ECLI:CZ:US:2017:3.US.2904.17.1
sp. zn. III. ÚS 2904/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. F., zastoupeného Mgr. Pavlem Hubálkem, advokátem, sídlem Na Příkopě 1047/17, Praha 1 - Staré Město, proti výroku II usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. července 2017 sp. zn. 61 To 222/2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení výroku II v záhlaví uvedeného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), neboť dle tvrzení stěžovatele došlo tímto rozhodnutím k porušení jeho ústavně zaručeného práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práv vyplývajících z čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a přiložených listin vyplývá, že stěžovatel je obžalovaný v trestním řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a to pro podezření ze spáchání zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 a odst. 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Městský soud usnesením ze dne 19. 7. 2017 sp. zn. 61 To 222/2017 jednak rozhodl, že zprošťující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") se zrušuje a věc se nalézacímu soudu vrací k novému projednání, a dále napadeným výrokem nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu.
3. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost, splňující jinak podmínky pro její projednání, je nepřípustná.
4. V případech, kdy je podle trestního řádu rozhodnuto o dílčích aspektech vedení trestního řízení, nelze totiž zásadně k přezkumu rozhodnutí obecného soudu z pohledu ústavněprávního přistoupit dříve, než budou vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně stěžovatelova práva poskytuje [§72 odst. 1 písm. a), §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Je tomu tak proto, že jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených práv a svobod, je i její subsidiarita, z níž vyplývá též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, včetně rozhodování obecných soudů. Konstantní judikatuře Ústavního soudu tak odpovídá, že ústavní soudnictví je především vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případná protiústavnost již není napravitelná jiným způsobem, tj. procesními prostředky, jež se podávají z právních předpisů, jež upravují příslušné (soudní) řízení. Ústavnímu soudu nepatří obcházet pořad práva již proto, že stojí vně systému ostatních orgánů veřejné moci, a není ani součástí obecných soudů (čl. 81, 90 Ústavy).
5. Z odůvodnění ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel se dovolává svého práva na zákonného soudce, které mělo být porušeno tím, že městský soud již pětkrát zrušil zprošťující rozsudek obvodního soudu a celkem již dvakrát nařídil změnu obsazení rozhodujícího senátu obvodního soudu. Věc je tedy prozatím neskončena. V obdobné situaci již Ústavní soud o stěžovatelově ústavní stížnosti rozhodoval usnesením ze dne 20. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 2411/15. V něm dospěl k závěru o její nepřípustnosti. K závěrům uvedeným v tomto usnesení nepovažuje Ústavní soud za nutné cokoliv dodávat ani v tomto rozhodnutí. Odůvodnění napadeného usnesení nevykazuje známky zjevné svévole, která by mohla být důvodem pro výjimečný zásah Ústavního soudu ve stále probíhajícím trestním řízení. Naopak napadené rozhodnutí zejména velmi podrobně a s odkazy na spisový materiál vyjmenovává důkazy, které nalézací soud vůbec nehodnotil, případně se srozumitelně nevypořádal s jejich rozpory ve vztahu k důkazům dalším. Sám městský soud přitom uvádí, že svým rozhodnutím nikterak nezavazuje obvodní soud, co se týče věrohodnosti jednotlivých důkazů (srov. str. 14 napadeného usnesení). Značná pozornost, která je věnována každému z provedených důkazů (a rozporů mezi nimi), odpovídá ústavnímu požadavku řádného trestního procesu v případech určitého druhu trestných činů, vyznačujících se násilným charakterem v intimním domácím prostředí, kde obvykle existuje jediný přímý důkaz (a sice výpověď poškozené osoby) a prostřednictvím důkladného hodnocení ostatních nepřímých důkazů je podporována, nebo naopak oslabována jeho věrohodnost [srov. např. bod 21 nálezu ze dne 13. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 2731/14 (N 183/79 SbNU 79)].
6. Z uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. října 2017
Jan Filip v. r.
soudce zpravodaj