ECLI:CZ:US:2017:3.US.3046.17.1
sp. zn. III. ÚS 3046/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Vlčka, zastoupeného JUDr. Igorem Nitrianským, advokátem, sídlem Kostelní náměstí 16, Prachatice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2017 č. j. 25 Cdo 1216/2017-186, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. listopadu 2016 č. j. 7 Co 1734/2016-168 a rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 22. července 2016 č. j. 10 C 97/2014-151, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Prachaticích, jako účastníků řízení, a České republiky - Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále je "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž měla být dle jeho tvrzení porušena jeho ústavně zaručená práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel se žalobou v řízení u Okresního soudu v Prachaticích (dále jen "okresní soud") sp. zn. 10 C 97/2014 domáhal po vedlejší účastnici zaplacení částky 82 072,30 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, kterou mu měla způsobit zanedbáním údržby přechodu pro chodce na účelové komunikaci, ležící na pozemku vedlejší účastnice, kde stěžovatel v ranních hodinách dne 16. 12. 2012 utrpěl pádem na zledovatělém povrchu zlomeninu pravé dolní končetiny s trvalými následky. Okresní soud dospěl k závěru, že údržba a odstraňování sněhu a náledí na předmětném přechodu byly prováděny v náležité míře a že bylo-li ošetření povrchu provedeno nejpozději 15 hodin před úrazem, nelze po vedlejší účastnici požadovat další opatření. Soud uzavřel, že vedlejší účastnice neporušila prevenční povinnost a její odpovědnost za škodu vzniklou stěžovateli tedy není dána. Dále přiznal vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 60 403 Kč.
3. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu potvrdil, když shledal, že údržba plně odpovídala způsobu užívání předmětné nemovitosti v daném místě, popsanému počasí a době, kdy k úrazu došlo. Krajský soud však změnil rozhodnutí o náhradě nákladů řízení tak, že snížil částku na 3 000 Kč.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu, ve kterém odvolacímu soudu vytýkal, že nesprávně vymezil rozsah prevenční povinnosti, když se neřídil rozhodovací praxí dovolacího soudu, v tomto případě rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2008 sp. zn. 25 Cdo 657/2006 a nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 11. 2016 sp. zn. IV. ÚS 1155/16, podle kterých může mít porušení prevenční povinnosti při údržbě cesty pro pěší v parku také podobu chybějícího upozornění chodcům. Nejvyšší soud dovolání odmítl, což odůvodnil tím, že na daný případ nelze aplikovat dovolatelem uváděnou judikaturu, jelikož ta dopadá na případy značení cesty pro pěší v parku. Za přiléhavější považuje svůj názor formulovaný v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010 sp. zn. 25 Cdo 1713/2008, kde se vyjadřoval v otázce závady ve schůdnosti na chodníku. Nejvyšší soud shledal, že z tohoto důvodu se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil a přípustnost dovolání tak nebyla dána.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel opětovně poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2008 sp. zn. 25 Cdo 657/2006, uvedený již v dovolání, a má za to, že se dovolací soud nijak nevypořádal s předmětem dovolání, tedy s vymezením rozsahu prevenční povinnosti s přihlédnutím k možnosti umístění upozornění chodcům u cesty pro pěší v parku, a nezabýval se argumenty stěžovatele, čímž bylo zasaženo do stěžovatelova práva na soudní ochranu. Okresnímu soudu a krajskému soudu potom stěžovatel vytýká nesouladnost právních závěrů se zjištěným skutkovým stavem. Stěžovatel je toho názoru, že ze svědeckých výpovědí učiněných před okresním soudem nelze bez dalšího dovodit, že prevenční povinnost vedlejší účastnice byla splněna, neboť nebylo nikterak prokázáno, zda a v jaký čas byl předmětný přechod pro chodce ošetřen. Oba soudy také nesprávně vymezily rozsah prevenční povinnosti, když nezohlednily stěžovatelem uváděný nález Ústavního soudu ze dne 22. 11. 2016 sp. zn. IV. ÚS 1155/16. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení mu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížností uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
9. Stěžovatel namítá, že obecné soudy nesprávně vymezily rozsah prevenční povinnosti, respektive neaplikovaly právní názor vyjádřený Nejvyšším soudem v jeho rozsudku ze dne 19. 3. 2008 sp. zn. 25 Cdo 657/2006, podle kterého může porušení prevenční povinnosti spočívat i v chybějícím upozornění chodcům pro případ, že by včasné odstranění následků klimatických jevů nebylo možné.
10. K tomu Ústavní soud konstatuje, že se Nejvyšší soud s danou námitkou v odůvodnění svého usnesení vypořádal v dostatečné míře, když uvedl, že na daný případ nelze stěžovatelem uváděnou judikaturu aplikovat, neboť se týká cesty pro pěší v parku, a že přiléhavější je např. jeho rozsudek ze dne 25. 8. 2008 sp. zn. 25 Cdo 1713/2008, ve kterém ve skutkově obdobném případě uzavřel, že na vlastníkovi komunikace nebylo možno spravedlivě požadovat, aby před třetí hodinnou ranní byla na komunikaci třetí třídy námraza odstraněna. Nejvyšší soud nadto ve stěžovatelově případě konstatoval, že námitka, že žalovaná měla umístit informační tabuli, že přechod pro chodce není pravidelně udržován, je neopodstatněná, neboť ze skutkových zjištění vyplynulo, že přechod pro chodce pravidelně udržován byl.
11. Stěžovatel dále obecným soudům vytýká nesouladnost právních závěrů se zjištěným skutkovým stavem. Tyto námitky však spočívají toliko v polemice se zjištěným skutkovým stavem. Jak ovšem Ústavní soud opakovaně upozorňuje, hodnocení skutkového stavu je záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva) a která zakládá porušení základního práva nebo svobody. Žádný z těchto závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit. Naopak ze všech dostupných důkazů vyplývá, že údržba byla pravidelně prováděna (srov. str. 6 až 8 napadeného rozsudku okresního soudu). Žádný důkaz potvrzující opak proveden nebyl. Závěry soudů tak nelze považovat za svévolné.
12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu