ECLI:CZ:US:2017:3.US.2982.17.1
sp. zn. III. ÚS 2982/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti Stavmater International s. r. o., sídlem Rošických 604/6, Praha 5 - Malá Strana, zastoupené JUDr. Davidem Novákem, advokátem, sídlem Na Okraji 439/44, Praha 6 - Veleslavín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2017 č. j. 32 Cdo 1603/2017-241, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Ing. Jiřího Soukupa, sídlem Žežická 660/49, Ústí nad Labem, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 15. 3. 2016 č. j. 15 C 353/2014-154 uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 272 504 Kč s příslušenstvím jako neuhrazené části ceny díla - geodetických prací.
3. Stěžovatelčino odvolání neshledal Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") důvodným, tudíž rozsudkem ze dne 24. 11. 2016 č. j. 25 Co 227/2016-222 potvrdil rozsudek obvodního soudu.
4. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. 7. 2017 č. j. 32 Cdo 1603/2017-241 odmítl (výrok I.) a rozhodl, žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyššímu soudu, zjednodušeně řečeno, předestřela stěžovatelka k řešení, zda jako žalovaná je povinna zaplatit žalobci cenu geodetických prací, které žalobce, tj. vedlejší účastník, při absenci konkrétní dohody účastníků provedl nad rámec obvyklého rozsahu prací. Dále stěžovatelka se ve svém dovolání tázala, zda je zhotovitel díla, jehož předmět je určen pouze obecně, povinen postupovat s odbornou péčí a v souladu se zájmy žalované (stěžovatelky), kterých musí dbát. Dále stěžovatelka vymezila své dovolání tak, zda žalobce, jako zhotovitel díla, může využít možnost odepření plnění podle §326 obchodního zákoníku v případě, že druhá ze smluvních stran nemůže být s ohledem na okolnosti případu v prodlení s plněním svých závazků vůči němu. K těmto otázkám Nejvyšší soud uvedl, že jejich nesprávné právní posouzení městským soudem stěžovatelka staví na jiném skutkovém základě, než jak jej tento soud zjistil. Ze skutkových zjištění městského soudu totiž neplyne absence konkrétní dohody účastníků o rozsahu prací, ani to, že vedlejší účastník provedl práce nad rámec jejich obvyklého rozsahu. Rovněž se z nich nepodává, že by předmět plnění účastníky uzavřené smlouvy byl určen pouze obecně s možností postupu podle samotné úvahy zhotovitele a konečně ani to, že stěžovatelka nebyla v prodlení s plněním svých závazků podle §326 obchodního zákoníku. Stěžovatelka tak podle Nejvyššího soudu ve skutečnosti vycházela z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci městský soud, přičemž nelze správnost skutkového stavu zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení zpochybňovat.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti trvá na tom, že nevycházela ve svém dovolání z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel městský soud. Trvá na tom, že z jeho rozhodnutí vyplývá absence konkrétní dohody účastníků o rozsahu prací i to, že vedlejší účastník provedl práce nad rámec obvyklého rozsahu. Tento svůj závěr podporuje odkazem na pasáž z odůvodnění rozsudku městského soudu, když z výslechu svědka Ing. Antoše - zaměstnance stěžovatelky - jednoznačně mělo vyplynout, že stěžovatelka jednala v rozporu s obezřetností, neboť koordinátor stavebních prací stěžovatelky neznal podmínky nutné pro provedení díla a dílo objednal obecným způsobem tak, aby "bylo vše v pořádku". Vedlejší účastník proto vymezil rozsah předmětu díla částečně neurčitým způsobem. Rozhodnutí Nejvyššího soudu je pak rovněž pro stěžovatelku rozhodnutím překvapivým, neboť tento soud stěžovatelku neupozornil na to, že podle jeho názoru jí vymezené dovolací důvody nevycházejí ze skutkového stavu věci, jak byl zjištěn městským soudem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud v minulosti také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90, čl. 91 odst. 1 a čl. 92 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
9. Odhlédne-li Ústavní soud od skutečnosti, že - jak plyne i ze shora uvedené rekapitulace - stěžovatelka svoji argumentaci staví toliko na zpochybnění správnosti posouzení přípustnosti dovolání, když věcná stránka sporu je pro ni až sekundární (nadto se ze své povinnosti uhradit cenu díla chce vyvázat ve svém důsledku až argumentací, že rozsah a obsah díla sama podcenila), pak i podle Ústavního soudu stěžovatelka vychází ve svém dovolání - jehož podstatu opakuje v ústavní stížnosti - z jiného skutkového stavu, než jak byl zjištěn odvolacím soudem. Zjednodušeně řečeno lze říci - aniž by tyto okolnosti mohly samy o sobě nabýt ústavněprávní rozměr (ostatně patrně proto stěžovatelka svoji stížnostní argumentaci cílí na otázku posouzení přípustnosti dovolání) - že stěžovatelka při realizaci stavebních prací na dálnici D8 v jisté fázi neznala přesné parametry stanovené příspěvkovou organizací Ředitelství silnic a dálnic ČR, proto si u žalobce nasmlouvala provedení geodetických prací v širším rozsahu (jak jej znala z obdobných zakázek), byť počítala i s tím, že některé práce mohou být nadbytečné. V daném smyslu se přitom vyjádřila před soudem i osoba pověřená samotnou stěžovatelkou, když ta zároveň potvrdila, že vedlejší účastník s ní rozsah prací průběžně konzultoval. Rozsah prací byl v daném kontextu - jak dovodil Nejvyšší soud - dohodnut dostatečně určitě, když nebylo prokázáno, že by jej žalobce prováděl jakkoliv excesivním způsobem.
10. Stěžovatelka pak v ústavní stížnosti neobjasňuje okolnosti, jež vylučovaly prodlení stěžovatelky s plněním jejích povinností. Naopak městský soud uzavřel, že vedlejší účastník oprávněně podle §326 obchodního zákoníku nepředával stěžovatelce originály některých jím vypracovaných dokumentů, neboť stěžovatelka byla v prodlení s hrazením fakturovaných služeb. Nejvyšší soud tak opět zcela přiléhavě uzavřel, že z rozhodnutí městského soudu nevyplývá, že by stěžovatelka nebyla v prodlení.
11. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva (svobody) stěžovatelce zaručená ústavním pořádkem, a proto byla její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu