o zastavení řízení, rekapitulované výše (bod 5.), jsou vzneseny poprvé až před Ústavním soudem, proto jsou nepřípustné (odporují zásadě subsidiarity ústavní stížnosti). Stěžovatel je měl uplatnit před Nejvyšším správním soudem, který je primárně povolán k nápravě případných nezákonných postupů krajskými soudy.
12. Ohledně námitky o netransparentním obsazení senátu krajského soudu Ústavní soud obdobně konstatuje, že dané tvrzení stěžovatel nepředestřel před krajským soudem ani (zejména) před Nejvyšším správním soudem. Taková jeho kasační námitka se z obsahu napadeného rozsudku nepodává, ani sám stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdí, že by danou (obdobnou) námitku Nejvyšší správní soud opomenul vypořádat. Z ústavní stížnosti není ani zřejmé, že by stěžovateli v uplatnění této námitky před Nejvyšším správním soudem (případně již před soudem krajským) něco závažného bránilo. Ve stěžovatelově věci navíc tato námitka ztrácí na své obranné intenzitě, neboť krajský soud nerozhodoval v meritu, přičemž následně o námitkách stěžovatele proti procesnímu postupu krajského soudu (způsob doručení dvou zásilek), vznesených poprvé v řízení o kasační stížnosti, rozhodoval Nejvyšší správní soud, jehož nesprávné obsazení (senátu) stěžovatel nenamítá.
13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl (mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků) ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Ohledně námitek uplatněných poprvé až před Ústavním soudem byl návrh odmítnut podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu