ECLI:CZ:US:2017:3.US.2893.17.1
sp. zn. III. ÚS 2893/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Krůška, zastoupeného Mgr. Michalem Fidrou, advokátem, sídlem Riegrova 2668/6c, České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 29. června 2017 č. j. 15 Co 244/2017-149, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře, jako účastníka řízení, a Partners Financial Services, a.s., sídlem Türkova 2319/5b, Praha 4 - Chodov a soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., Exekutorský úřad Praha 5, sídlem Evropská 663/132, Praha 6 - Dejvice, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel požádal o zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, jímž měl být porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy.
2. Stěžovatel ústavní stížností brojí proti výroku II. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 29. 6. 2017 č. j. 15 Co 244/2017-149 a navrhuje, aby Ústavní soud uložil Krajskému soudu v Českých Budějovicích - pobočce v Táboře, aby stěžovateli uhradil náklady řízení před Ústavním soudem ve výši 8 228 Kč, a to ve lhůtě tří dnů ode dne vykonatelnosti tohoto rozhodnutí.
3. Exekuce, vedená proti stěžovateli, byla zastavena k návrhu stěžovatele usnesením, neboť rozsudek nebyl nikdy doručen stěžovateli a nestal se vykonatelným (usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 4. 2016 č. j. 41 C 373/2015-27). Stěžovatel v řízení u obecných soudů prokázal, že o nalézacím řízení neměl žádné povědomí a o věci se dozvěděl až v době, kdy proti němu bylo vedeno exekuční řízení. Stěžovatel se cítí postupem odvolacího soudu poškozen, neboť téměř rok byl omezen v nakládání se svým majetkem a bankovním účtem. Neoprávněně vedená exekuce měla téměř likvidační vliv i na jeho živnostenské podnikání finančního poradce a dobrou pověst v městě Tábo.
4. Stěžovatel nesouhlasil se závěrem a úvahou odvolacího soudu, že v případě zastavení exekuce dle §268 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), v důsledku pochybení při doručování prostřednictvím státního podniku Česká pošta s.p., nelze náklady exekuce spravedlivě uložit oprávněné. Odvolací soud rozhodl k tíži povinného s odůvodněním, že exekuční řád ani občanský soudní řád s takovou variantou nepočítají, proto žádnému náklady řízení nepřiznal. Názor odvolacího soudu, že jako povinný se následně mohl náhrady nákladů řízení domáhat podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), považuje stěžovatel za nesprávný a v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Odvolací soud se dostatečně nevypořádal s nálezem Ústavního soudu ze dne 4. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 2511/16 v obdobné věci, na který stěžovatel poukazoval, a rozhodl.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv.
6. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob směřujících proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
7. Posuzovaná ústavní stížnost je založena na námitce nezákonnosti exekučního řízení, protože předmětný exekuční titul vůči stěžovateli nikdy nenabyl právní moci a exekuce byla zastavena z důvodu předvídaného v §268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Tuto skutečnost měl odvolací soud v napadeném usnesení řádně reflektovat při rozhodování o nákladových výrocích a stěžovateli měla být přiznána náhrada nákladů řízení ve vztahu k oprávněné.
8. Ústavní soud konstatuje, že z odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu vyplývá, že obvodní soud zastavil exekuci podle §268 odst. 1 písm. a) o. s. ř., když dospěl k závěru, že nebyly splněny předpoklady, za nichž by bylo možno považovat rozsudek, který je v této věci exekučním titulem, za doručený podle §49 odst. 4 o. s. ř. Tento závěr oprávněná nikterak nezpochybňuje a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 41 C 373/2015 je zřejmé, že podmínky uvedené ve zmíněném ustanovení skutečně nebyly naplněny. Při úvahách o tom, na čí straně spočívá procesní zavinění na zastavení exekuce a zda vůbec lze o takovém zavinění na straně některého z účastníků hovořit, se Ústavní soud podrobněji zaměřil na to, jak obvodní soud a státní podnik Česká pošta, s.p. jako doručovací orgán při doručování postupovaly.
9. Oprávněná v žalobě označila stěžovatele (v postavení žalovaného) jako Petra Krůška, T. Obvodní soud lustrací ověřil, že sídlo firmy povinného je na adrese T1., a stejnopis žaloby s výzvou k vyjádření mu zaslal prostřednictvím státního podniku Česká pošta, s.p. na adresu T2. Z obálky spisu obvodního soudu (č. l. 18) je však zřejmé, že doručování prováděla nikoli pošta, jejíž směrovací číslo je X1, nýbrž pošta se směrovacím číslem X2. Stejná pošta pak doručovala povinnému i předvolání k jednání, ač na obálce bylo uvedeno PSČ X1, na obálce obsahující písemné vyhotovení rozsudku (doručované opět na stejnou adresu) pak je razítko pošty označené jako DEPO T. s PSČ X3.
10. Závěr odvolacího soudu považuje Ústavní soud za správný s tím, že k záměně adres by nedošlo, kdyby se obvodní soud nespokojil s adresou tak, jak ji uvedla oprávněná v žalobě, ale použil celou adresu zjištěnou lustrací, případně kdyby státní podnik Česká pošta, s.p. doručovala zásilky prostřednictvím poštovního úřadu označeného na obálce směrovacím číslem X1, a nikoli - neznámo proč - úřadem jiným. Je tedy zřejmé, že na nesprávném postupu obvodního soudu při doručování nemá žádný podíl ani oprávněná, ani povinný. Za této situace lze přisvědčit povinnému, že jde o obdobný případ, jaký řešil Ústavní soud v nálezu ze dne 4. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 2511/16. V něm Ústavní soud konstatoval, že pokud se povinný - rovněž v důsledku pochybení při doručování exekučního titulu - dozvěděl o uložené povinnosti až v okamžiku, kdy byla zahájena exekuce, nelze na něm spravedlivě požadovat, aby nesl náklady spojené s touto exekucí. Nastává tedy specifická situace, kdy náklady exekuce není možno klást k tíži ani oprávněnému ani povinnému. Za tohoto stavu by měl nést náklady spojené s exekucí stát. S takovouto variantou však procesní předpisy nepočítají, a tak nezbude, než uložit povinnost k náhradě nákladů některému z účastníků, který se následně může proti státu domáhat náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb. Ústavní soud pak uzavřel, že s ohledem na sílu procesního postavení účastníků se jeví jako osoba, pro niž bude snadnější se svého práva na státu domoci, oprávněný. Odvolací soud má za to, že citované závěry Ústavního soudu lze použít i v této věci, ovšem nikoli bez výhrad.
11. Ústavní soud považuje za opodstatněný názor odvolacího soudu, který řádně v souladu s §169 o. s. ř. odůvodnil. Jak už bylo uvedeno, na nesprávném postupu při doručování exekučního titulu se nepodílel žádný z účastníků a žádnému z nich proto není možno vytýkat, že zavinil zastavení exekuce. Neexistuje tedy žádný zákonný důvod k tomu, aby některému z nich byla uložena povinnost k náhradě nákladů exekuce. Na druhé straně není podle názoru odvolacího soudu důvodu ani k tomu, aby si soud "vybral" jednu procesní stranu, jíž navzdory neexistenci procesního zavinění na zastavení exekuce povinnost k náhradě nákladů uloží, jen proto, že pro ni bude jednodušší domoci se svých práv proti státu. V zájmu zachování zásady rovnosti práv účastníků tedy odvolací soud dospěl k závěru, že shora popsaná specifická situace má jediné "spravedlivé" řešení, tj. že povinnost k náhradě nákladů řízení druhé straně nebude uložena žádnému z účastníků a oba tak budou mít možnost - za stejných podmínek - obrátit se se svým nárokem na odškodnění proti České republice. Proto byl výrok II. napadeného usnesení podle §220 odst. 1 o. s. ř. změněn tak, že žádný z účastníků nemá proti druhému právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k důvodům, které vedly ke změně výroku II., je podle názoru odvolacího soudu na místě, aby i náklady odvolacího řízení nesl každý z účastníků ze svého.
12. Za výše uvedených okolností proto nemohou mít relevanci ani odkazy stěžovatele na právní závěry uvedené v citované judikatuře Ústavního soudu, neboť zde chybí přímý vztah k posuzované věci, jejíž právní závěry měl stěžovatel zřejmě na mysli. V dané věci totiž Ústavní soud vycházel z rozdílné procesní situace, neboť se jednalo o řízení pro zmatečnost.
13. Je tedy zřejmé, že se stěžovateli porušení jím dovolávaných ustanovení Listiny a Ústavy doložit nepodařilo. Ústavní soud proto jeho návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
14. Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušit výrok II. usnesení odvolacího soudu, přestože z obsahu ústavní stížnosti jednoznačně vyplývá, že brojí proti tomu, že žádnému z účastníků nebyla přiznána náhrada nákladů řízení (výrok I.). Ústavní soud považoval za formalismus trvat na odstranění této vady, neboť na jeho závěru o odmítnutí ústavní stížnosti by to ničeho nezměnilo.
15. Odmítnout tak z podstaty věci musel rovněž návrh stěžovatele, aby mu Ústavní soud v souladu s §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu přiznal vůči odvolacímu soudu právo na náhradu nákladů řízení o ústavní stížnosti. Ze znění tohoto ustanovení vyplývá, že přiznání náhrady nákladů řízení v řízení před Ústavním soudem je rozhodnutím spíše výjimečným, přicházejícím v úvahu pouze tehdy, odůvodňují-li to zvláštní okolnosti případu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2017
Josefa Fiala v. r.
předseda senátu