ECLI:CZ:US:2017:3.US.2931.17.1
sp. zn. III. ÚS 2931/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Taťány Střelcové, zastoupené Mgr. Barborou Kubinovou, advokátkou, sídlem Milešovská 1312/6, Praha 3 - Vinohrady, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2017 č. j. 72 Co 63/2017-402 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. září 2016 č. j. 23 C 308/2014-335, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Ing. Igora Střelce, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jimi bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba na určení vlastnického práva k nemovitostem a stěžovatelce bylo uloženo zaplatit vedlejšímu účastníkovi jako žalovanému náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů odvolacího řízení. Uvedený rozsudek obsahoval poučení, že lze proti němu podat dovolání, jehož přípustnost Nejvyšší soud přezkoumá za podmínek stanovených v §237 občanského soudního řádu.
3. Stěžovatelka uvedla, že "z opatrnosti" (vedle ústavní stížnosti) podala k Nejvyššímu soudu dovolání. Současně však vyjádřila názor, že její ústavní stížnost je přípustná, neboť již vyčerpala veškeré prostředky ochrany práv, přičemž argumentovala tím, že ústavní stížnost směřuje proti vadám v postupu obecných soudů a že v takovém případě má být dovolání v souladu s judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu nepřípustné.
4. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], přičemž dospěl k závěru, že jde o nepřípustný návrh podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
5. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
6. Podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
7. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že napadla rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním. Jak přitom plyne z ustálené judikatury Ústavního soudu, dovolání v dané věci představuje procesní prostředek podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu anebo mimořádný opravný prostředek podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, který je stěžovatel povinen podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu "vyčerpat", tj. dosáhnout rozhodnutí o něm [viz usnesení ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13 (U 5/68 SbNU 541; dostupné i na http://nalus.usoud.cz)]. V souzené věci o tomto mimořádném opravném prostředku Nejvyšší soud nerozhodl (srov. §72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu), a tudíž je namístě závěr, že stěžovatelka všechny procesní prostředky k ochraně svého práva nevyčerpala.
9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti argumentovala tím, že dovolání není přípustné, neboť "směřuje proti vadám v postupu obecných soudů". Nutno však vzít v úvahu, že daná otázka (tj. přípustnosti dovolání) bude předmětem posouzení ze strany Nejvyššího soudu a bylo by v rozporu s principem subsidiarity ústavní stížnosti a minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti soudů obecných, jakož i principem právní jistoty, aby ji Ústavní soud řešil paralelně s Nejvyšším soudem a eventuálně pak rozhodoval ve věci samé v dosud neskončeném soudním řízení [nejde-li o případ předpokládaný §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. V případě, že by Nejvyšší soud podané dovolání posoudil jako nepřípustné z důvodů "nezávisejících na jeho uvážení", nutno stěžovatelce přiznat oprávnění podat ve dvouměsíční lhůtě od doručení příslušného usnesení Nejvyššího soudu novou ústavní stížnost proti nyní napadeným soudním rozhodnutím, kterou - budou-li pro to splněny ostatní procesní předpoklady (podmínky) - Ústavní soud (kvazi)meritorně projedná, neboť by bylo tzv. odmítnutím spravedlnosti, kdyby nejprve ústavní stížnost považoval za "předčasnou" a posléze za opožděnou.
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2017
Jan Filip v. r.
soudce zpravodaj