ECLI:CZ:US:2017:3.US.2827.17.1
sp. zn. III. ÚS 2827/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Grigoryho Karlova, t. č. Vazební věznice Praha - Pankrác, zastoupeného Mgr. et Mgr. Markem Čechovským, Ph.D., advokátem, sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. července 2017 sp. zn. 14 To 94/2017 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. června 2017 sp. zn. Nt 406/2016, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1 odst. 2 Ústavy a čl. 6 odst. 2, čl. 7 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 8. 6. 2017 sp. zn. Nt 406/2016 bylo dle §95 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb. o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních rozhodnuto, že jeho vydání do Ruské federace pro ve výroku usnesení blíže označený skutek přijímání úplatku ve velkém rozsahu a podvodu velkého rozsahu dle příslušných ustanovení trestního zákona Ruské federace, při současném přijetí záruk Generální prokuratury Ruské federace, je přípustné.
3. Usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 13. 7. 2017 sp. zn. 14 To 94/2017, byla zamítnuta stěžovatelova stížnost proti usnesení městského soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel tvrdí, že jeho argumentace, proč by neměl být do Ruské federace vydán, byla formulována koherentně a logicky, a soudy jí tedy měly přisvědčit. Prohlašuje, že jeho trestní stíhání je vykonstruované, jde o odplatu za jeho snahu odhalovat korupci v policejním sboru. Stěžovatel se v minulosti jako příslušník ruské policie podílel na provádění operativně-pátracích prostředků v rámci šetření možné korupce směřujících vůči vyšetřovatelce, která proti němu zahájila nynější trestní stíhání. Trestní řízení provázejí různé pochybné okolnosti, kdy například alkoholický desinfekční prostředek v objemu více než 2 nákladních vozů Kamaz, který byl nejprve zabaven ruskou policí při vyšetřování nezákonného obchodu s alkoholem, a následně měl být odcizen stěžovatelem, měl být po opětovném zabavení dále ze skladu znovu odcizen, a tedy došlo ke ztrátě důkazů. Bylo též porušováno jeho právo na nahlížení do spisu. Takovéto skutečnosti neměly soudy pominout. Soudy také měly přistoupit kritičtěji k obdrženému stanovisku Generální prokuratury Ruské federace, které vůbec neřeší některé stěžovatelovy námitky a deskriptivně popisuje události, aniž by specifikovalo důkazy. Stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2013 sp. zn. III. ÚS 1354/13 (N 161/70 SbNU 501), dle kterého má česká strana povinnost požadovat, aby extradiční materiály poskytnuté dožadující stranou svědčily o zachování obecně přijímaných standardů trestního řízení, v prvé řadě pak z rozhodnutí, na jejichž základě bylo v dožadujícím státě trestní řízení zahájeno, musí být seznatelné, že se trestní stíhání opírá o určitou soustavu důkazů, tzn. že podezření na spáchání trestného činu je rozumným způsobem odůvodněno. Stěžovatel rovněž upozorňuje, že před svým odjezdem z Ruské federace byl brutálně fyzicky napaden, a tento incident, který může mít souvislost s projednávanou věcí, nebyl řádně vyšetřen. Dále pak poukazuje na obecně špatný stav dodržování lidských práv v Rusku.
5. Stěžovatel se rovněž domnívá, že by bylo vhodnější, kdyby vrchní soud rozhodoval ve veřejném zasedání. Zákon to sice obligatorně neukládá, nicméně při množství předložených důkazů a námitek a vzhledem k závažnosti věci tak měl učinit.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud úvodem považuje za potřebné zdůraznit, že i když v žádném případě nebagatelizuje možné deficity v justičním systému a v oblasti vězeňství na Ukrajině, v Ruské federaci a některých dalších zemích bývalého Svazu sovětských socialistických republik, z dosavadní jeho judikatury (srovnej např. usnesení ze dne 29. 1. 2013 sp. zn. I. ÚS 48/13, dostupné v internetové databázi na: http://nalus.usoud.cz) je zřejmé, že nezastává názor, že by vydání do těchto zemí bylo obecně, "automaticky" nepřípustné (obdobně nález ze dne 26. 5. 2015 sp. zn. II. ÚS 1017/14). I z nálezů, kterými Ústavní soud ústavním stížnostem brojícím proti takovémuto vydání vyhověl, naopak vyplývá, že k tomuto vydání dojít může, ovšem po řádném individuálním posouzení příslušných otázek [srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2012 sp. zn. IV. ÚS 353/12 (N 171/67 SbNU 97)]. Rovněž Evropský soud pro lidská práva vychází z toho, že nepřípustnost vydání může být dána až na základě zcela konkrétních závažných zjištění v dané věci, kdy je třeba vycházet z toho, že celá struktura Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod spočívá na obecném předpokladu, že orgány veřejné moci v členských státech Rady Evropy jednají v dobré víře. Tento předpoklad dobré víry je vyvratitelný, avšak je na dané osobě, aby je přesvědčivě prokázala; pouhé podezření nestačí (srov. rozsudek Tymošenková proti Ukrajině ze dne 30. 4. 2013, č. 49872/11).
8. Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že pro posouzení přípustnosti vydání není podstatné ani tak to, jak často dochází v určité zemi k excesům na poli základních práv a svobod a zda a jak jsou následně řešitelné. Podstatné je, zda je s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu důvodné se domnívat, že k takovému excesu, ať už v průběhu soudního řízení anebo v průběhu omezení osobní svobody v souvislosti se soudním řízením, může dojít právě v dané věci [srov. nález Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 670/12 (N 150/66 SbNU 269)]. Citovanými okolnostmi přitom nutno rozumět zejména takové, které by svědčily o tom, že na případu mají zájem osoby, které disponují neformálním vlivem na výkon všech složek státní moci.
9. Pokud jde o zhodnocení takovýchto okolností, je nutno zdůraznit, že Ústavní soud není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stejně jako v případě jiných trestněprávních institutů je i v případě institutu vydání do ciziny jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány nezbytné podmínky, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
10. Ústavní soud naopak z ústavní stížností napadeného rozhodnutí zjistil, že obecné soudy se věcí v nezbytném rozsahu zabývaly a jejich závěry jsou řádně odůvodněny. Nutno konstatovat, že i když stěžovatel vznáší celou řadu námitek, tyto převážně nemají charakter relevantní ústavněprávní argumentace, nýbrž spíše blíže neprokázaných spekulací, a polemiky se závěry obecných soudů v rovině tzv. práva podústavního, které soudy již dříve v odůvodnění svých rozhodnutí odůvodnily. V případě tvrzeného porušení práva nahlížet do spisu tak například vyložily, že omezení možnosti takovéhoto nahlížení v počátečních fázích vyšetřování je běžné i dle právní úpravy jiných států. O namítané podjatosti osoby vedoucí vůči stěžovateli vyšetřování soudy uvážily, že tato podjatost zůstala toliko v rovině stěžovatelova tvrzení, které není ničím doloženo, přičemž námitku podjatosti je třeba uplatnit vůči orgánu, kterému o takové námitce ve vyžadujícím státě přísluší rozhodovat. Nutno připomenout, že Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší hodnotit stěžovatelovu obhajobu, která má být teprve předmětem posuzování v samotném trestním řízení.
11. Stěžovatel má pravdu potud, že dle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1354/13 musí být z extradičních materiálů seznatelné, že se trestní stíhání opírá o určitou soustavu důkazů, totiž že podezření ze spáchání trestného činu je rozumným způsobem odůvodněno, a nesmí být pominuty flagrantní nedostatky úkonů, na jejichž základě se v dožadujícím státě předmětné trestní řízení vede. Ústavní soud nicméně žádnou takto zásadní absenci odůvodnění ani jiné flagrantní nedostatky neshledává. Ve věci sp. zn. III. ÚS 1354/13 Ústavní soud shledal porušení ústavně zaručených práv někdejšího stěžovatele za situace, kdy popis stíhaného skutku v rozhodnutích předložených dožadující stranou byl vágní a zároveň chaotický, jednání obviněného nebylo konkretizováno a nebylo vůbec zřejmé, jak měl naplnit skutkové znaky příslušného trestného činu, a především pak tato rozhodnutí neobsahovala jakékoliv, byť sebestručnější, odůvodnění. Je tak zřejmé, že případ tehdejšího nálezu není s věcí nynější souměřitelný, když takto zásadní nedostatky předložených rozhodnutí ruské strany stěžovatel ani netvrdí.
12. K námitce absence veřejného zasedání se vyslovil již vrchní soud ve svém rozhodnutí, ve kterém vysvětlil, že neshledal důvodu odchýlit se od postupu, předpokládaného v hlavě sedmé části první ve spojení s §240 trestního řádu, podle kterého, pokud není zákonem předepsáno, že se rozhoduje v hlavním líčení, veřejném nebo vazebním zasedání, soud rozhoduje v neveřejném zasedání, když projednání stížnosti ve veřejném zasedání by bylo namístě, pokud by se stížnost opírala o nové skutečnosti a důkazy, nebo je ve svém vyjádření ke stížnosti navrhovala druhá strana, případně je považoval za nutné provést soud z vlastní iniciativy, a bylo by nutné umožnit stranám, aby se k takovým důkazům vyjádřily a případně korigovaly svá předchozí vyjádření, avšak o takový případ nešlo. Ústavní soud se s takovýmto odůvodněním ztotožňuje.
13. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu