ECLI:CZ:US:2017:3.US.3120.17.1
sp. zn. III. ÚS 3120/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem o ústavní stížnosti Vladimíry Charvátové, zastoupené Mgr. Marianem Babicem, advokátem, sídlem Nákladní 3002/2, Opava, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2017 č. j. 28 Cdo 4673/2016-827, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Ing. Miroslava Humplíka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stručné vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky stěžovatelka žádá o zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť jím měla být porušena její základní práva, zaručená v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem k dovolání vedlejšího účastníka zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 12. 11. 2015 č. j. 69 Co 198/2015-719, jakož i výroky I., III. a IV. rozsudku Okresního soudu v Přerově (dále jen "okresní soud") ze dne 17. 12. 2014 č. j. 7 C 271/2009-656 a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
3. Okresní soud výrokem I. uvedeného rozsudku uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovatelce částku 2 800 000 Kč; krajský soud k odvolání vedlejšího účastníka (mimo jiné) tento výrok rozsudku okresního soudu výše specifikovaným rozsudkem potvrdil.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka považuje napadený rozsudek za nesprávný. Zdůrazňuje, že Nejvyšší soud vyslovil premisy, jež v konečném důsledku mohou vést k závěru, že vedlejší účastník vůbec není pasivně legitimován, a to i přes to, že stěžovatelka podávala předmětnou žalobu právě proto, že v předchozím řízení (ve kterém žalovala obchodní společnost Česká spořitelna, a. s.) obecné soudy (včetně soudu dovolacího) konstatovaly, že pasivně legitimovaný k uplatnění jejího nároku je právě vedlejší účastník. V důsledku takto nekonsistentního rozhodování soudů tak zjevně dochází k porušení stěžovatelčiných základních práv. Nadto stěžovatelka namítá, že neměla možnost se v dovolacím řízení vyjádřit k dovolání vedlejšího účastníka, když se mylně domnívala, že je v řízení před dovolacím soudem zastoupena jí v předchozím řízení ustanovenou advokátkou. Stěžovatelka se proto domnívá, že předseda senátu Nejvyššího soudu měl stěžovatelku (opětovně) poučit, že má právo být v řízení podle §30 odst. 1 občanského soudního řádu zastoupena advokátem. Pakliže tak neučinil, byla dle mínění stěžovatelky porušena její základní procesní práva.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tedy se v prvé řadě musí zabývat otázkou, zda je ústavní stížnost podána včas a zda je přípustná. V posuzované věci k takovému závěru z dále uvedených důvodů nedospěl.
6. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Ústavní stížnost tedy může, nestanoví-li zákon jinak, směřovat toliko proti pravomocnému rozhodnutí o posledním procesním prostředku ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Úkolem Ústavního soudu totiž není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán k posouzení, zda po pravomocném skončení věci obstojí řízení jako celek a jeho výsledek v rovině ústavněprávní.
7. Výjimky z uvedených pravidel lze připustit pouze v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatelů a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53). Posuzovaná věc však do kategorie takových zcela výjimečných případů nespadá.
8. Jinými slovy, Ústavní soud, nemá-li jednat ultra vires, by se mohl věcně zabývat posuzovanou ústavní stížností jen tehdy, byl-li by dán jeden z důvodů předvídaných v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, tedy v daném kontextu pouze za předpokladu, že by ústavní stížnost svým významem podstatně přesahovala vlastní zájmy stěžovatelky.
9. Nic takového však stěžovatelka netvrdí. Postačí proto zdůraznit, že ani skutečnost, že stěžovatelka má již značně vysoký věk, obdobně jako skutečnost, že závěry napadeného rozsudku dle tvrzení stěžovatelky odporují jinému pravomocnému rozhodnutí Nejvyššího soudu, tak nemůže založit přípustnost stěžovatelčiny ústavní stížnosti. Stejně tak - je-li ústavní stížnost nepřípustná - je zcela irelevantní v řízení o posuzované ústavní stížnosti otázka, zda nedošlo postupem Nejvyššího soudu (resp. předsedy jeho senátu, jenž stěžovatelku nepoučil o možnosti požádat o ustanovení zástupce z řad advokátů) k porušení jejích základních procesních práv.
10. Ústavnímu soudu tak nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona Ústavním soudu odmítnout jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2017
JUDr. Radovan Suchánek v.r.
soudce zpravodaj