ECLI:CZ:US:2017:3.US.300.17.1
sp. zn. III. ÚS 300/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Pavla Zavaďáka, zastoupeného JUDr. Davidem Mášou, advokátem, sídlem Na Zderaze 1275/15, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. října 2016 č. j. 20 C 33/2015-118, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníka řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jeho práv garantovaných čl. 10, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí, dne 26. 6. 2013 vydal exekutor příkaz k úhradě nákladů exekuce vedené ve prospěch stěžovatele a jejich výši vypočetl na 830 973,55 Kč. Proti příkazu podal stěžovatel dne 9. 7. 2013 námitky. Podle §88 odst. 3 exekučního řádu byl soud povinen o těchto námitkách rozhodnout do 15 dnů, pokud jim v plném rozsahu nevyhoví sám exekutor. Exekuční soud však rozhodl až dne 11. 3. 2014.
3. Stěžovatel prostřednictvím svého zástupce opakovaně zasílal exekučnímu soudu urgence, na které však soud nereagoval. Stěžovatel proto podal stížnost na průtahy podle §164 zákona o soudech a soudcích a návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a téhož zákona. Obě tato podání byla místopředsedkyní exekučního soudu projednána v řízení pod sp. zn. 40 St 16/2014 a dne 18. 3. 2014 bylo konstatováno, že v řízení došlo k nezanedbatelnému překročení zákonem stanovených lhůt, za což se místopředsedkyně stěžovateli omluvila. Návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu byl zamítnut, neboť v mezidobí od podání návrhu již bylo vydáno požadované rozhodnutí o námitkách.
4. Stěžovatel uplatnil u Ministerstva spravedlnosti nárok na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.), a požadoval nahradit částku, kterou byl nucen zaplatit jako odměnu advokátovi za úkony směřující k odstranění výše popsaných průtahů v exekučním řízení. Ministerstvo spravedlnosti sdělilo stěžovateli, že jeho nárok neuspokojí, neboť řízení, v jehož rámci došlo k průtahům, dosud nebylo skončeno, tudíž nelze uzavřít, že by stěžovatel neměl možnost uplatnit nárok na náhradu nákladů v rámci tohoto řízení. Stěžovatel se s nárokem obrátil na Obvodní soud pro Prahu 2, který rozsudkem č. j. 20 C 33/2015-77 ze dne 22. 7. 2015 stěžovatelovu žalobu zamítl.
5. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel ústavní stížnost, které Ústavní soud nálezem sp. zn. IV. ÚS 3163/15 ze dne 19. 4. 2016 vyhověl a rozsudek zrušil. Ústavní soud se ztotožnil s argumentem, že povinný hradí oprávněnému náklady exekuce proto, že je dobrovolným nesplněním povinnosti způsobil. Nelze však údajně dovodit, že by z téhož důvodu měl hradit náklady na odstranění průtahů, které zjevně nezavinil, a které prokazatelně spočívají jen na straně exekučního soudu; uvedené náklady proto povinnému nelze přičítat k jeho tíži. Vzhledem k uvedenému a s ohledem na princip, že škody způsobené nesprávným úředním postupem soudu je povinen nahrazovat stát, údajně nelze než dovodit, že i v projednávaném případě je to právě stát, kdo nese za průtahy v soudním řízení odpovědnost a je povinen nahradit vzniklou škodu. Jinými slovy, v exekučním řízení se o nákladech zaviněných soudem nerozhoduje, a proto stěžovatel splňuje zákonem stanovenou podmínku, že nemá možnost náhradu nákladů řízení uplatnit.
6. Po kasačním nálezu ve věci znovu rozhodoval Obvodní soud pro Prahu 2, a to rozsudkem, který je napadán nynější ústavní stížností. Vázán právním názorem Ústavního soudu nalézací soud žalobě částečně vyhověl a výrokem I. rozhodl, že vedlejší účastnice (v řízení před obvodním soudem v postavení žalované) je povinna zaplatit stěžovateli částku 1 270,50 Kč s příslušenstvím. Výrokem II. soud zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila stěžovateli 6 714,50 Kč, a výrokem III. přiznal žalované náhradu nákladů ve výši 818,40 Kč.
7. Obvodní soud shledal naplněnou podmínku nesprávného úředního postupu, poté se však zabýval účelností jednotlivých úkonů učiněných advokátem a účelnost shledal pouze u úkonu sepsání a podání návrhu na určení lhůty pro rozhodnutí soudu o námitkách.
II.
Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel následně podal ústavní stížnost, v níž upřesňuje, že rozsudek nenapadá v celém rozsahu, nýbrž pouze v té části, v níž mu nebylo přiznáno dodatečných 3 337 Kč. Stěžovatel namítá, že výsledkem napadeného rozhodnutí je hrubá nespravedlnost s cílem patrně stěžovatele trestat za uplatňování práv, či snad snaha jej ponížit prostřednictvím několika způsobů, kterými soud co nejvíce snížil náhradu škody. Stěžovatel tuto snahu považuje za zásah do své důstojnosti. Důvod takového postupu stěžovatel shledává v zaujatosti soudce, "[s]nad kvůli tomu, že jeho prvotní rozsudek mu Ústavní soud zrušil". Zaujatost soudce by údajně byla patrná z nahrávky jednání, kdyby byla pořízena.
9. Soud měl dále zasáhnout do stěžovatelova práva na spravedlivý proces, neboť jej neupozornil na svůj předběžný právní názor, které úkony nehodlá uznat, resp. které bude účtovat podle jiné tarifní hodnoty. Zbavil tak údajně stěžovatele práva ohledně této stránky věci argumentovat, jelikož ani žalovaná nijak tímto směrem neargumentovala.
10. Stěžovatel vypočítává úkony, které musel provést k odstranění průtahů (za které advokát vyúčtoval 7 986 Kč), nicméně v důsledku rozhodnutí soudu včetně rozhodnutí o nákladech řízení nakonec obdržel jen 452,10 Kč. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že mu nebyly proplaceny náklady vynaložené na dvě urgence, neboť jej to ve výsledku zbavuje práva použít nejprve slušnější a mírnější prostředky nápravy. Stejně tak stěžovatel nesouhlasí, že mu nebyly proplaceny náklady spojené s převzetím datové zprávy a informováním klienta o výsledku stížnosti, neboť povinnost informovat klienta je zakotvena zákonem o advokacii.
11. Dále stěžovatel brojí proti tomu, že mu soud nepřiznal odměnu za podání stížnosti na průtahy s tím, že nebyla účelná. Tento závěr považuje za extrémně rozporný se skutkovým stavem, kdy právě tato stížnost údajně vedla k žádanému výsledku, nikoliv návrh na určení lhůty odvolacímu soudu. Navíc po dosavadních zcela marných snahách stěžovatel využil všechny možné prostředky, protože dle svých slov nemohl vědět, kdy, zda a který bude účinný. Jestliže tento postup soud posuzoval ex post, pominul, jak situaci v ten moment stěžovatel vnímal.
12. Konečně, stěžovatel nesouhlasí ani s výrokem o nákladech řízení. Konkrétně má za to, že úspěšnost ve věci měla být zohledněna v poměru k nákladům, které každá strana vynaložila. Jinými slovy, pokud stěžovatel vynaložil 10 406 Kč a byl úspěšný v rozsahu 15,9 %, mělo mu být přiznáno 15,9 % z částky 10 406 Kč, zatímco žalovaná vynaložila 1 200 Kč a byla úspěšná v rozsahu 84,1 %, mělo jí tudíž být přiznáno 84,1 % z částky 1 200 Kč. Náklady řízení navíc soud uložil stěžovateli zaplatit do tří dnů, zatímco žalované uložil plnit do 15 dnů.
13. V následném doplnění ústavní stížnosti stěžovatel cituje příspěvek z diskuzního fóra na stránkách novinky.cz, jehož sdělením je stručně řečeno přesvědčení, že soudům a dalším orgánům jde v podstatě jen o to ulehčit si práci s tím, že jsou zcela odtrženy od reality. Za účelem profesního postupu jsou soudci údajně ochotni zničit i nevinného člověka.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
15. Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
16. Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Právě i posouzení účelnosti jednotlivých advokátních úkonů je přitom otázkou, která spadá zásadně do oblasti výkladu tzv. podústavního práva.
17. Ústavní soud dále poznamenává, že při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci konstantně přihlíží také k tomu, jak intenzivně tato pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní. Je při tom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního pořádku (čl. 83 Ústavy České republiky).
18. Této praxi (souladné se zásadou "minima non curat praetor") odpovídá i zákonná úprava v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. ustanovení §202 odst. 2 či §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze "automaticky" přesunul do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně koneckonců k bagatelním sporům přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v praxi např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011].
19. V projednávané věci jde o částku 3 337 Kč, tedy částku hluboko pod hranicí bagatelnosti. Ve výše citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 3163/15 Ústavní soud shledal, že kvalitativní stránka v projednávaném případě (kdy šlo o částku cca dvojnásobnou, byť nadále bagatelní) převažuje nad bagatelní výší sporu vedeného stěžovatelem. S ohledem na převažující tendence soudů, které se údajně při rozhodování podle zákona o odpovědnosti státu zdráhají poškozeným náhradu škody přiznávat, proto považoval Ústavní soud za nezbytné korigovat interpretaci zákona č. 82/1998 Sb., neboť jde prakticky o provádění ústavně zaručeného práva na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem vyplývajícího z čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
20. Ona kvantitativní stránka věci však po zrušujícím nálezu a vydání nového rozhodnutí již přítomna není, neboť soud náhradu škody stěžovateli přiznal, předmětem sporu zůstalo už pouze přezkoumání účelnosti jednotlivých úkonů v konkrétním případě, k čemuž Ústavní soud, jak už bylo řečeno, zásadně určen není. Za daných okolností by tak pochybení soudu musela být skutečně extrémní, aby odůvodnila kasační intervenci Ústavního soudu. K takovým pochybením však nedošlo.
21. Z napadeného rozsudku je zřejmé, že se soud každým jednotlivým úkonem zabýval a podrobně vysvětlil, proč jej považoval či nepovažoval za účelný, což je z pohledu Ústavního soudu pro posouzení věci klíčové. Stěžovatel v tomto postupu obvodního soudu shledává jakousi snahu soudce se stěžovateli "pomstít", avšak z ústavní stížnosti není úplně zřejmé, proč by tak měl dotyčný soudce činit, snad jen s výjimkou toho, že předchozí jeho rozhodnutí bylo zrušeno Ústavním soudem. Z této samotné skutečnosti ovšem podjatost soudce dovozovat nelze. Stěžovatel neurčitě poukazuje na neexistující zvukový záznam z jednání (resp. na to, že kdyby existoval, byla by z něj soudcova podjatost zřejmá), nicméně ani tuto argumentační linii blíže nerozvádí, např. v tom směru, co konkrétně na jednání zaznělo (a třeba chybí v protokolu z jednání).
22. Zásadní pochybení Ústavní soud neshledává ani v tom, že stěžovatel nebyl před vydáním rozsudku upozorněn na názor soudu. K takovému postupu nebyl důvod. Stěžovatel měl v žalobě uvést, čeho se domáhá a proč, a na soudu následně bylo posoudit, zda byl stěžovatelův nárok opodstatněný. Nelze v žádném případě hovořit o překvapivosti rozhodnutí tak, jak ji chápe Ústavní soud zejména v případech odlišného rozhodování odvolacích soudů. Překvapivost rozhodnutí nespočívá v tom, že soud žalobce dopředu neupozorní, že žalobu nepovažuje za důvodnou.
23. Pokud jde o stěžovatelem navrhovaný způsob výpočtu náhrady nákladů řízení, Ústavní soud jej nepovažuje za logický, neboť by často mohl vést (a tak by tomu bylo i v projednávané věci) k tomu, že by strana ve sporu do značné míry úspěšná nakonec platila ve větší míře neúspěšné straně náklady řízení.
24. Konečně Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatel v ústavní stížnosti zmínil (avšak jakkoli dále nerozvedl) také to, že mu byla uložena povinnost uhradit náklady řízení do tří dnů, zatímco protistraně byla k zaplacení náhrady škody dána lhůta 15 dní. Rozdílnou lhůtu k uhrazení povinnosti lze sice považovat za zásadně nežádoucí, v daném případě nicméně soud tento postup logicky vysvětlil, nešlo navíc o okolnost, která by jakkoli ovlivňovala postavení stran v samotném řízení (a vedla tedy k nerovnosti "zbraní"). Stěžovatel nadto netvrdí, že by pro něj rozdílně stanová lhůta měla jakékoli negativní důsledky, s ohledem na výši přiznaných částek si ostatně lze takové důsledky představit jen stěží. Ani v tomto postupu obvodního soudu tedy Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv.
25. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2017
Josef Fiala v. r.
předseda senátu