ECLI:CZ:US:2017:3.US.279.17.1
sp. zn. III. ÚS 279/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele V. T., zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem, sídlem Poštovní 39/2, Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. října 2016 č. j. 57 Co 163/2016-173 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. září 2015 č. j. 159 C 145/2011-114, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Česká pojišťovna a. s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") a Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), kterými bylo podle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že okresní soud zamítl napadeným rozsudkem stěžovatelovu žalobu proti vedlejší účastnici o zaplacení částky 50 000 Kč s příslušenstvím, jakožto nároku vyplývajícího z pojistné smlouvy podle zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 168/1999 Sb."). Tento nárok měl vzniknout tím, že stěžovatel, jakožto viník smrtelné dopravní nehody, zaplatil namísto vedlejší účastnice několika poškozeným osobám částky v řádech statisíců korun jako náhradu nemateriální újmy za porušení osobnostních práv vyplývajících z ustanovení §11 a 13 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník").
3. Okresní soud ve svém rozhodnutí dospěl k závěru, že stěžovatelův nárok není nárokem zakotveným v ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb. Tento právní názor podložil odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 30 Cdo 4083/2010, 30 Cdo 1051/2005 a 30 Cdo 3906/2011. Rovněž odkázal na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1226/13 a III. ÚS 1900/13, kde se Ústavní soud ve skutkově shodné věci vyjádřil zcela ve shodě s výše citovanou judikaturou. Okresní soud neshledal důvody pro odchýlení od takto zavedené judikatury s poukazem na absenci nároku na náhradu nemateriální újmy před 1. 5. 2004. Naopak se odchýlil od svého rozsudku č. j. 61 C 259/2008-27, potvrzeného rozsudkem krajského soudu sp. zn. 57 Co 99/2010, kde ve skutkově totožné věci stěžovatele byl stěžovateli stejný nárok přiznán. To soud odůvodnil právě následným sjednocením výkladu podřaditelnosti náhrady nemajetkové újmy pod ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb. Nadto posoudil stěžovatelův nárok jako promlčený. S odkazem na ustanovení §104 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2004, je pojistnou událostí předmětná nehoda, která se stala dne 19. 12. 2003, a promlčecí doba tedy skončila dne 19. 12. 2007. I kdyby měl pak soud přisvědčit stěžovateli a analogicky aplikovat ustanovení §106 občanského zákoníku, a tedy dobu pro promlčení náhrady škody, počala by tato doba běžet dne 27. 9. 2006, tedy po právní moci rozsudku, kterým byla poškozeným osobám přiznána náhrada nemajetkové újmy, a uplynula by dne 27. 9. 2009.
4. Proti rozhodnutí okresního soudu podal stěžovatel odvolání, o kterém napadeným rozsudkem rozhodl krajský soud. V něm se neztotožnil ani s názorem stěžovatele, podle kterého šlo o nárok sui generis, ani s názorem okresního soudu o tom, že nárok na náhradu nemajetkové újmy není podřaditelný pod ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb., a to s odkazem na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 24. 10. 2013 ve věci C-22/2013, který vykládal některá ustanovení směrnic souvisejících s pojistnými nároky. Krajský soud sice konstatoval rozdílný právní názor na posouzení této otázky včetně překonání právního názoru Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, nicméně rozsudek okresního soudu označil za věcně správný vzhledem k promlčení nároku. V otázce promlčení se již s názorem okresního soudu ztotožnil, a to v obou popsaných způsobech aplikace promlčecí doby, a jednoznačně odmítl názor stěžovatele, že po vedlejší účastnici nemohl požadovat plnění dříve, než sám plnil poškozeným osobám.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že právní hodnocení otázky promlčení tak, jak bylo provedeno oběma soudy, je v extrémním rozporu s hmotným právem a zasahuje tak do jeho ústavních práv. Má za to, že soudy směšují nárok pojištěného na to, aby za něj pojišťovna hradila poškozeným, a nárok poškozeného, aby mu pojišťovna hradila to, co sám plnil poškozeným namísto pojišťovny. Do právní moci rozsudku, který stanovil výši náhrady nemajetkové újmy, nebylo stěžovateli ani pojišťovně jasné, v jaké výši je třeba poškozeným osobám plnit. Počátek běhu promlčecí doby tedy nemohl předcházet pravomocnému rozhodnutí soudu ze dne 27. 9. 2006. Toto datum mělo být počátkem běhu promlčecí lhůty pro to, aby pojišťovna nahradila způsobenou újmu poškozeným osobám, nikoliv stěžovateli, který by takovou kompenzaci po pojišťovně žádat nemohl, aniž by poškozeným osobám sám nějakou náhradu vydal. Nárok, aby pojišťovna nahradila škodu poškozeným osobám, byl promlčen dne 27. 9. 2009. Ten je však irelevantní, neboť předmětem sporu je kompenzace, která má být učiněna pojišťovnou vůči stěžovateli, a to za finanční prostředky, které poškozeným osobám vydal on sám. Až v okamžiku, kdy stěžovatel plnil poškozeným osobám, vznikl zmenšením jeho majetku nárok sui generis na plnění pojišťovnou. Předmětná částka byla stěžovatelem vyplacena v pěti splátkách vždy po jednom měsíci, přičemž první z nich byla zaslána dne 30. 4. 2008 a promlčecí lhůta tedy podle stěžovatele neuplynula, neboť žaloba byla podána dne 29. 4. 2011. S ohledem na výše uvedenou argumentaci stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel - s ohledem na předmět sporu - vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
8. Úkolem Ústavního soudu je dle čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti. Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti není povolán přezkoumávat věcnou správnost či "běžnou" zákonnost napadených soudních rozhodnutí, kteréžto atributy soudního rozhodování náleží výlučně k přezkoumání obecným soudům. Ústavní soud při přezkumu aplikace a interpretace tzv. podústavního práva ze strany obecných soudů zkoumá toliko skutečnost, zda řízení jako celek bylo vedeno spravedlivě, tedy zejména v mantinelech stanovených v hlavě páté Listiny. Zasáhnout by v takových případech Ústavní soud mohl pouze tehdy, dosáhlo-li by pochybení obecných soudů extrémní, ústavně nepřijatelné míry, znemožňující ve svém důsledku spravedlivé rozhodnutí věci. K tomu však v projednávaném případě nedošlo.
9. Porušení svých základních práv stěžovatel spatřoval v nesprávném posouzení promlčení jím uplatňovaného nároku ze strany obecných soudů. Stanovení "kategorie" majetkového nároku (a tedy i právního předpisu, který jeho parametry upravuje) a lhůty pro jeho promlčení je zcela otázkou tzv. podústavního práva, popř. otázkou hodnocení důkazů. Ústavní soud by mohl v těchto otázkách do činnosti soudů zasáhnout pouze tehdy, pokud by jejich hodnocení vykazovalo znaky svévole při výkladu či aplikaci právních předpisů. Aniž by musel Ústavní soud podrobně zkoumat závěry obsažené v napadených rozhodnutích (viz podrobně sub 3 a 4), je zřejmé, že stěžovatelem uplatněné námitky nemohou obstát, neboť nelze mít pochyb, že stěžovatel od počátku věděl o úbytku svého majetku (v podobě vzniku dluhu, i v podobě faktického plnění), jakož i jím tvrzené odpovědnosti pojišťovny za něj. I podle stěžovatelem prosazované právní konstrukce je nárok z žaloby podané dne 29. 4. 2011 promlčený a nelze mu v duchu zásady vigilantibus iura scripta sunt poskytnout soudní ochranu. Z toho důvodu je dle Ústavního soudu v takové situaci zcela nadbytečné, aby ten jakkoliv hodnotil ústavní konformitu výkladu a skutkových hodnocení obecných soudů, natožpak retrospektivní dopady judikatury Soudního dvora Evropské unie.
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu