ECLI:CZ:US:2017:3.US.3007.16.1
sp. zn. III. ÚS 3007/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Radoslava Seidla, zastoupeného Mgr. Milanem Vaňkátem, advokátem, sídlem Navrátilova 664/10, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. června 2016 č. j. 26 Cdo 5658/2015-591, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. srpna 2015 č. j. 6 Cmo 30/2015-532, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, a Společenství vlastníků jednotek domu P., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1 odst. 1 Ústavy a v čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti se podává, že napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 25. 8. 2015 č. j. 6 Cmo 30/2015-532 bylo výrokem I. rozhodnuto, že rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 18. 9. 2014 č. j. 54 Cm 90/2012-464 se v rozsahu částky 35 000 Kč zrušuje a řízení se v tomto rozsahu zastavuje; důvodem bylo částečné zpětvzetí žaloby vedlejším účastníkem. Výrokem II. pak bylo dále rozhodnuto, že rozsudek jmenovaný ve výroku I. se zrušuje a věc se vrací soudu prvého stupně k dalšímu řízení.
3. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2016 č. j. 26 Cdo 5658/2015-591 bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání proti výroku I. usnesení vrchního soudu, a to jako nepřípustné s ohledem na §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč.
4. Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil výrok I. usnesení vrchního soudu a dále usnesení Nejvyššího soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel u obou ústavní stížností napadených rozhodnutí zpochybňuje dostatečnost jejich odůvodnění. Nesouhlasí s částečným zastavením řízení pro částečné zpětvzetí žaloby, učiněné vedlejším účastníkem s poukazem na dílčí úhradu žalované částky stěžovatelem po podání obžaloby, neboť má zájem, aby bylo prokázáno, kdo zpětvzetí žaloby po procesní stránce zavinil. Vrchní soud se však s touto jeho argumentací nevypořádal. Nejvyšší soud pak pominul, že stěžovatel ve svém dovolání předložil širokou argumentaci, která se netýkala toliko zastavení řízení co do částky ve výši 35 000 Kč. Jelikož ji Nejvyšší soud nepřezkoumal, porušil jeho právo na spravedlivý proces.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je proti rozhodnutí Nejvyššího soudu přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), ve vztahu k napadenému usnesení vrchního soudu však procesní předpoklady k projednání nesplňuje (viz dále).
IV.
Posouzení opodstatněnosti a včasnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti podaná po lhůtě.
8. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, přičemž důvody této nepřípustnosti ve svém usnesení vyložil. Se správností takového posouzení podaného dovolání stěžovatel ve své ústavní stížnosti sice nesouhlasí, činí tak však aniž by předložil jakoukoliv zásadní právní argumentaci, když toliko upozorňuje, že předkládal i takové námitky, které se netýkaly dovoláním napadeného výroku. Nejvyššímu soudu však třeba přisvědčit v tom, že posoudil přípustnost dovolání v návaznosti na to, jak bylo formálně vymezeno, respektive co jím bylo napadeno. Domnívá-li se stěžovatel, že Nejvyšší soud se měl přesto jeho dovoláním zabývat, Ústavní soud připomíná, že institut dovolání je institutem, jehož zavedení do právního řádu je projevem svobodné úvahy zákonodárce, a nikoli projekcí případného základního práva garantovaného Listinou či jinými součástmi ústavního pořádku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině tzv. podústavního práva stanovením určitých podmínek, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Ústavní soud za této situace shledává ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněnou.
9. Předestřené skutečnosti mají nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení včasnosti ústavní stížnosti v části směřující proti usnesení vrchního soudu. V této části je třeba ústavní stížnost hodnotit jako opožděnou.
10. Lhůty stanovené v §72 odst. 3 až 5 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jsou propadné a nelze je tedy ani prodloužit, ani prominout. Zjistí-li Ústavní soud nedodržení lhůty, ústavní stížnost bez jednání odmítne.
11. Podáním nepřípustného opravného prostředku k prodloužení lhůty k podání ústavní stížnosti proti jím napadeným rozhodnutím nedochází (shodně viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 378/06 a II. ÚS 3874/13, dostupná na http://nalus.usoud.cz). To neplatí pouze tehdy, jestliže by mimořádný opravný prostředek byl orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, což ale není případ posuzované věci (a stěžovatel to ani netvrdí). Za rozhodnutí o posledním procesním prostředku ve smyslu citované úpravy v zákoně o Ústavním soudu je tak třeba považovat usnesení vrchního soudu ze dne 25. 8. 2015. To bylo stěžovateli doručeno v průběhu roku 2015, což je zjevné již z toho, že řízení u Nejvyššího soudu probíhalo, jak si Ústavní soud ověřil, již přinejmenším od prosince 2015. Ústavní stížnost však byla podána až dne 7. 9. 2016.
12. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu