ECLI:CZ:US:2017:3.US.3073.17.1
sp. zn. III. ÚS 3073/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky J. M., zastoupené Mgr. Ladislavem Veselým, advokátem, sídlem Horní 729/32, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2017 č. j. 7 Tdo 598/2017-119, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. prosince 2016 č. j. 5 To 69/2016-4225 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. dubna 2016 č. j. 40 T 5/2013-3909, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jejího tvrzení k porušení jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a dále práv vyplývajících z čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 39 a čl. 40 odst. 6 Listiny.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") byla stěžovatelka a další obžalovaní uznáni vinnými ze spáchání trestného činu obchodování s lidmi podle §168 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a trestným činem kuplířství podle §204 odst. 1 trestního zákoníku, a to v obou případech ve formě spolupachatelství. Za to byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 5,5 roku. Uvedená trestná činnost spočívala v tom, že obvinění postupně uváděli v omyl (zpravidla nezaměstnané) ukrajinské státní občanky tím, že předstírali, že jsou schopni jim zajistit práci v České republice a za tímto účelem vyřizovali těmto ženám potřebné doklady, ačkoliv všichni věděli, že přislíbenou práci pro tyto ženy nemají zajištěnou a ani ji nehodlají zajistit, protože chtěli, aby tyto ženy poskytovaly sexuální služby za úplatu v nočním klubu. K závěru o vině dospěl soud zejména na základě výpovědí poškozených.
3. Na základě podaných odvolání zrušil napadeným rozsudkem Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") rozsudek krajského soudu ve výrocích o trestu a sám nově rozhodl tak, že stěžovatelku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců. Plně se ztotožnil se skutkovými a právními závěry o vině stěžovatelky.
4. Proti uvedenému rozsudku vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. V jeho odůvodnění poukázal na judikaturu Ústavního soudu a neztotožnil se s tvrzením stěžovatelky, že došlo k porušení jejího práva na zákonného soudce (z důvodu nejasností ohledně rozvrhu práce krajského soudu). Dále neshledal žádné podstatné vady důkazního řízení. Hodnocení soudů podle něj zejména neobsahuje tzv. extrémní rozpor. Velmi podrobně se dovolací soud zabýval možností užít výpovědí pořízených před ukrajinskými orgány z hlediska zachování maximálních práv obhajoby, přičemž dospěl k závěru, že tyto důkazy byly provedeny přípustným způsobem, neboť znevýhodnění obhajoby při snížené možnosti pokládat svědkyním otázky byly dostatečně vyváženy, jako např. možností položit otázky písemně.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v první řadě namítá porušení práva na zákonného soudce, které souvisí se situací nejasného určování přísedících na krajském soudě, odvolací soud tuto námitku podle ní bagatelizoval a rozhodl o ní nesprávně.
6. Dále stěžovatelka poukazuje na to, že soudy se dostatečně nezabývaly důkazními návrhy obhajoby. Jde především o výslechy svědků, kteří se k soudu nedostavili. U výslechu další svědkyně krajský soud připustil, aby tato nemusela odpovídat na důležitou otázku, čímž rovněž zasáhl do práv obhajoby. Soudy náležitě nezvážily minulost této svědkyně a tím i relevanci její výpovědi pro danou věc. Soudy rovněž dostatečně nezohlednily použitelnost procesních úkonů provedených na Ukrajině, s ohledem na otázku (ne)dodržování lidských práv tamějšími úřady. K závěru o porušování lidských práv přitom dospěl sám vrchní soud u jiného obžalovaného v tomto trestním řízení. Ani ohledně této otázky však soudy nepřipustily další dokazování. Odmítnutí důkazních návrhů nebylo řádně odůvodněno. Jednání, za něž byla stěžovatelka odsouzena, pak dle ní nenaplňuje znaky uvedených trestných činů. Stěžovatelka uvádí, že údajně poškozené ženy poskytovaly sexuální služby zcela dobrovolně a zcela svobodně rozhodovaly o svém životě. Nebylo nijak prokázáno, že by u stěžovatelky byl naplněn znak "kořistění" z prostituce. V dané věci je tak dle stěžovatelky přítomen tzv. extrémní rozpor mezi závěry soudů a provedenými důkazy.
7. Konečně stěžovatelka namítá i nepřiměřenost uloženého trestu. K tomuto pochybení dle stěžovatelky došlo tím, že soudy v rozporu se zásadou zákazu reformationis in peius přihlédly při výměře trestu k nové přitěžující okolnosti (rozdělení kvalifikace trestného jednání). Dále vzhledem k podstatným skutkovým okolnostem (doba páchání trestné činnosti, délka trestního řízení a mírnější trestní sazba) není dle stěžovatelky uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody namístě. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud ve svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu, jehož porušení stěžovatelka namítá.
10. Za ústavněprávně relevantní je třeba považovat stěžovatelčiny námitky porušení práva na zákonného soudce. Zároveň je však třeba konstatovat, že se stejně argumentačně založenými námitkami velmi podrobně zabývaly vrchní soud (srov. str. 14 až 16 napadeného rozsudku) a Nejvyšší soud (srov. str. 14 a 15 napadeného usnesení), které v souladu se závěry ustálené judikatury Ústavního soudu dospěly k závěru, že uvedené právo navzdory formálním nedostatkům rozvrhu práce ve své podstatě porušeno nebylo. Rovněž tak pozdější judikatura Ústavního soudu potvrdila přípustnost takového postupu. Ústavní soud neshledal důvod, aby se v dané věci od závěrů ustálené judikatury odchýlil. Proto nezbývá, než stěžovatelku na závěry obsažené v judikatuře i odůvodnění napadených rozhodnutí v úplnosti odkázat.
11. Přisvědčit nemohl Ústavní soud ani námitkám týkajícím se nepřiměřenosti uloženého trestu. Výměra spravedlivého trestu je totiž autonomní oblastí obecných soudů, do níž Ústavní soud může zasahovat pouze tehdy, vykročí-li soudy z mezí daných jim ústavním pořádkem. K tomu však v dané věci nedošlo. Jednou z takových mezí je stěžovatelkou dovolávaná zásada zákazu reformationis in peius. Její porušení však Ústavní soud v dané věci neshledal z toho důvodu, že vrchní soud trest uložený stěžovatelce jednoznačně zmírnil, a to oproti oběma dříve zrušeným rozsudkům. Je-li na konci trestního řízení stěžovatelka postižena mírnějším trestem než kdykoliv v předchozích fázích trestního řízení, je porušení zásady zákazu reformationis in peius zásadně vyloučeno. V této souvislosti pak stěžovatelka pouze polemizuje s důvody pro uložení nepodmíněného trestu a předkládá toliko jejich vlastní hodnocení. Taková argumentace však nemůže být důvodem vyhovění ústavní stížnosti. Z ústavněprávního hlediska je důležité, že odvolací soud vzal všechny relevantní okolnosti v potaz (kupř. celkovou délku trestního řízení, dobu uplynulou od jejího spáchání, atd.) a následně v souladu se zásadami pro ukládání trestů a zákonnou sazbou uložení konkrétního trestu logicky odůvodnil (srov. zejména str. 27 napadeného rozsudku vrchního soudu).
12. Ve zbytku pak ústavní stížnost představuje pouhé opakování argumentace obhajoby uplatněné v předchozích fázích trestního řízení, s níž se však soudy v dostatečné míře vypořádaly. Ke stejnému závěru dospěl i Ústavní soud v usnesení ze dne 26. 9. 2017 sp. zn. I. ÚS 2883/17, jímž odmítl ústavní stížnost dalšího obviněného. I v případě stěžovatelky tak Ústavní soud shledal, že soudy se dostatečně vypořádaly se všemi důkazními návrhy a zevrubně odůvodnily jejich případné neprovedení. Stejně tak se soudy řádně zabývaly povinností svědkyň vypovídat o jejich případném předchozím životě, resp. irelevanci této skutečnosti pro projednávanou věc. Zejména Nejvyšší soud se velmi podrobně vypořádal s námitkou nepoužitelnosti výslechů provedených cizozemskými orgány. Ani k této argumentaci, obsahující podrobné odkazy na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, nemá Ústavní soud co dodat. Podrobně se pak soudy vypořádaly i s naplněním znaku "kořistění" (srov. str. 16 usnesení Nejvyššího soudu). Ostatní stěžovatelčiny námitky jsou pak jen předložením jejího vlastního náhledu na provedené důkazy. Takové námitky však v řízení o ústavní stížnosti nemohou obstát.
13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
14. V dané věci Ústavní soud rovněž neshledal důvod pro vyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, který stěžovatelka odůvodnila toliko péčí o zletilou dceru.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu