ECLI:CZ:US:2017:3.US.3100.17.1
sp. zn. III. ÚS 3100/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. V., t. č. Vazební věznice a Ústav pro výkon zabezpečovací detence Brno, zastoupeného JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem, sídlem Příkop 4, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. srpna 2017 sp. zn. 9 To 296/2017 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 14. června 2017 č. j. 70 Nt 1918/2017-20, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených usnesení, jimiž dle stěžovatelova tvrzení došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na ochranu osobní svobody podle čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a ústavní zásady presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným usnesením Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") bylo rozhodnuto o stěžovatelově ponechání ve vazbě, neboť nadále trvají vazební důvody podle §67 písm. a) a c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Důvody tzv. útěkové vazby jsou dle soudu dány tím, že stěžovatel nemá k území České republiky žádné stálé pevné vazby, má kontakty (včetně rodinných) v Německu, v Belgii (v Bruselu) a na Slovensku, jeho přítelkyně (slovenského státního občanství) je v dané věci spoluobviněná. Je důvodné podezření, že stěžovatel si trestnou činností (nejen tou stíhanou v tomto trestním řízení) obstarával prostředky k obživě. V dřívějších trestních řízeních byl navíc nekontaktní. V aktuálním trestním řízení mu hrozí trest v trvání až 10 let odnětí svobody a navíc soud přihlédl k tomu, že je stěžovatel stíhán v jiném trestním řízení pro jiný zvlášť závažný zločin. Jeho trestní minulost a nabídky jeho rodinných příslušníků neskýtají tak dostatečnou záruku toho, že se stěžovatel nebude skrývat nebo neuprchne. Důvody tzv. předstižné vazby jsou dány zejména stěžovatelovou trestní minulostí (byl šestkrát soudně trestán), přičemž zisk z trestné činnosti může představovat podstatnou složku prostředků k jeho obživě. Vzhledem k intenzitě uvedených důvodů nepostačuje dle městského soudu uplatnění mírnějších zajišťovacích prostředků.
3. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením zamítl. Ztotožnil se přitom plně se závěry městského soudu, které pouze doplnil v tom směru, že rovněž stěžovatelovo chování v aktuálním trestním řízení (nekontaktnost, nutnost jeho zadržení, atd.) posilují důvody tzv. útěkové vazby.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že napadené rozhodnutí krajského soudu je založeno na zcela nepravdivých skutkových zjištěních, které jsou v extrémním rozporu se spisovým materiálem. Stěžovatel dále poukazuje na objektivní nepřesnosti ohledně jeho zadržení, doručování usnesení o zahájení trestního stíhání a začátku vazebního stíhání, z nichž krajský soud dovodil riziko stěžovatelova uprchnutí. Nesprávně krajský soud uvedl dokonce údaje, o nichž již v minulosti sám ve stejném senátu rozhodoval. Svým vyjádřením navíc porušil princip presumpce neviny. Sám městský soud přitom tyto skutečnosti uvádí v napadeném usnesení správně. Soudy rovněž dostatečně nepřihlédly k běhu času, který musí důvody útěkové vazby oslabovat, jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu. Podstatnou část údajně hrozícího trestu již stěžovatel vykonal (konkrétně 22 měsíců z deseti let), navíc si během vazebního řízení dokázal v České republice najít práci a bydlení. S těmito námitkami se stížnostní soud nijak nevypořádal.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
7. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho (jejich) ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti především poukazuje na faktickou nesprávnost (nepravdivost) závěrů krajského soudu ohledně odůvodnění tzv. útěkové vazby. Ani oprávněnost takových námitek však nemůže vést k věcnému posouzení, natož k vyhovění ústavní stížnosti. Předně Ústavní soud vždy posuzuje soudní řízení jako celek, z čehož vyplývá, že pochybení jednotlivých soudů, která se významně neprojeví z hlediska spravedlnosti celého řízení, nejsou důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu. Závěrům městského soudu pak stěžovatel v ústavní stížnosti nevytýká žádné obdobně zásadní pochybení. Dále musí Ústavní soud připomenout svou judikaturu, dle níž je zrušení vazebních rozhodnutí rovněž vyloučeno v situaci, pokud jejich závěry obstojí při odůvodnění alespoň jednoho vazebního důvodu, bez ohledu na závěry týkající se důvodů dalších (srov. např. usnesení ze dne 4. 10. 2016 sp. zn. I. ÚS 2682/16, ze dne 11. 7. 2013 sp. zn. III. ÚS 1816/13 nebo ze dne 17. 5. 2017 sp. zn. III. ÚS 3165/16; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Tudíž i v případech, kdy odůvodnění soudů ohledně naplnění jednoho z vazebních důvodů neobstojí, nezruší Ústavní soud vydaná rozhodnutí, je-li nutnost vazby legitimně podepřena důvodem jiným.
9. To znamená, že ani závažné pochybení při odůvodnění útěkové vazby by nevedlo nutně ke zrušení napadeného rozhodnutí, neboť v dané věci obecné soudy ústavně konformně odůvodnily předstižnou vazbu. Zcela v souladu s ústavními požadavky opřely nutnost jejího dalšího trvání o posouzení stěžovatelovy trestní minulosti, povahy jím páchané trestné činnosti a motivace k jejímu páchání, jakož i nedostatečnost záruk a slibů o neopakování takového chování po případném propuštění. V tomto směru nelze jejich závěrům nic vytknout.
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu