ECLI:CZ:US:2017:3.US.2888.17.1
sp. zn. III. ÚS 2888/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Zdenky Šillerové, zastoupené Mgr. et Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou, sídlem 8. pěšího pluku 2380, Frýdek-Místek, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. června 2017 č. j. 8 As 239/2016-59 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. října 2016 č. j. 22 A 61/2016-21, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Městského úřadu Frýdlant nad Ostravicí, sídlem Náměstí 3, Frýdlant nad Ostravicí, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 11. 9. 2017 (po výzvě Ústavního soudu k odstranění vad doplněnou právní zástupkyní) podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka napadla v záhlaví uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu a usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") s přesvědčením, že těmito rozhodnutími, a potažmo vedlejším účastníkem, byla porušena její práva zaručená Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z napadených rozhodnutí a z dalších podkladů předložených stěžovatelkou se podává, že na blíže konkretizovaných pozemcích, z nichž jeden je ve vlastnictví stěžovatelky, stojí vedení vysokého napětí, na němž měly být provedeny jeho stavební úpravy. Již v roce 2014 stěžovatelka korespondovala s projektantem stavby, jímž byla, kromě jiného informována, že úpravou vedení dojde ke snížení ochranného pásma z 23 metrů širokého pruhu na pouhé 2 metry; stěžovatelka však se stavbou opakovaně nesouhlasila. Vedlejší účastník, v postavení stavebního úřadu, vydal dne 9. 6. 2014 sdělení, v němž uvedl, že na základě doložených podkladů (projektové dokumentace) jde o stavbu "výměna vedení technické infrastruktury, kde se nemění její trasa a nedochází k překročení hranice stávajícího ochranného bezpečnostního pásma", že stavba nevyžaduje vydání rozhodnutí o umístění stavby, ani územní souhlas, a jde o stavbu, která nevyžaduje vydání stavebního povolení, ani ohlášení. K tomu upozornil, že toto sdělení neřeší majetkoprávní vztahy vlastníků stavby. Stěžovatelka později podala u vedlejšího účastníka žádost o opatření, v níž uvedla, že stavba vyžaduje stavební povolení, nebo ohlášení. Vedlejší účastník provedl dne 29. 1. 2015 kontrolní prohlídku na místě a poté stěžovatelce oznámil (vyjádřením ze dne 8. 6. 2015), že tuto věc vyřešil sdělením ze dne 9. 6. 2014 a že stavba není v rozporu s dokumentací. Na toto vyjádření reagovala stěžovatelka dne 7. 7. 2015 a polemizovala s jeho závěry; dne 4. 4. 2016 obdržela na žádost kopii sdělení ze dne 9. 6. 2014.
3. Žalobou ze dne 2. 6. 2016 se stěžovatelka u krajského soudu domáhala ochrany proti nezákonnému zásahu vedlejšího účastníka. Tento zásah spatřovala ve vydání jeho sdělení ze dne 9. 6. 2014, které obdržela dne 4. 4. 2016. Usnesením ze dne 27. 10. 2016 č. j. 22 A 61/2016-21 krajský soud stěžovatelčinu žalobu odmítl s odůvodněním, že žaloba je zjevně opožděná. Konstatoval, že o uvedeném sdělení a jeho obsahu byla stěžovatelka informována vedlejším účastníkem již sdělením ze dne 8. 6. 2015, na které reagovala podáním ze dne 7. 7. 2015, tudíž nejpozději od tohoto dne počala plynout dvouměsíční subjektivní lhůta k podání tzv. zásahové žaloby k soudu.
4. Proti usnesení krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost obsahující, kromě jiného, námitku, že pro určení běhu lhůty k podání žaloby je rozhodující převzetí kopie sdělení ze dne 9. 6. 2014 dne 4. 4. 2016. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 29. 6. 2017 č. j. 8 As 239/2016-59 kasační stížnost zamítl shledav, že není důvodná. V odůvodnění nejprve odmítl stěžovatelčinu námitku o údajné nepřezkoumatelnosti usnesení krajského soudu (body 13. a 14. napadeného rozsudku) a posléze se ztotožnil se závěrem krajského soudu o opožděnosti žaloby (body 15. až 17.). Výslovně zdůraznil, že pro počátek běhu lhůty pro dodání žaloby je rozhodný okamžik, kdy se osoba dozví o zásahu do svých práv, přičemž se stěžovatelka o údajném zásahu dozvěděla sdělením ze dne 8. 6. 2015 a není podstatné, kdy obdržela kopii listiny, jejíž obsah považuje za nezákonný zásah, jestliže skutkové okolnosti znala, když podle jeho judikatury není pro zachování žalobní lhůty nutná znalost všech prvků nezákonného zásahu. Ze stěžovatelčina podání ze dne 7. 7. 2015 podle Nejvyššího správního soudu plyne, že již v této době musela vědět o věcném obsahu sdělení ze dne 9. 6. 2014, tudíž se ztotožnil se závěrem krajského soudu, že nejpozději od 7. 7. 2015 počala plynout subjektivní lhůta k podání žaloby; tu stěžovatelka podala k poštovní přepravě až dne 3. 6. 2016, žaloba je proto zjevně opožděná. Nejvyšší správní soud odmítl též stěžovatelčinu námitku o odepření jejího práva na ústavně zaručenou soudní ochranu. Připomenul, že tato ochrana není bezbřehá, ale je ústavně konformním způsobem omezena zákonem, v tomto případě lhůtou pro podání žaloby, kterou zákonodárce sleduje legitimní cíl právní jistoty a stability právních vztahů.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Přesvědčení o porušení práv zaručených Listinou stěžovatelka konkretizuje tvrzením o zásahu do základního práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, zásahu do práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a zásahu do práva na vyřízení věci správním orgánem bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny.
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka setrvává na svém názoru ohledně počátku běhu lhůty pro podání žaloby, zejména proto, že obě sdělení vedlejšího účastníka se od sebe odlišují, když první z nich obsahuje větu o tom, že toto sdělení neřeší majetkoprávní vztahy vlastníků stavby, tudíž se stěžovatelka o ní dozvěděla až z kopie tohoto sdělení jako o zásadní nové informaci s ohledem na zásah do vlastnických práv vlastníků přímo dotčených pozemků výměnou sloupů bez jejich vyrozumění o záměru stavby; svým postupem vedlejší účastník podle stěžovatelky odepřel vlastníkům přímo dotčených pozemků možnost bránit se a chránit svůj majetek.
7. Stěžovatelka v doplnění ústavní stížnosti dále poukazuje na nedostatečné odůvodnění aplikace §79 odst. 2 písm. s) a §79 odst. 6 stavebního zákona, a to při posuzování povahy předmětné stavby jako pouhé stavební úpravy, či nové stavby. Tím, že krajský soud se náležitě nevypořádal se žalobou a bez dalšího ji odmítl jako opožděnou, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, k čemuž měl podle stěžovatelky Nejvyšší správní soud přihlédnout z úřední povinnosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace "podústavního práva" pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádného procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.
10. Ústavní soud ve stěžovatelčině věci neshledal žádné z takových pochybení a dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo.
11. Stěžovatelka v ústavní stížnosti setrvává na svých představách o nesprávnosti postupu správních soudů při posuzování včasnosti její žaloby a brojí proti postupu vedlejšího účastníka při hodnocení povahy stavby podle §79 stavebního zákona. Ústavní soud přezkoumal postup obou správních soudů a shledal, že jejich závěr o opožděnosti stěžovatelčiny žaloby je důsledkem aplikace příslušné zákonné úpravy (srov. odůvodnění jejich rozhodnutí rekapitulovaných výše v narativní části), a je proto zcela ústavně konformní.
12. Pozdním podáním žaloby si stěžovatelka "zmařila" možnost, aby se správní soudy zabývaly jejími opakovanými námitkami vyjadřujícími nesouhlas s hodnocením povahy předmětné stavby vedoucí k údajnému zásahu do vlastnických práv k pozemku. V této souvislosti Ústavní soud, jako obiter dictum, dodává, že z předložených podkladů plynou stěžovatelčiny mylné představy o právních instrumentáriích aplikovatelných pro zajištění ochrany vlastnického práva. Vedlejší účastník naprosto logicky do sdělení ze dne 9. 6. 2014 zařadil notorietu, že tento jeho úkon "neřeší majetkoprávní vztahy vlastníků stavby". Svým způsobem tak informoval stěžovatelku o eventuálním využití těch právních prostředků, které lze k ochraně vlastnického práva použít. Tyto prostředky - jež mají typicky soukromoprávní povahu - zůstávají stěžovatelce nadále zachovány.
13. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu