ECLI:CZ:US:2017:3.US.310.17.1
sp. zn. III. ÚS 310/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. O., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrov nad Ohří, zastoupeného JUDr. Jiřím Císařem, advokátem, sídlem Hrnčířská 55/14, Ústí nad Labem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. října 2016 č. j. 11 To 62/2016-3553 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. března 2016 č. j. 50 T 3/2007-3509, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stručné vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z napadených usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") a Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") se podává, že stěžovatel byl rozsudkem krajského soudu ze dne 6. 8. 2008 č. j. 50 T 3/2007-2834 ve spojení s rozsudkem vrchního soudu ze dne 18. 9. 2009 č. j. 11 To 46/2009-2992 uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) trestního zákona. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Byl mu také uložen trest propadnutí věci. Spolu se stěžovatelem byli odsouzeni další čtyři obžalovaní.
3. Stěžovatel se návrhem ze dne 23. 12. 2015 domáhal u krajského soudu povolení obnovy řízení. V návrhu popsal dosavadní průběh trestního řízení vedeného proti jeho osobě s tím, že je zřejmé, že obecné soudy hodnotily důkazy jednostranně a v rozporu se zásadami pro hodnocení důkazů, provedené odposlechy byly vybírány selektivně a byly dezinterpretovány, dále pak nebyla ani dodržena zásada in dubio pro reo. Novými skutečnostmi ve smyslu §278 odst. 1 trestního řádu pak měly být zejména prohlášení svědka J. K. a dva dopisy, které tento svědek napsal manželce stěžovatele, v nichž je popsáno, že svědka před výslechem v původním trestním řízení vedeném proti stěžovateli navštívil policista činný u Národní protidrogové centrály (dále jen "policista z NPC"), který jej nutil poskytnout při výslechu nepravdivé informace o stěžovateli. Další novou skutečnost pak měly představovat listiny z Ministerstva zemědělství, které potvrzují, že v roce 2000 byla stěžovateli přiznána podpora pro ona odbahnění rybníků. Tyto dva důkazy krajský soud provedl. Stěžovatel dále navrhoval doplnit dokazování o výslech svědka Luboše Chalupy, listiny ze spisu vedeného u krajského soudu pod sp. zn. 51 T 1/2009, kde byl odsouzen svědek J. K. pro shodnou trestnou činnost jako stěžovatel, jakož i o vyžádání informací od Národní protidrogové centrály, zda skutečně došlo k návštěvě policisty z NPC u svědka K. a zda o tom existuje nějaký úřední záznam. Tyto důkazní návrhy byly však krajským soudem zamítnuty, neboť dle odůvodnění napadeného usnesení soud dospěl k závěru, že pro rozhodnutí o návrhu na povolení obnovy řízení nemají relevanci. Krajský soud následně návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení dle §283 písm. d) trestního řádu zamítl.
4. Stěžovatel napadl usnesení krajského soudu stížností podanou k vrchnímu soudu, který se ztotožnil se závěry krajského soudu a stížnost dle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že obecné soudy se v napadených rozhodnutích vůbec nezabývaly spojením nově navrhovaných důkazů se skutečnostmi a důkazy z původního řízení a tedy zjišťováním toho, zda nové důkazy a nové skutečnosti právě ve spojení s důkazy a skutečnostmi z původního řízení, mohou zakládat důvody pro povolení obnovy řízení. Obecné soudy se soustředily pouze na izolované hodnocení K. výpovědi a zcela opomenuly to, že právě z odposlechů v původním řízení tam, kde byla zmínka o rybnících, bylo dovozováno konspirativní jednání a stěžovatelova údajná trestná činnost, aniž však byla v původním řízení doložena a soudem hodnocena skutečnost, že stěžovatel skutečně vlastní rybníky.
6. Stěžovatel dále namítá, že krajský soud pochybil, když neprovedl výslech svědka Luboše Chalupy k okolnostem, které zcela nově ve veřejném zasedání o obnově řízení uvedl svědek K. Stěžovatel se dále domnívá, že krajskému soudu nic nebránilo v tom, aby provedl i jím další navrhované důkazy, kterými by bylo možno ověřit výpověď K.
7. Stěžovatel se domnívá, že napadené usnesení krajského soudu není řádně odůvodněno a stěžovatel tak nemá možnost zjistit, proč byl jeho návrh na povolení obnovy řízení zamítnut, neboť soud toliko paušálně cituje ustanovení trestního řádu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky ustanovení §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), když stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Z námitek stěžovatelem vznesených vyplývá, že stěžovatel především nesouhlasí se způsobem, jakým zejména krajský soud v řízení o povolení obnovy řízení hodnotil důkazy a jak se vypořádal s důkazními návrhy stěžovatele. V otázce hodnocení důkazů však Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že jsou to pouze obecné soudy, které hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci jim stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Stěžovatel se tedy nemůže námitkou vytýkající obecným soudům způsob, jakým hodnotily předložené důkazy, úspěšně domáhat toho, aby Ústavní soud vyslovil, že bylo porušeno právo na soudní ochranu. Toho lze dosáhnout pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. Takové rozhodnutí by potom bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu, jehož porušení stěžovatel zejména namítá. Z odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu vyplývá, že se soud podrobně zabýval výpovědí svědka K., kterého ve veřejném zasedání vyslechnul a z jehož výpovědi vyplývalo, že na něj byl sice činěn nátlak ze strany policisty z NPC, nicméně svědek zdůraznil, že se nenechal zastrašit a v přípravném řízení vypovídal ve věci stěžovatele pravdivě. Z výpovědi tohoto svědka tedy vyplynulo, že na své dřívější výpovědi z přípravného řízení nic nemění. Nadto krajský soud uzavřel, že tato výpověď se stěžovatele dotýká toliko okrajově. Pokud jde o důkaz listinami z Ministerstva zemědělství, krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení uvádí, že nejde o novou skutečnost ve smyslu §278 odst. 1 trestního řádu, neboť skutečnost, že stěžovatel má ve své správě několik rybníků, byla soudu známa již v hlavním líčení a soud k ní při hodnocení důkazů přihlédl. Krajský soud se potom zabýval i otázkou, proč zamítl provedení dalších důkazních návrhů stěžovatele, a tudíž nelze přisvědčit námitce stěžovatele, že soud toliko paušálně cituje zákonná ustanovení.
12. Ústavní soud v této souvislosti uzavírá, že řízení o povolení obnovy řízení je specifickým druhem řízení, k jehož povaze, jakož i k principům v rámci něho uplatňovaných se Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře opakovaně vyjádřil. Podstatou řízení o povolení obnovy řízení je posouzení nezbytnosti odstranit možné nedostatky pravomocného rozhodnutí, dané zejména neznalostí určitých skutečností v původním řízení [např. nález ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 608/10 (N 173/58 SbNU 513)]. V tomto řízení se nejedná o meritu trestního řízení (o vině a trestu), přesto je však toto řízení svým charakterem v řadě ohledů analogické fázi trestního řízení probíhající před soudy ve věci samé [viz nález ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 608/10 (N 173/58 SbNU 513)]. Tedy i v řízení o povolení obnovy řízení je třeba ctít princip in dubio pro reo a soudce rozhodující o povolení obnovy řízení by měl k posouzení věci přistupovat nepředpojatě, tj. být zásadně otevřený tomu, že předložený důkaz může dosavadní rozhodnutí o vině zvrátit [(srov. nález ze dne 24. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2517/08 (N 34/52 SbNU 343)]. Ve věci stěžovatele všechny tyto zmiňované principy dodrženy byly, jak vyplývá zejména z odůvodnění napadených rozhodnutí.
13. Ústavní soud na základě výše uvedeného konstatuje, že ústavní stížnost je v podstatě polemikou s obsahem odůvodnění napadených rozhodnutí, byť jsou námitky stěžovatele cíleny především proti postupu a výslednému usnesení krajského soudu. Tato polemika však ústavní konformitu napadených rozhodnutí nemůže zpochybnit. Ústavní soud má za to, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí nenasvědčují namítanému porušení stěžovatelových práv.
14. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu