ECLI:CZ:US:2017:3.US.2987.16.1
sp. zn. III. ÚS 2987/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti stěžovatele R. S., t. č. Věznice Ostrov, zastoupeného JUDr. Martinem Tocikem, advokátem, sídlem Moskevská 1461/66, Karlovy Vary, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci - postupům Vězeňské služby České republiky, za účasti Vězeňské služby České republiky, Okresního státního zastupitelství v Karlových Varech a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud rozhodl tak, že postupem Vězeňské služby České republiky spočívajícím v jeho umístění do cely spolu s dalšími třemi vězni, kdy podlahová plocha místnosti cely byla menší než 16 m2, a v podávání stravy v kovových jídelních miskách (ešusech) došlo k jinému zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručeného práva na zachování lidské důstojnosti podle čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a další takové porušování jeho práv se zakazuje.
2. Stěžovatel namítá, že podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva, např. rozsudku ze dne 19. 7. 2007 ve věci Trepashkin v. Rusko, stížnost č. 36898/03, musí být umístění v cele, která nevyhovuje minimálním standardům, tj. podlahová plocha je menší než 4 m2 na osobu, omezeno na výjimečné případy a takové umístění musí být kompenzováno, přičemž má být připuštěn soudní přezkum takového umístění.
3. Stěžovatel se v dané věci již obracel na Okresní státní zastupitelství v Karlových Varech a Krajské státní zastupitelství v Plzni, to však nevedlo k jím požadovaným ingerencím.
4. Ústavní stížnost není přípustná.
5. Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
6. Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Princip subsidiarity se po procedurální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat.
7. Ústavní soud je nucen odkázat na možnost žaloby na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu dle §82 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), jejíž vyčerpání musí Ústavní soud při hodnocení přípustnosti ústavních stížností rovněž posuzovat (shodně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2003 sp. zn. IV. ÚS 270/03, ze dne 9. 12. 2004 sp. zn. I. ÚS 421/04, ze dne 4. 3. 2013 sp. zn. I. ÚS 3721/12 a přímo ve vztahu k vězeňství zejména usnesení ze dne 21. 9. 2011 sp. zn. III. ÚS 1776/11, ze dne 23. 2. 2016 sp. zn. II. ÚS 2104/15 a ze dne 25. 10. 2016 sp. zn. III. ÚS 3233/16, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Dle §82 s. ř. s. každý, "kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen "zásah") správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný". Toto ustanovení bylo, jak je uvedeno i v důvodové zprávě k návrhu soudního řádu správního, zavedeno právě k zajištění soudní kontroly různých faktických zásahů ze strany bezpečnostních složek státu. Dispozice takovéto žaloby však stěžovatel nevyčerpal, resp. opak v ústavní stížnosti ani netvrdí.
8. Sám stěžovatel neodkazuje ani na §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, přičemž o situaci, kdy "stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele", v případě nyní posuzovaného podání zjevně nejde.
9. Již jen nad tento rozhodný rámec se sluší zaznamenat, že stěžovatel v souvislosti s prvně namítaným údajným zásahem nedokládá ani existenci výjimky z principu aktuálnosti protiústavního zásahu, jmenovitě, že jde o situaci, kdy hrozí nebezpečí opakování tohoto zásahu, resp. kdy v jeho důsledku přetrvávají jeho negativní účinky, či že porušení základních práv bylo obzvlášť závažné, anebo je zřejmé, že je v brzké době neodvratné [srov. z judikatury Ústavního soudu nález ze dne 22. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 287/96 (N 62/8 SbNU 119), usnesení ze dne 11. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 690/2000, usnesení ze dne 28. 5. 2009 sp. zn. IV. ÚS 569/09 a usnesení ze dne 15. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 1220/13].
10. Stěžovatel rovněž nedoložil, že požádal Vrchní státní zastupitelství v Praze o přezkum postupu státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni, ačkoli o této procesní možnosti byl řádně poučen (srov. spis Krajského státního zastupitelství v Plzni pro dozor nad výkonem trestu odnětí svobody sp. zn. 1 KDT 280/2016, č. l. 33).
11. Ústavní soud proto, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel, vzhledem k zásadě minimalizace jeho zásahů do rozhodovací činnosti soudů, plynoucí z čl. 2 odst. 3 a z čl. 90 a 92 Ústavy, předložený návrh odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2017
Josef Fiala v. r.
soudce zpravodaj