ECLI:CZ:US:2017:3.US.2897.16.1
sp. zn. III. ÚS 2897/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Lukáše Koudele, zastoupeného Mgr. Barborou Kubinovou, advokátkou, sídlem Milešovská 1312/6, Praha 3 - Vinohrady, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. června 2016 č. j. 9 As 286/2015-60, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. října 2015 č. j. 29 A 5/2013-299, proti rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 24. července 2012 č. j. MSMT-31371/2012-30/300 a proti rozhodnutí Masarykovy univerzity ze dne 1. června 2011 č. j. MU/34925/2011/RMU, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně, Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy a Masarykovy univerzity, sídlem Žerotínovo náměstí 617/9, Brno, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti se podává, že napadeným rozhodnutím Masarykovy univerzity ze dne 1. 6. 2011 č. j. MU/34925/2011/RMU byla zamítnuta jeho žádost podaná podle §89 odst. 1 písm. b) zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace v oboru Právo doloženého diplomem vydaným Zakarpatskou státní universitou se sídlem na Ukrajině. Mělo jít o uznání vzdělání v oboru českého práva, poskytovaného Zakarpatskou státní universitou na území České republiky. Dle Masarykovy university však vzdělání poskytnuté takovýmto způsobem nelze vůbec dle daných ustanovení uznat, když jde o obcházení absence akreditace Zakarpatské státní university k poskytování vysokoškolského vzdělání v oboru českého práva a právní vědy v České republice.
3. Rozhodnutím Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (dále jen "ministerstvo") ze dne 24. 7. 2012 č. j. MSMT-31371/2012-30/300 bylo o jeho odvolání proti rozhodnutí Masarykovy univerzity rozhodnuto tak, že rozhodnutí Masarykovy univerzity se ruší a řízení se zastavuje. Takto bylo rozhodnuto s ohledem na zjištění překážky věci zahájeného a probíhajícího řízení (litispendence) podle §48 odst. 1 správního řádu, vzniknuvší kvůli předchozí obdobné žádosti o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace podané Západočeské univerzitě v Plzni.
4. Rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 6. 10. 2015 č. j. 29 A 5/2013-299 byla jako nedůvodná zamítnuta stěžovatelova žaloba proti rozhodnutí ministerstva.
5. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 6. 2016 č. j. 9 As 286/2015-60, byla jako nedůvodná zamítnuta jeho kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel není spokojen s tím, jak soudy naložily s jeho námitkou, že rozhodnutí ministerstva je nicotné, neboť jej nepodepsala oprávněná úřední osoba. Obecné soudy vyšly ze skutečnosti, že Mgr. Karolína Gondková, která jej opatřila svým podpisem, byla ředitelkou odboru vysokých škol ministerstva a že ředitelé odborů na ministerstvech patří mezi zaměstnance, které je možno dle §15 odst. 2 správního řádu pověřit prováděním úkonů takových ministerstev ve správních řízeních nebo je k tomu oprávnit vnitřními předpisy. Stěžovatel se však domnívá, že v tomto směru mělo být vedeno dokazování, nemůže postačovat pouhé konstatování těchto skutečností. Bylo na ministerstvu, aby uneslo důkazní břemeno, že skutečně jde o jeho zaměstnankyni a o oprávněnou úřední osobu. Zároveň se domnívá, že Nejvyšší správní soud při posuzování této námitky porušil jeho právo na zákonného soudce, neboť věc měla být předložena rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu s ohledem na odchýlení se od předchozí rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu. Senát Nejvyššího správního soudu totiž nedefinoval, co je stran oprávněnosti podepisující osoby považováno za nicotnost zcela stejným způsobem, jako ve svém rozsudku č. j. 3 Ads 109/2010-56.
7. Dále pak stěžovatel nesouhlasí se zastavením řízení ministerstvem pro litispendenci. V řízení před různým vysokými školami je úspěch či neúspěch žádosti předurčen obsahem konkrétního studijního programu uskutečňovaného konkrétní veřejnou vysokou školou. Jelikož studijní program je u každé veřejné vysoké školy odlišný, jedinečný, je odlišný také předmět řízení u každého řízení o uznání totožného zahraničního vysokoškolského vzdělání zahájeného u jiné veřejné vysoké školy. Vždy je totiž dán jiný důvod procesního nároku (shodnost s jiným studijním programem).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Co se týče rozhodnutí Masarykovy univerzity, toto bylo již dříve zrušeno usnesením ministerstva a vzhledem k tomu musel Ústavní soud ve vztahu k němu považovat ústavní stížnost za nepřípustnou.
9. Ke zbývající části návrhu Ústavní soud konstatuje, že posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není "superrevizní" instancí, jejímž úkolem by bylo perfekcionalisticky přezkoumávat veškerá možná či tvrzená pochybení v postupu či rozhodnutích orgánů veřejné moci v oblasti "podústavního" práva. Jeho povinností je reagovat pouze na zásahy svým charakterem nejzávažnější, dosahující svojí intenzitou roviny ústavněprávní. Ústavní soud proto nepovažoval za potřebné, ba ani vhodné, se podrobně zabývat prvou skupinou stěžovatelových námitek, souvisejících s problematikou, zda Mgr. Karolína Gondková byla oprávněna k podpisu rozhodnutí ministerstva. Tyto námitky nezbývá než označit za podružné, neboť jsou ryze formalistického charakteru a zcela se míjejí s podstatou celého sporu, totiž s důvody, pro které nebylo stěžovatelově žádosti o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace vyhověno, respektive proč bylo rozhodnuto o zastavení řízení. Ústavní soud tak stran těchto námitek v dalším odkazuje na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů. Ke stěžovatelem tvrzené odchylce od předchozí rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu lze jen dodat, že Ústavní soud žádnou odchylku neshledal, přičemž ze stěžovatelovy argumentace ani jasně nevyplývá, v čem by měla přesně spočívat.
11. Ke stěžovatelově polemice se zastavením řízení ministerstvem pro překážku věci zahájené pak Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Jestliže obecné soudy dospěly k závěru, že předmět současného řízení je totožný jako v případě řízení vedeného na základě dřívější stěžovatelovy žádosti o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace podané na jinou vysokou školu, neboť stěžovatel se domáhá uznání totožného vysokoškolského vzdělání, které lze v České republice uznat pouze jednou, pak tak učinily jako orgány k takovémuto posouzení oprávněné. Není úlohou Ústavního soudu, aby svým uvážením nahrazoval hodnocení soudů obecných. K argumentu stěžovatele stran rozdílnosti studijních programů lze jen dodat, že i když jako podklad pro srovnání používá veřejná vysoká škola svůj vlastní studijní program, výsledek řízení musí být u každé veřejné vysoké školy, uskutečňující obdobný studijní program v České republice, vždy stejný, neboť jde o srovnání se standardem požadovaným pro akreditaci studijního programu v České republice (obdobně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 As 153/2014).
12. Ústavní stížnost je tedy ve své přípustné části návrhem zjevně neopodstatněným.
13. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zčásti nepřípustnou a zčásti zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 1 písm. e) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. července 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu