ECLI:CZ:US:2017:3.US.2943.17.1
sp. zn. III. ÚS 2943/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jaroslava Moláka, zastoupeného JUDr. Filipem Josefem, Ph.D., advokátem, sídlem Velkomoravská 378/1, Hodonín, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 28. června 2016 č. j. 8 As 216/2016-35, rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. února 2016 č. j. 10 As 49/2015-34 a rozsudkům Krajského soudu v Brně ze dne 11. srpna 2016 č. j. 22 A 53/2013-87 a ze dne 29. ledna 2015 č. j. 22 A 53/2013-46, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Jihomoravského kraje, sídlem Žerotínovo náměstí 3/5, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí správních soudů, a to z důvodu porušení jeho práva na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel byl rozhodnutím města Rousínov, Komise pro projednávání přestupků, ze dne 25. 4. 2013, ve spojení s rozhodnutím vedlejšího účastníka ze dne 13. 6. 2013, uznán vinným ze spáchání přestupku, a byla mu uložena pokuta ve výši 2 000 Kč.
3. Následnou žalobu zamítl Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 29. 1. 2015 č. j. 22 A 53/2013-46. V odůvodnění vyložil, proč nepovažoval za důvodné námitky stěžovatele týkající se jeho přestupkové odpovědnosti.
4. Stěžovatel podal kasační stížnost, ve které brojil námitkami proti závěrům krajského soudu (a správních orgánů) o jeho přestupkové odpovědnosti. Nejvyšší správní soud rozhodl rozsudkem ze dne 9. 2. 2016 č. j. 10 As 49/2015-34 tak, že rozsudek krajského soudu ze dne 29. 1. 2015 zrušil. Jediným důvodem kasace byla skutečnost, že krajský soud se v odůvodnění rozsudku nevypořádal s návrhem stěžovatele na moderaci uložené sankce; k této vadě spočívající v částečné nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu přihlédl Nejvyšší správní soud ex offo dle §104 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."). V samotných závěrech o spáchání přestupku a odpovědnosti stěžovatele se Nejvyšší správní soud ztotožnil se závěry krajského soudu.
5. Krajský soud poté vydal v pořadí druhý rozsudek, a to dne 11. 8. 2016 č. j. 22 A 53/2013-87, ve kterém poukázal na své předchozí závěry stran přestupkové odpovědnosti stěžovatele, a to ve spojení s právními závěry vyslovenými Nejvyšším správním soudem v jeho rozsudku ze dne 9. 2. 2016. Dále se zabýval pouze vypořádáním návrhu stěžovatele na moderaci sankce, přičemž vyložil svůj závěr, dle kterého sankce byla uložena v mezích uvážení a není nepřiměřená.
6. Stěžovatel posléze podal proti v pořadí druhému rozsudku kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 28. 6. 2016 č. j. 8 As 216/2016-35 odmítl pro nepřípustnost dle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. V odůvodnění uvedl, že stěžovatel vznesl v této druhé kasační stížnosti toliko polemiku s jeho předchozím kasačním rozsudkem ze dne 9. 2. 2016, a to výhradně v otázkách přestupkové odpovědnosti. Poukázal na to, že stěžovatel sám v této druhé kasační stížnosti uvedl, že krajský soud ve věci přestupkové odpovědnosti závěry kasačního rozsudku Nejvyššího správního soudu respektoval.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti připomenul, že již ve své první kasační stížnosti namítl, že z prvního rozsudku krajského soudu není zřejmé, jaké skutečnosti vyšly pro krajský soud z důkazního prostředku - audiozáznamu najevo, a jaké z nich tedy krajský soud vzal za prokázané. Podle stěžovatele uvedené neplyne z rozsudku krajského soudu ze dne 29. 1. 2015 ani následného kasačního rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 2. 2016; odůvodnění obou rozsudků nejsou vyčerpávající.
8. Dále namítl, že audiozáznam by mohl být v řízení zohledněn pouze tehdy, když by byl proveden (přehrán) v plném rozsahu, neboť pouze poté by bylo možno hodnotit ostatní provedené důkazy, zejména zápis ze schůze společenství vlastníků bytových jednotek. Stěžovatel tvrdil, že daný zápis odporuje skutečnému průběhu schůze, a to zejména v bodech 1., 4. a 5. zápisu. Takovým rozporem se však krajský soud v rozsudku ze dne 29. 1. 2015, ani Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 9. 2. 2016, nezabývaly, resp. jejich závěr o tom, že provedené důkazy se vzájemně "podporují" je předčasný.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem a posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti opožděná.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší námitky týkající se rozsudku krajského soudu ze dne 29. 1. 2015 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 2. 2016, resp. otázek jeho přestupkové odpovědnosti, avšak z výše popsaného průběhu řízení před správními soudy i z petitu ústavní stížnosti je zřejmé, že je třeba posoudit nejdříve ústavnost postupu Nejvyššího správního soudu při odmítnutí kasační stížnosti usnesením ze dne 28. 6. 2016 (otázka odepření přístupu ke kasačnímu soudu). Proti tomuto usnesení podal stěžovatel ústavní stížnost včas. Pokud jde o samotný postup Nejvyššího správního soudu, Ústavní soud konstatuje, že se Nejvyšší správní soud otázkou přípustnosti dané kasační stížnosti řádně zabýval; Ústavní soud neshledal, že by jeho postup při odmítnutí druhé kasační stížnosti stěžovatele extrémně či nepředvídatelně vybočil ze zákonné úpravy v §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., anebo byl rozporný s dosavadní soudní praxí. Nejvyšší správní soud naopak přiléhavě poukázal na smysl daného zákonného ustanovení, kterým je, aby se Nejvyšší správní soud nemusel znovu zabývat věcí (otázkou), u které už jednou svůj právní názor vyslovil. V nyní posuzované kauze se již první rozsudek krajského soudu a následně i kasační rozsudek Nejvyššího správního soudu (a to na základě kasační stížnosti samotného stěžovatele) zabývaly námitkami stěžovatele týkajícími se vlastní přestupkové odpovědnosti (nikoliv toliko některými procesními otázkami). Stěžovatel ostatně v ústavní stížnosti ani nenamítá, že by mu Nejvyšší správní soud nepřípustně odepřel svým usnesením přezkum, naopak ve své druhé kasační stížnosti sám deklaroval, že i podle něj krajský soud respektoval v této části právní závěry Nejvyššího správního soudu. Podle Ústavního soudu tedy Nejvyšší správní soud nevybočil z mezí ústavnosti, proto ústavní stížnost v této části pro zjevnou neopodstatněnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
11. Proti rozsudku krajského soudu ze dne 11. 8. 2016 podal stěžovatel ústavní stížnost opožděně (po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty), neboť druhá jeho kasační stížnost byla ex lege nepřípustná (k otázkám již jednou Nejvyšším správním soudem řešeným). Jinými slovy, stěžovatelovy námitky vznesené v ústavní stížnosti, jež se týkají samotné přestupkové odpovědnosti, měly místo již po doručení tohoto rozsudku krajského soudu, neboť daný rozsudek byl v uvedených otázkách posledním zákonným prostředkem k ochraně práv stěžovatele. Ostatně proto je v případě řízení před Nejvyšším správním soudem zakotveno povinné zastoupení advokátem, povolaným odborně uvážit podání kasační stížnosti. Ústavní soud z uvedených důvodů v této části ústavní stížnost odmítl pro opožděnost dle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Obdobné nutno konstatovat návazně také o části ústavní stížnosti směřující proti kasačnímu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 2. 2016. Zbývá připomenout, že rozsudek krajského soudu ze dne 29. 1. 2015 byl zrušen (již) rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 2. 2016, tudíž v této části Ústavní soud odmítl ústavní stížnost pro nepřípustnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu