ECLI:CZ:US:2017:3.US.2848.17.1
sp. zn. III. ÚS 2848/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelek obchodních společností a) GES-T, společnost s ručením omezeným, a b) TEZZAV, spol. s r. o., obě sídlem Žalovská 665/2, Praha 8 - Čimice, zastoupených Mgr. Barborou Sedlákovou, advokátkou, sídlem Heršpická 813/5, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. července 2017 č. j. 2 As 339/2016-108 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. prosince 2016 č. j. 45 A 49/2015-145, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Středočeského kraje, sídlem Zborovská 11, Praha 5 - Smíchov, města Veltrusy, sídlem Palackého 9, Veltrusy, zastoupeného JUDr. Ondřejem Tošnerem, Ph.D., advokátem, sídlem Slavíkova 1568/23, Praha 2 - Vinohrady, České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, Základní organizace Českého zahrádkářského svazu Veltrusy, pobočný spolek, sídlem sídliště Hůrka 1061, Kralupy nad Vltavou, a Štěpánky Bulínové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 7. 9. 2017, doplněnou podáním ze dne 6. 10. 2017, se obě stěžovatelky domáhaly zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí správních soudů z důvodu porušení jejich vlastnického práva a práva na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z předložených podkladů se podává, že Městský úřad Veltrusy (dále jen "městský úřad") zahájil dne 28. 2. 2008 řízení o odstranění stavby na konkrétních pozemcích, a to ukládání materiálu nad úroveň nivelity okolního terénu. Druhá stěžovatelka podala dne 19. 4. 2010 žádost o dodatečné povolení stavby. Městský úřad dodatečně povolil stavbu rozhodnutím ze dne 2. 6. 2010, a to ohledně shodných, ve výroku uvedených, pozemků. Následně městský úřad vydal dne 15. 5. 2015 opravné rozhodnutí podle §70 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř."), ve kterém opravil výrok svého rozhodnutí ze dne 2. 6. 2010 tak, že do výčtu pozemků zařadil i další pozemek.
3. K odvolání města Veltrusy rozhodl Krajský úřad Středočeského kraje (dále jen "krajský úřad") rozhodnutím ze dne 21. 8. 2015 tak, že opravné rozhodnutí potvrdil.
4. K žalobě města Veltrusy Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem zrušil opravné rozhodnutí i navazující odvolací rozhodnutí.
5. Kasační stížnosti, jež byly podány krajským úřadem a oběma stěžovatelkami, Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl. Ztotožnil se se závěrem krajského soudu, dle kterého městský úřad vybočil nezákonně z rámce §70 s. ř., ve výroku nešlo o opravu zřejmé nesprávnosti, nebylo jakkoliv doloženo, že by městský úřad měl v době vydání dodatečného povolení stavby vůli rozhodnout i ohledně sporného pozemku, výroková změna měla dopady i na práva osob, se kterými městský úřad nejednal jako s účastníky řízení.
6. V průběhu řízení před Ústavním soudem zaslalo město Veltrusy z vlastní iniciativy vyjádření k ústavní stížnosti, o níž se dozvědělo z jiného soudního řízení. Kromě jiného v něm uvedlo, že napadené rozsudky považuje za správné a zákonné a navrhlo, aby ústavní stížnost byla odmítnuta, resp. zamítnuta.
II.
Argumentace stěžovatelek
7. Stěžovatelky v ústavní stížnosti namítly zásah do jejich práv nabytých v dobré víře. Uvedly, že stěžovatelka a), jako vlastník dvou ve výroku uvedených pozemků, jakož i pozemku doplněného do výroku opravným rozhodnutím, uzavřela se stěžovatelkou b) smlouvu o výstavbě za účelem realizace sportovního centra. V této souvislosti se stěžovatelka b) domáhala dodatečného povolení stavby - ukládání materiálu na pozemcích; žádost se týkala i sporného pozemku. Správní orgány opomněly uvést ve výroku dodatečného povolení stavby i tento pozemek (opomněly rozhodnout o celé žádosti), avšak stěžovatelky nemohou nést následky opomenutí správních orgánů. Navíc šlo o zjevnou nesprávnost výroku, proto bylo na místě vydat opravné rozhodnutí. Stěžovatelky byly v dobré víře, že se dodatečné povolení vztahuje i na sporný pozemek (stěžovatelky vznesly v ústavní stížnosti otázku k dalšímu správnímu postupu a poukázaly na promarněný čas a finance). Okolností, která nasvědčuje zřejmé nesprávnosti výroku, je obsah podkladových rozhodnutí a projektové dokumentace k rozhodnutí o dodatečném povolení stavby, v nichž je výslovně sporný pozemek zmíněn. Stěžovatelky uvedly, že opomenutí účastníci správního řízení argumentují zvýšenými imisemi, avšak zastavením prací se imisím neubrání, navíc problematika imisí není dle stěžovatele tolik podstatná jako způsobená škoda (na projektu se pracuje od roku 2006). Dle stěžovatelek byl postup správních soudů extrémně formalistický; nebylo na místě postupovat dle doslovného znění zákona.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastnicemi řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelky jsou právně zastoupeny v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelky vyčerpaly všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
10. Po ústavněprávním přezkumu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadená rozhodnutí z tohoto hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelek zasaženo nebylo.
11. Stěžovatelky v ústavní stížnosti opakují svou argumentaci vznesenou již před správními soudy, zejména argumentaci o dobré víře a uvedení sporného pozemku v podkladech pro rozhodnutí o dodatečném povolení stavby, přičemž soudy se danou argumentací řádně zabývaly a své závěry přehledně vysvětlily v odůvodnění napadených rozsudků. Poukázaly na souvztažnost řízení o odstranění stavby a řízení o dodatečném povolení stavy, dále na obsah vlastní žádosti o dodatečné povolení stavby a obsah oznámení o zahájení řízení o dodatečném povolení stavby, rovněž na související nezbytný širší okruh účastníků řízení o dodatečném povolení stavby v případě zahrnutí i sporného pozemku (s těmito osobami správní orgány nejednaly), také na možnost nahlížení staveb - navezených hald materiálu - na výrokem uváděných pozemcích a na sporném pozemku separátně, a konečně i na problematiku formálních či materiálních nesprávností výroku, a vedle toho na případy taxativního výčtu určitých prvků ve výrocích správních rozhodnutí. Na podrobně odůvodněném závěru správních soudů, dle kterého není nepochybné, že městský úřad hodlal dodatečně povolit dne 2. 6. 2010 stavbu i na sporné parcele neuvedené ve výroku, a nemůže jít tedy o opravu zřejmé nesprávnosti výroku správního rozhodnutí, neshledal Ústavní soud žádné protiústavní deficity. Jde o závěr nikoliv svévolný, nýbrž racionální a podrobně odůvodněný, mající rovněž podklad ve skutkových zjištěních soudů. K odpovědím na otázku dalšího správního postupu není povolán primárně Ústavní soud; další postup bude věcí stěžovatelek a příslušných orgánů veřejné moci; v současné době je z předložených příloh ústavní stížnosti zřejmé, že městský úřad byl zavázán nadřízeným orgánem vydat rozhodnutí ve věci dodatečného povolení stavby na sporném pozemku.
12. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou, neboť neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelek.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu