ECLI:CZ:US:2017:3.US.3143.16.1
sp. zn. III. ÚS 3143/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti O. B., zastoupeného Mgr. Janem Úlehlou, advokátem, sídlem Krajinská 224/37, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. června 2016 č. j. 8 Tdo 700/2016-24, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stručné vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11, 36 a 39 Listiny základních práv a svobod.
2. Z napadeného usnesení se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") ze dne 26. 6. 2015 sp. zn. 31 T 63/2012 uznán vinným ze spáchání přečinu zpronevěry dle §206 odst. 1, 3 trestního zákoníku. Předmětného jednání se stěžovatel dopustil tak, že nejprve dne 23. 9. 2010 v Mostě jako příjemce úvěru uzavřel se společností ESSOX, s. r. o., jako poskytovatelem úvěru, prostřednictvím společnosti A. F. C. Group, s. r. o., smlouvu o úvěru ve výši 254 800 Kč, který byl určen k úhradě kupní ceny osobního automobilu tovární značky Audi A6 v prodejní ceně 364 000 Kč. Současně došlo ke sjednání smlouvy o zajišťovacím převodu práva k předmětnému osobnímu automobilu, k jehož úhradě kupní ceny byly stěžovateli ze strany společnosti ESSOX, s.r.o. úvěrové finanční prostředky poskytnuty. Na základě této smlouvy o zajišťovacím převodu práva došlo dnem sjednání smlouvy o úvěru, tedy dnem 23. 9. 2010, k převodu vlastnického práva k financovanému vozidlu na společnost ESSOX, s.r.o. Stěžovatel dne 23. 9. 2010 převzal osobní automobil od vlastníka do užívání. Ke dni 23. 8. 2011 došlo v důsledku porušení smluvních podmínek ze strany stěžovatele k vypovězení smlouvy o úvěru, avšak stěžovatel předmětné vozidlo společnosti ESSOX, s.r.o. ke dni 31. 10. 2011 nevrátil a ponechal si jej pro svoji potřebu blíže nezjištěným způsobem, přičemž tímto jednáním způsobil společnosti ESSOX, s.r.o. celkovou škodu ve výši 280 000 Kč. Za tento přečin byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání 12 měsíců, jehož výkon mu byl dle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 18 měsíců.
3. Stěžovatel proti rozsudku okresního soudu podal odvolání ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud"), který jej jako nedůvodné dle §256 trestního řádu usnesením ze dne 2. 12. 2015 sp. zn. 3 To 560/2015 zamítl.
4. Stěžovatel zamítavé usnesení krajského soudu napadl dovoláním podaným k Nejvyššímu soudu, který jej napadeným usnesením jako zjevně neopodstatněné dle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že dovolací soud zejména nesprávně vyřešil otázku vlastnictví k předmětnému automobilu na základě smlouvy o zajišťovacím převodu práva, v důsledku čehož následně došlo k chybné právní kvalifikaci skutku jako zpronevěry. Stěžovatel je toho názoru, že smlouva o zajišťovacím převodu práva je absolutně neplatná, a tudíž vlastníkem předmětného automobilu byl v době údajného spáchání přečinu zpronevěry stěžovatel. Zpronevěru však nelze spáchat na vlastním majetku. K náležitostem smlouvy o zajišťovacím převodu práva stěžovatel uvádí, že tyto musí vyhovovat všem požadavkům zákona, které jsou konkretizovány v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2008 sp. zn. 31 Odo 495/2006. Dovolací soud ve věci stěžovatele v napadeném usnesení dovodil, že smlouva o zajišťovacím převodu práva splňuje všechny náležitosti vytyčené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Odo 495/2006, byť dle něj nelze tento rozsudek na věc stěžovatele použít absolutně, neboť řeší situaci absence, resp. nedostatečné formulace rozvazovací podmínky, za jejíhož naplnění se zajišťovací převod práva ruší, o což však ve věci stěžovatele nejde. Stěžovatel však zastává stanovisko, že závěry dovolacího soudu uvedené v napadeném usnesení jsou nesprávné, neboť v úvěrové smlouvě ani jejích obchodních podmínkách není nikde uvedeno, jakým způsobem a kdy definitivně přechází vlastnické právo na společnost ESSOX s.r.o. (neboť převod vlastnického práva na věřitele je dle smlouvy o zajišťovacím převodu práva pouze převodem dočasným a podmíněným) a ve smlouvě dále zcela chybí řešení režimu vlastnického práva, kdy dlužník uhradí svůj dluh po uplynutí řádné lhůty k zaplacení z jiných zdrojů, než je zpeněžení zajišťovacího předmětu.
6. Stěžovatel dále uvádí, že žádný provedený důkaz nesvědčí o tom, že by jednal se záměrem získat pro sebe majetkový prospěch, když bylo prokázáno, že předmětný automobil svědkovi Lakatošovi pouze zapůjčil, resp. umožnil mu automobil užívat. Ani z tohoto pohledu tedy nelze dovozovat naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky ustanovení §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení mu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Na základě stěžovatelem uplatněných námitek Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatel se svou ústavní stížností de facto domáhá toho, aby Ústavní soud věcně přezkoumal, zda smlouva o zajišťovacím převodu práva odpovídá požadavkům kladeným na tento typ smlouvy vytyčeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2008 sp. zn. 31 Odo 495/2006. Úlohou Ústavního soudu však není věcný přezkum konkrétní smlouvy a jejího souladu s konkrétním judikátem, nota bene judikátem velmi kontroverzním, který byl svého času odbornou veřejností dosti kritizován, a to právě kvůli striktně nastaveným podmínkám, které se v praxi ukázaly jako takřka nerealizovatelné. Z tohoto důvodu by v praxi docházelo k nežádoucímu jevu, že takřka všechny smlouvy o zajišťovacím převodu práva by bylo v souladu se zmiňovaným judikátem Nejvyššího soudu třeba vyhodnotit jako absolutně neplatné, což je ovšem z hlediska základního obecného principu občanského práva požadujícího, aby smlouvy byly spíše platné než neplatné, a z hlediska principu pacta sunt servanda, jakož i z pohledu judikatury Ústavního soudu, která z těchto principů vychází, nežádoucí. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře k otázce platnosti, resp. neplatnosti smluv uvádí, že závěr, že určitý právní úkon je neplatný pro rozpor se zákonem nebo proto, že zákon obchází, se musí opírat o rozumný výklad dotčeného zákonného ustanovení. Nelze vystačit pouze s gramatickým výkladem. Významnou roli zde hraje především výklad teleologický. Je proto nutné se vždy ptát po účelu zákonného příkazu či zákazu. V soukromoprávní sféře ne každý rozpor se zákonem má "automaticky" za následek absolutní neplatnost právního úkonu. Smyslem ochrany legality v soukromoprávní sféře není jen ochrana zájmů státu, ale především ochrana soukromoprávních vztahů, tedy především ochrana smluvních vztahů podle principu pacta sunt servanda. Z těchto závěrů plyne pravidlo, že nikoliv každý právní úkon, jenž se jeví protiprávním, stíhá sankce neplatnosti. Tuto otázku pak (z povahy věci) nelze řešit jinak než na základě poměřování hodnot, které má zákon chránit. Takovými hodnotami jsou buď veřejný pořádek, anebo ochrana účastníků právního vztahu, na straně jedné, a svobodná vůle jedince, která by byla závěrem o neplatnosti právního úkonu zasažena, na straně druhé, a to za použití testu proporcionality (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2007 sp. zn. I. ÚS 557/05 (N 116/46 SbNU 99), nález Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2005 sp. zn. II. ÚS 87/04 (N 75/37 SbNU 63), nebo také recentní nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 3698/15). Úkol věcného přezkumu konkrétní smlouvy a jejího souladu s konkrétním judikátem je svěřen obecným soudům a nutno podotknout, že z napadeného usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že se tímto požadavkem jak okresní a krajský soud, tak i soud dovolací velmi podrobně zabývaly. Úkolem Ústavního soudu je přezkum napadeného rozhodnutí toliko z hlediska jeho ústavní konformity, která je v konkrétní věci dána mimo jiné i tím, že skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právními závěry z nich vyvozenými. Ve světle výše uvedených východisek je tedy třeba konstatovat, že i kdyby stěžovatelova námitka byla důvodná, není zde prostor pro kasační zásah Ústavního soudu, neboť referenčním rámcem je ústavnost, a nikoliv přezkum konkrétní smlouvy a její soulad s konkrétním judikátem. Nehledě na to, že stěžovatel se pomocí této právní konstrukce toliko snaží vyhnout trestněprávní odpovědnosti za přečin zpronevěry, a jeho námitky lze v této linii tedy považovat za zcela účelové.
11. Je-li tedy předběžná otázka platnosti smlouvy o zajišťovacím převodu práva vyřešena kladně, je možno přistoupit k řešení merita věci, tj. zda stěžovatel svým jednáním skutečně naplnil znaky přečinu zpronevěry dle §206 odst. 1, 3 trestního zákoníku. Ani v této námitce nelze stěžovateli přisvědčit. Ústavní soud odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení a jen pro úplnost dodává, že k naplnění znaků objektivní a subjektivní stránky přečinu zpronevěry došlo tím, že stěžovatel, v rozporu se smluvními ujednáními se společností ESSOX, s.r.o., poskytl předmětný automobil do užívání jiné osobě a poškozenou společnost o tom nikterak neinformoval. Zároveň stěžovatel uváděl, že neví, kde se vozidlo nachází. Cizí věc si tedy stěžovatel ve smyslu znění skutkové podstaty přisvojil tak, že ji v rozporu se smluvními podmínkami de facto skryl, na výzvu ji nevydal a odmítl o ní podat informace, resp. tvrdil, že neví, kde se věc nachází. Rovněž teorie trestního práva zastává názor, že z formálního hlediska je trestný čin zpronevěry u tzv. leasingových smluv dokonán okamžikem, kdy je vlastník věci (zde společnost ESSOX, s.r.o.) zbaven možnosti s danou věcí nakládat, a tímto momentem také vzniká vlastníkovi věci škoda (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 - 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2010 až 2011). Tyto právní závěry učiněné obecnými soudy na základě zjištěného skutkového stavu Ústavní soud nepovažuje za nikterak extrémní ve vztahu k provedené právní kvalifikaci skutku.
12. Pokud jde o námitku neprokázání snahy získat si daným jednáním majetkový prospěch a následnou úvahu stěžovatele o nenaplnění znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, Ústavní soud dodává, že objektivní stránka tohoto trestného činu nevyžaduje pro naplnění znaků skutkové podstaty majetkový prospěch, resp. snahu jej získat. Znakem přečinu zpronevěry dle §206 odst. 1, 3 trestního zákoníku je způsobení větší škody na cizím majetku, čehož se dle závěrů dokazování provedeného obecnými soudy stěžovatel dopustil.
13. Ústavní soud proto konstatuje, že ústavní stížnost je v podstatě polemikou s obsahem odůvodnění napadeného rozhodnutí, která však ústavní konformitu tohoto rozhodnutí nemůže zpochybnit. Ústavní soud má oproti stěžovateli za to, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v napadeném usnesení, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a úvahy zde uvedené neshledává nikterak nepřiměřenými či extrémními.
14. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu