ECLI:CZ:US:2017:3.US.2958.17.1
sp. zn. III. ÚS 2958/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti Photon SPV 4 s. r. o., sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4 - Nusle, zastoupené Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem, sídlem Sluneční náměstí 2588/14, Praha 13 - Stodůlky, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. června 2017 č. j. 6 Afs 305/2016-27 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. října 2016 č. j. 8 A 20/2015-73, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejího základního práva na spravedlivý proces a k neoprávněnému zásahu do jejího základního práva vlastnit majetek. Dále stěžovatelka požaduje, aby Ústavní soud uložil ministru financí vydat rozhodnutí o prominutí daně nebo příslušenství daně podle §260 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, v rozhodném znění (dále jen "daňový řád").
2. Stěžovatelka provozuje zařízení na výrobu elektřiny (fotovoltaickou elektrárnu). Z příjmů je jí pravidelně srážen odvod za elektřinu ze slunečního záření (dále jen "solární odvod") dle §7a zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů). Stěžovatelka je přesvědčena, že solární odvod nepřiměřeně omezuje její podnikání a působí jí vážné ekonomické komplikace ústící ve "rdousící efekt".
3. Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zamítl žalobu stěžovatelky, kterou se domáhala ochrany před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, který spatřovala v nevydání rozhodnutí ministra financí podle §260 odst. 1 daňového řádu. Městský soud posoudil žalobu jako nedůvodnou, neboť dospěl k závěru, že nevyužila-li stěžovatelka konkrétní ochranu, kterou jí poskytovaly §156 a 157 daňového řádu a kterou exekutiva zvolila jako účinný prostředek ochrany konkrétního subjektu před likvidačními ("rdousivými") účinky solárního odvodu, nemůže se účinně domáhat zásahovou žalobou vydání rozhodnutí ministra podle §260 daňového řádu, prostřednictvím kterého by jí byl tento odvod prominut.
4. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost podanou stěžovatelkou proti rozsudku městského soudu. Nejvyšší správní soud odkázal na svou dosavadní judikaturu v otázkách solárního odvodu, z níž vyplývá nutnost nejprve využít možností §156 a 157 daňového řádu. Dále pak vypořádal konkrétní námitky vůči rozhodnutí městského soudu.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Zásah do svých ústavně zaručených práv spatřuje stěžovatelka v tom, že jí obecné soudy neposkytly ochranu, k úspěšnosti žaloby vyžadovaly vyčerpání i opravného prostředku podle §156 a násl. daňového řádu a neumožnily jí prokázat existenci "rdousícího efektu" solárního odvodu. Stanovením přísných podmínek pro úspěšnost žaloby měly v dané věci obecné soudy fakticky odepřít právo na soudní ochranu při výběru daní. Nevydáním rozhodnutí o prominutí daně ministrem financí podle §260 daňového řádu bylo podle stěžovatelky porušeno její legitimní očekávání, které je založeno nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 17/11.
6. Stěžovatelka dále tvrdí, že Nejvyšší správní soud se svým názorem, že stěžovatelka měla vyčerpat opravný prostředek podle §156 a násl. daňového řádu, odchýlil od své dosavadní judikatury, aniž aktivoval rozšířený senát. V tomto postupu spatřuje stěžovatelka porušení svého práva na zákonného soudce.
III.
Procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti
7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, vyjma návrhu, aby Ústavní soud uložil ministru financí vydat rozhodnutí o prominutí daně nebo příslušenství daně podle §260 odst. 1 daňového řádu. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud předně musí připomenout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
Ústavní soud proto přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení mu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Nutno podotknout, že ústavní stížnost s obdobnou argumentací Ústavní soud odmítl již usnesením ze dne 28. 2. 2017 sp. zn. III. ÚS 3662/16 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), přičemž ani nyní nevidí důvod pro odchýlení se od zde uvedených závěrů (viz např. též usnesení ze dne 2. 8. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1566/17).
10. Nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 17/11 a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2015 č. j. 1 Afs 171/2015-41 se podrobně věnují solárním odvodům a jejich dopadům. Ústavní soud proto jen stručně uvádí, že jedním z možných způsobů zmírnění "rdousícího efektu" solárního odvodu je postup podle §260 daňového řádu umožňující prominutí daně ministrem financí. Obecné soudy již zaujaly názor, že v nečinnosti ministra nelze bez dalšího spatřovat nezákonný zásah. Kromě toho stěžovatelka byla povinna využít všech jí dostupných prostředků, včetně institutu posečkání s úhradou daně podle §156 a 157 daňového řádu. Podmínky pro rozhodnutí podle §260 daňového řádu nesplnila, jelikož neosvědčila právě využití všech podpůrných možností nápravy a domáhala se přímo rozhodnutí o prominutí solárního odvodu, což ovšem není možné.
12. Současná právní úprava a rozhodovací praxe nabízí stěžovatelce možnosti obrany proti "rdousícímu efektu" daně, resp. solárního odvodu, a uvádí i konkrétní postup, jímž se má proti němu bránit. Stěžovatelka nevznesla žádné nové námitky, které by mohly již zavedenou rozhodovací praxi jak obecných soudů, tak Ústavního soudu změnit. Z těchto důvodů také nemohlo dojít ani k nezákonnému zásahu do práv stěžovatelky, ani k porušení jejího ústavně zaručeného práva.
13. Ústavní soud nemohl přisvědčit ani námitce stěžovatelky, že Nejvyšší správní soud se v napadeném rozhodnutí nepřípustně odchýlil od své dřívější závazné judikatury, jestliže podmínil úspěch zásahové žaloby existencí posečkání s úhradou jiných daní než solárního odvodu podle §157 daňového řádu a prokázání, že taková úleva nezamezila "rdousícímu efektu" solárního odvodu. S touto námitkou se Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí dostatečně vypořádal, když podrobně rozvedl, že stěžovatelem poukazovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (č. j. 1 Afs 171/2015-41 a 1 Afs 76/2013-57) nejsou rozporná, když prvně uvedený rozsudek doplňuje a obohacuje předchozí rozhodovací praxi soudů ve věci solárního odvodu. Z jeho odůvodnění jednoznačně plyne, že žaloba na ochranu před nezákonným zásahem, spočívajícím v nevydání rozhodnutí dle §260 daňového řádu, může být úspěšná jen tehdy, pokud "se stěžovatelka poctivě pokusila využít všech "konvenčních" prostředků ochrany proti zátěži představované solárním odvodem, a přesto tyto prostředky nejsou s to zachovat její životaschopnost. Je tedy především povinna doložit, že využila instrumentů podle §156 a 157 daňového řádu, a to v plné jejich šíři a ve vztahu ke všem jí placeným daním či jiným odvodům, na které jsou tyto instrumenty použitelné.". Jestliže se tedy stěžovatelka s příslušnými žádostmi neobrátila na příslušného správce daně, nemůže dovozovat, že by její žádosti byly neúspěšné, resp. že by nevedly k nápravě údajně nezákonného stavu. Správní orgány, tj. orgány finanční správy, totiž musí mít možnost učinit vše k nápravě závadného stavu (byl-li by zde tvrzený "rdousivý" účinek solárního odvodu). Teprve poté mohou nastoupit v souladu s §5 soudního řádu správního správní soudy a postup správních orgánů přezkoumat, nemohou je tedy nahradit a přímo rozhodnout, jak de facto požaduje stěžovatelka.
14. Co se týče návrhu stěžovatelky uložit ministru financí povinnost vydat rozhodnutí podle §260 daňového řádu, je nutno konstatovat, že stěžovatelka v předchozím řízení nesplnila podmínky pro to, aby mohla požadovat vydání jeho rozhodnutí. Nehledě na to však k přezkumu takového rozhodnutí není Ústavní soud příslušný, jak to plyne z §82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
15. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný v té části, která směřuje proti napadeným rozhodnutím správních soudů, a ve zbývající části (viz bod 14) podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu