ECLI:CZ:US:2017:3.US.3109.16.1
sp. zn. III. ÚS 3109/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. R., zastoupeného Mgr. Karolinou Kovácsovou, advokátkou, sídlem Václavská 20, Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. června 2016 č. j. 26 Co 165/2016-1705, a rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 2. července 2015 č. j. 23 P 16/2013-1565, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Berouně, jako účastníků řízení, a J. K., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, a to z důvodu porušení čl. 4 a čl. 90 Ústavy, čl. 26 odst. 1, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, rovněž čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a také porušení práv dle čl. 3 a čl. 27 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Stěžovatel a vedlejší účastnice jsou rodiči nezletilé M. a nezletilé T. (nyní ve věku 9 a 6 let); stěžovatel má dalších pět dětí z předchozího manželského vztahu (jedno z nich je nezletilé); vedlejší účastnice jinou vyživovací povinnost nemá. Rozsudkem Okresního soudu v Berouně (dále jen "okresní soud") ze dne 27. 2. 2014 (ve spojení s odvolacím rozsudkem) byly obě nezletilé dcery svěřeny do střídavé péče rodičů, stěžovateli bylo uloženo přispívat na nezletilé dcery výživným ve výši 2 600 Kč a 2 400 Kč, a vedlejší účastnici bylo uloženo přispívat na jejich výživné částkami 1 100 Kč a 900 Kč měsíčně.
3. Stěžovatel se návrhem domáhal, aby od 1. 1. 2015 nebylo rodičům stanoveno výživné vůbec, případně mu bylo sníženo výživné na částky 1 200 Kč a 1 000 Kč měsíčně. Okresní soud rozsudkem ze dne 2. 7. 2015 č. j. 23 P 16/2013-1565 návrh zamítl. K následnému odvolání stěžovatele a současně odvolání podaného stěžovatelem za obě nezletilé dcery rozhodl Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 8. 6. 2016 č. j. 26 Co 165/2016-1705 tak, že výrokem I. odmítl odvolání stěžovatele podané za nezletilé dcery, výrokem II. potvrdil prvostupňový rozsudek, a výrokem III. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Oba soudy dospěly shodně k závěru, že oproti poslední úpravě výživného k oběma nezletilým dcerám nedošlo k takovým kvalifikovaným změnám poměrů na straně účastníků, které by měly vést k nové úpravě výživného.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítl, že se soudy nezabývaly životní úrovní obou rodičů. Životní úroveň vedlejší účastnice je vyšší než stěžovatelova, stěžovatel má stanoveno 2,5x vyšší výživné na obě nezletilé dcery, než vedlejší účastnice. Soudy podle něj rozhodují tak, že namísto podpory stěžovatele v jeho náročné úloze zajistit výživu celkem sedmi dětí a současně osobní péči o nezletilou M. a T., je stěžovatel "státní mocí ruinován" a nucen finančně "přispívat vysokoškolsky vzdělané a pracující" vedlejší účastnici v době, kdy tato pečuje o nezletilé dcery.
5. Podle stěžovatele soudy pominuly §915 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen "občanský zákoník"), podle kterého má kritérium životní úrovně rodičů předcházet hledisku odůvodněných potřeb dítěte. Stěžovatel uvedl, že v roce 2012 měl čistý měsíční příjem ze zaměstnaneckého poměru 75 400 Kč (byl ve vedoucí funkci a při rodinném zázemí mohl být plně v zaměstnání flexibilní), od března 2013 mu příjem poklesl na 39 000 Kč měsíčně, a od března 2016 mu ustal příjem z podnikání, a současně mu příjem ze zaměstnání poklesl na polovinu oproti roku 2014, resp. na čtvrtinu ve srovnání s rokem 2012. V době vydání rozsudku krajského soudu měl tedy stěžovatel čistý měsíční příjem 26 505 Kč. Napadenými rozsudky soudů byl stěžovatel "přinucen" žít z prostředků, které měl na dosažení, zajištění a udržení příjmů z podnikání, což vedlo ke kolapsu jeho podnikatelské činnosti. Stěžovatelem placené výživné přesahuje jeho čisté příjmy. Stěžovatel namítl, že všem svým (sedmi) dětem vytvořil jmění, avšak učinil tak při velkém pracovním nasazení, které však po něm nelze vyžadovat celý život.
6. Dále v ústavní stížnosti uvedl, že musel v důsledku postupu soudů snížit výživné, které platí dle mimosoudní dohody na jeho starších pět dětí; výživné placené na starší děti je podle něj přiměřené, resp. je spíše nedostatečné a na úrovni výživného pro šestileté dítě (z tabulkového přehledu v ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel na svých pět starších dětí, které jsou nyní ve věku 25, 23, 23, 22 a 15 let, platil v roce 2016 a 2015 výživné 5 000 Kč měsíčně na každého, v roce 2014 platil na čtyři z těchto dětí částku 6 100 Kč měsíčně na každého a na páté nejmladší dítě 5 000 Kč měsíčně, a v předchozích letech 2012 a 2013 platil na čtyři z těchto dětí 7 300 Kč měsíčně na každého a na páté nejmladší dítě 5 000 Kč měsíčně).
7. Podle stěžovatele zjištění soudů o jeho celkovém příjmu 65 000 Kč měsíčně (z podnikání a zaměstnanecké činnosti) odporuje faktickému stavu, který byl řádně v řízení prokázán daňovým přiznáním a přehledem úhrad sociálního a zdravotního pojištění. Žádnými důkazy není naopak podpořen závěr soudů, podle kterého jsou paušální výdaje na podnikání (60%), vykazované stěžovatelem v daňovém přiznání, nepřiměřeně vysoké oproti jeho skutečným výdajům; soudy svévolně navýšily řádně doložené příjmy stěžovatele o 26 000 Kč měsíčně. Krajský soud dále nesprávně zhodnotil stěžovatelem předložený listinný důkaz o snížení jeho příjmů ze zaměstnání o jednu třetinu. Podle krajského soudu se stěžovatel bez vážného důvodu vzdal příjmu, aniž by se však těmito důvody a jejich závažností zabýval. Stěžovatel namítl, že se jej krajský soud nezeptal na důvody snížení jeho mzdy; stěžovatel uvedl, že dohoda o nižší mzdě byla "vynucena hrozbou úplné ztráty zaměstnání" (Ústavnímu soudu předložil jako přílohu písemné vyjádření jeho zaměstnavatele ze srpna 2016).
8. Podle stěžovatele soudy navíc nezohlednily klíčové skutečnosti, ze kterých vycházely opatrovnické soudy při předchozí úpravě výživného obou nezletilých dcer. Opatrovnické soudy v roce 2014 učinily závěr, že nedošlo k podstatné změně poměrů účastníků, přičemž přihlížely k tomu, že stěžovatel získal v únoru 2013 jednorázové odstupné (to mělo dle soudů dorovnat zjištěný pokles jeho příjmů oproti době předchozí), a nezletilé dvě dcery neměly oproti stěžovatelovým starším dětem žádné jmění (to podle soudů odůvodňovalo potřebu nižšího výživného v případě jeho starších dětí). Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že oba tyto důvody již nyní odpadly, neboť odstupné je spotřebováno a obě nezletilé dcery nabyly nyní jmění srovnatelné se jměním jeho starších dětí. Pokud tedy došlo ke změně těchto podstatných skutečností oproti roku 2014, bylo povinností okresního a krajského soudu v napadených rozsudcích takovou změnu poměrů zohlednit.
9. Podle stěžovatele soudy zcela opomenuly hodnotit důkazy o poklesu jeho příjmů, a sice faktury, výpisy z účtu, přehled příjmů ze zaměstnání, "smlouvy o zaměstnání a platu". Podle stěžovatele krajský soud rovněž nevyvodil žádné závěry ze skutečnosti, že stěžovatel nyní platí pro svou matku měsíční poplatek 2 000 Kč za péči o ni v Alzheimer centru. Soudy dále konstatovaly výši příjmů vedlejší účastnice, aniž by se však zabývaly jejími skutečnými výdělkovými možnostmi; vedlejší účastnice je vysokoškolsky vzdělaná, v produktivním věku, řadu let byla zaměstnána v oboru stěžovatele a dosahovala vysokých příjmů, kterých se však v roce 2012 vzdala tím, že ukončila tehdejší výhodnou práci.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
12. V dané věci má Ústavní soud za to, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí. Vychází z relevantních ustanovení občanského zákoníku, skutkové i právní závěry soudů jsou v napadených rozsudcích dostatečným způsobem odůvodněny, a nelze je v tomto směru označit za svévolné či excesivní. Ústavní soud neshledal ani protiústavní opomenutí důkazů a pro věc stěžejních námitek vznesených stěžovatelem.
13. Soudy vycházely z dostatečného dokazování, jehož rozsah stěžovatel v ústavní stížnosti nezpochybňuje; namítá spíše nesprávné hodnocení provedených důkazů. Výtku nedostatečného dokazování by bylo možno dovodit snad jen ve vztahu ke stěžovatelovu tvrzení o současných větších výdělkových možnostech vedlejší účastnice, a o jejím ukončení velmi výhodného zaměstnání v roce 2012. Tato námitka však měla mít svůj prostor primárně před okresním, a poté krajským soudem. Z napadených rozsudků vyplývá, že stěžovatel tuto argumentaci v řízení před soudy neuplatnil, a to zejména před krajským soudem (ve svém odvolání), který je povolán právě ke korekci případných nedostatků prvostupňového rozhodnutí. Ostatně ani v ústavní stížnosti stěžovatel nenamítá, že by krajský soud tuto jeho (odvolací) výtku pominul. Stěžovatel se zjevně rozhodl poukázat na dané otázky až před Ústavním soudem, který však není kompetentní k tomu, aby v první instanci prováděl dokazování a činil skutková zjištění. Nad rámec uvedeného Ústavní soud podotýká, že otázka zanechání výhodného zaměstnání v roce 2012 by jistě měla uplatnění již při předchozích soudních úpravách výživného k oběma nezletilým dcerám (poslední soudní úprava byla v roce 2014). Z obsahu napadených rozsudků (z rekapitulovaných skutkových zjištění soudů v řízení), ani ze zcela obecného tvrzení stěžovatele v ústavní stížnosti pak nevyplývají žádné (promarněné) aktuální finančně velmi výhodné pracovní příležitosti vedlejší účastnice, které by opatrovnické soudy zjevně pominuly.
14. Stěžejní jsou námitky stěžovatele proti způsobu hodnocení důkazů ve vztahu k výši jeho příjmů. Ani v tomto směru si však soudy nepočínaly svévolně a iracionálně. Soudy provedly důkazy daňovými přiznáními stěžovatele, dále jeho relevantními smlouvami (pracovní smlouva a její dodatek č. 5, smlouva o dílo), zprávami zaměstnavatelů stěžovatele i konkrétními fakturami; zjišťovaly celkové příjmy stěžovatele za rozhodné období, tedy do doby vydání jejich rozhodnutí ve věci. Z důkazů provedených soudy je zřejmé, že minimálně do konce dubna 2016 měl stěžovatel jen ze zaměstnaneckého poměru čistý měsíční příjem 29 330 Kč; současně vykazoval čisté příjmy z podnikání (zjevně nepřiléhavá je tedy jeho argumentace o celkovém čistém měsíčním výdělku 26 500 Kč). Tvrzení stěžovatele, že od března 2016 jeho podnikání ustalo, je nové, neuplatněné před opatrovnickými soudy (časově zejména před krajským soudem), proto se jím Ústavní soud nemůže zabývat. Lze však dodat, že z rozsudku krajského soudu naopak vyplývá skutkové zjištění, dle kterého stěžovatel pro své zákazníky za konzultační a koučinkovou činnost v květnu 2016 vystavil následující měsíc tři faktury. Skutečnost, že soudy přistoupily rovněž k hodnocení otázky, do jaké míry mohou daňově vykazované výdaje na podnikání stěžovatele odpovídat jeho podnikatelským výdajům skutečným, a to s ohledem na charakter a způsob provádění jeho podnikatelské činnosti, nepředstavuje postup svévolný či nepřípustný. Již okresní soud učinil závěr, dle kterého jsou daňově vykazované výdaje na podnikání stěžovatele zjevně vyšší než ty skutečné. Stěžovatel měl příležitost tento závěr vyvrátit v odvolacím řízení, což neučinil; žádnému ze soudů nepředestřel konkrétní argumentaci či důkazy, ze kterých by vyplýval opak. Stěžovatel podstatné okolnosti k této otázce neuvádí ani nyní v ústavní stížnosti; toliko obecně odkazuje na daňová přiznání, která pokládá za jediný a nevyvratitelný důkaz pro opatrovnické soudy o jeho faktických výdajích. Oproti tomu okresní a krajský soud jsou povolány k hodnocení důkazů, které neposuzují jen izolovaně, ale i ve vzájemné souvislosti s důkazy dalšími; v dané věci oba soudy vycházely i z výpovědi samotného stěžovatele o charakteru a způsobu provádění jeho podnikání.
15. Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou i námitku, podle které napadené rozsudky stěžovatele finančně "ruinují". Stěžovatel tím zřejmě mínil likvidační charakter výše výživného. Z napadených rozsudků vyplývá, že stěžovatel má při střídavé péči o obě nezletilé přispívat (k rukám vedlejší účastnice) celkem částkou 3 000 Kč (tj. po odečtu výživného naopak placeného na nezletilé dcery vedlejší účastnicí k rukám stěžovatele). Soudy při stanovení výše výživného vycházely jak z finančních příjmů stěžovatele, tak z jeho celkové majetkové situace (rozvedly, jaké konkrétní nemovitosti stěžovatel vlastní s tím, že všechny neuspokojují jeho potřebu bydlení); hodnotily i celkové finanční a majetkové pověry vedlejší účastnice. Ústavní soud nemá již s ohledem na tuto konkrétní argumentaci soudů v napadených rozsudcích za to, že by zde byl zřejmý likvidační důsledek stanoveného výživného. Ani související námitka stěžovatele, že má celkem sedm dětí a stát mu má poskytovat maximální oporu, resp. stanovit nižší či žádné výživné na jeho nejmladší dvě dcery (tj. nestanovit žádné výživné vyjma výživného, jež hradí v rámci doby jeho střídavé péče o ně), nevedou Ústavní soud k jinému závěru. Opatrovnické soudy si byly starších pěti dětí stěžovatele plně vědomy a vzaly tuto skutečnost dostatečně a přiléhavě do úvahy při rozhodování. Z napadených rozsudků plyne, že výživné na starších pět dětí stěžovatele nebylo, vyjma výživného na nejmladší dítě z nich, stanoveno soudně. Stěžovatel přesto sám přispívá na každé z těchto dětí dle mimosoudní dohody částkami výše uvedenými, aktuálně 5 000 Kč na každé dítě, přičemž dané výživné považuje za nedostatečné. Opatrovnické soudy poukázaly na to, že každé z jeho čtyř zletilých dětí vlastní nemovitost v Praze a může uspokojovat své potřeby rovněž z realizovaného pronájmu těchto nemovitostí; vyživovací povinnost mají k pěti starším dětem navíc oba jejich rodiče (nikoliv jen stěžovatel). Ústavní soud dodává, že je to stěžovatel, kdo je otcem sedmi dětí, a je povinností každého rodiče (nikoliv státu či třetí osoby) vyvinout maximální úsilí k zajištění výživy svého dítěte, resp. všech svých dětí (nikoliv jen dětí některých). Je přitom přirozené a logické, že v případě rodičovství ve vztahu ke dvěma dětem je nezbytné úsilí k výživě těchto dětí menší, než je tomu v případě rodičovství ve vztahu k sedmi dětem. Tzv. "výživné" nepředstavuje pouze výživu samotnou, ale slouží k úhradě všech odůvodněných potřeb dítěte (výživa, ošacení, náklady v rámci školského systému, léky, rozumně vynaložené další náklady pro tělesný a duševní vývoj dítěte). K námitce stěžovatele o jeho nuceném celoživotním pracovním nasazení pro účely výživného lze rovněž připomenout, že výživné soudy mohou přiznat pouze, pokud není oprávněný schopen sám se živit (§911 občanského zákoníku). S ohledem na věk nejstarších dětí stěžovatele pak lze u nich postupně očekávat (jistě časově dříve oproti jeho třem dětem nezletilým) soběstačnou obživu.
16. Rovněž další argumentace stěžovatele je jen polemikou s tím, jak opatrovnické soudy hodnotily provedené důkazy a jak reagovaly na námitky stěžovatele, příp. jde o stěžovatelova tvrzení a důkazy nepřípustně nové. Z napadených rozsudků je zřejmé, že krajský soud neopomenul zhodnotit dodatek k pracovní smlouvě o snížení mzdy stěžovatele od 1. 5. 2016 (opět nutno připomenout, že to není Ústavní soud, kterému by měl stěžovatel předestírat svá nová tvrzení či nové důkazní prostředky), soudy se zabývaly také otázkou odstupného 480 000 Kč vyplaceného stěžovateli v roce 2013 (stěžovatel namítá spotřebování odstupného opět poprvé až před Ústavním soudem; v odvolacím řízení vznesl pouze námitku, že obdobně jako k jeho odstupnému by měly soudy přihlédnout k části kupní ceny získané vedlejší účastnicí za prodej domu, přičemž krajský soud se s námitkou přiléhavě vypořádal).
17. Z ústavní stížnosti i odvolání stěžovatele se jeví, že podle něj je výživné stanovené soudy především ve prospěch vedlejší účastnice, která si tak užívá vysoké životní úrovně (pozn. soudy v dané věci učinily zjištění, že vedlejší účastnice má stabilní zaměstnanecký příjem kolem 20 000 Kč). K tomu je třeba uvést, že oprávněnými z výživného jsou dvě nezletilé dcery obou rodičů; předmětem opatrovnického řízení není spor mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí. Úkolem opatrovnických soudů je pak rozhodnout, zda bude výživné stanoveno a v jaké výši, a to dle zákonných kritérií. Ústavní soud neshledal, že by soudy při interpretaci tzv. podústavních předpisů nebo při hodnocení důkazů vybočily z ústavních limitů.
18. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou, neboť neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. V rozsahu námitek uplatněných nově až před Ústavním soudem pak byla ústavní stížnost nepřípustná ve smyslu §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu