ECLI:CZ:US:2017:3.US.2903.17.1
sp. zn. III. ÚS 2903/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Daniely Enström, zastoupené Mgr. Lukášem Pechem, advokátem, sídlem Široká 117/22, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2017 č. j. 22 Cdo 4685/2016-139, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. června 2016 č. j. 18 Co 136/2016-106 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. února 2016 č. j. 13 C 172/2015-65, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Ing. Veroniky Pitákové a Ing. Josefa Pitáka, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí. Má za to, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a zdůrazňuje zejména porušení principu rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny. Dále stěžovatelka tvrdí, že v její věci došlo k porušení práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se podává, že Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 12. 2. 2016 č. j. 13 C 172/2015-65 uložil stěžovatelce povinnost odstranit vlastním nákladem část jejího uličního oplocení, a to do 30 dnů od právní moci jeho rozsudku, a dále stěžovatelce uložil ve stejné lhůtě zaplatit žalobcům - v řízení o ústavní stížnosti vedlejším účastníkům - částku 16 713,85 Kč jako náklady za demolici plotového sloupku se závěsnými vraty. Rozhodl též o nákladech řízení tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejším účastníkům částku 20 327,20 Kč. Rozsudek vydal na základě návrhu vedlejších účastníků, kteří tvrdili, že stěžovatelka část svého uličního oplocení postavila v jejich nepřítomnosti a na jejich pozemku. Protože v místě betonové podezdívky (která byla stěžovatelkou částečně odstraněna) mají vedlejší účastníci veden mechanismus otevírání vrat, došlo v příčinné souvislosti s jednáním stěžovatelky ke zborcení sloupku a ke křížení jejich vrat v tomto sloupku ukotvených; opravu vedlejší účastníci vyčíslili na částku 16 713,85 Kč. Podle obvodního soudu byla žaloba vedlejších účastníků důvodná. Obvodní soud vyšel z toho, že v řízení bylo prokázáno, že stěžovatelka si byla vědoma aktuálních hranic pozemků, nebyla proto v dobré víře, že staví pouze na svém pozemku - absenci dobré víry lze podle prvostupňového soudu vidět už jen v tom, že stěžovatelka nechala odříznout část ozdobné hlavice sloupku vedlejších účastníků tak, aby mohla svůj sloupek vůbec postavit. V řízení byly také podle obvodního soudu prokázány náklady nutné k odstranění poničené části oplocení vedlejších účastníků a náklady k výstavbě oplocení nového, a proto i v této části bylo žalobě vyhověno.
3. K odvolání stěžovatelky a vedlejších účastníků Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu ve výrocích o věci samé potvrdil a výrok o nákladech řízení (k odvolání vedlejších účastníků) změnil tak, že výše nákladů řízení činí 31 398,80 Kč, jinak i tento výrok potvrdil. Stěžovatelka totiž ani podle městského soudu nemohla být při realizaci stavby v dobré víře, a to už jen proto, jak správně uvedl obvodní soud, že nechala odstranit část ozdobné hlavice sloupku vedlejších účastníků tak, aby mohla postavit svůj sloupek, když sloupek vedlejších účastníků i s ozdobnou hlavicí existoval vedle původního sloupku stěžovatelky. Vedlejší účastníci tak podle městského soudu své tvrzení, že stavba uličního oplocení stěžovatelky přesahuje na jejich pozemek, prokázali. Vedlejší účastníci rovněž podle městského soudu prokázali, že v příčinné souvislosti s ubouráním části jejich sloupků došlo k jeho nevratnému poškození a nutností vybudovat sloupek nový právě za cenu 16 713,85 Kč, když v této souvislosti vedlejší účastníci předložili soudu zprávu ze dne 27. 4. 2015 vypracovanou architektonickým ateliérem doplněnou krycím listem rozpočtu.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka zejména namítá, že soudy neprovedly jí navrhované důkazy (ani jí nevyslechly), konkrétně pak zdůrazňovala neprovedení důkazu nezávislým revizním posudkem, který měl odpovědět na to, zda stěžovatelka svými úpravami skutečně vedlejší účastníky poškodila. Dále podle stěžovatelky soud pochybil, když vedlejším účastníkům zpřístupnil lékařskou zprávu o psychickém stavu stěžovatelky, kterou stěžovatelka předložila jako omluvu z jednání (zejména tímto krokem podle stěžovatelky došlo k porušení principu rovnosti účastníků řízení). Porušení práva na zákonného soudce pak stěžovatelka spatřuje v tom, že Nejvyšší soud její žádosti o odklad vykonatelnosti rozsudku městského soudu nevyhověl a místo toho dovolání odmítl v senátu, jenž k projednání věci stěžovatelky neměl patřičnou erudici.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
8. Předně Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka bez náležité ústavněprávní reflexe opakuje námitky, s nimiž se obecné soudy náležitě vypořádaly. Jde-li o důkazy, které obvodní soud neprovedl, pak řádně vysvětlil, proč tak učinil. Stěžovatelka tak v ústavní stížnosti dostatečně nevysvětluje, k čemu by se například znalec měl v revizním posudku vyjádřit, když sama naopak v ústavní stížnosti připouští, že k soudem popsané stavební úpravě přistoupila a brání se tím, že vrata sousedů - vedlejších účastníků - jsou moc těžká. Stejná vrata ale před stavebním zásahem stěžovatelky adekvátně plnila svůj funkční účel.
9. Namítá-li stěžovatelka, že soud vedlejším účastníkům zpřístupnil informace o jejím zdravotním stavu, pak i kdyby soud v tomto ohledu skutečně pochybil (což z ústavní stížnosti nelze dovodit, protože stěžovatelčina námitka je v tomto směru značně nekonkrétní), stěžovatelka nevysvětluje, jaký by to mělo vliv na věcnou správnost ústavní stížností napadených rozhodnutí. Stěžovatelka nespecifikuje ani jí tvrzené porušení práva na zákonného soudce v řízení před Nejvyšším soudem, když takové pochybení nelze dovozovat ze stěžovatelkou tvrzené nedostatečné erudice.
10. Ústavní soud uzavírá, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) zaručená stěžovatelce ústavním pořádkem, a proto byla její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu