ECLI:CZ:US:2017:3.US.3157.16.1
sp. zn. III. ÚS 3157/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. F. E., t. č. Věznice Garsten, Am Platzl 1, Garsten, Rakouská republika, zastoupeného Mgr. Soňou Adamovou, advokátkou, sídlem Pplk. Sochora 740/34, Praha 7 - Holešovice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. července 2016 sp. zn. 7 To 52/2016 a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. ledna 2016 sp. zn. Nt 55/2015, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti se podává, že napadeným usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 6. 1. 2016 sp. zn. Nt 55/2015 bylo rozhodnuto, že se zamítá návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení v trestní věci vedené u krajského soudu, která skončila pravomocným rozsudkem krajského soudu ze dne 18. 1. 2010 sp. zn. 2 T 90/2009 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 8. 6. 2010 sp. zn. 7 To 42/2010, neboť po přezkoumání stěžovatelova návrhu a provedeném dokazování nebyly shledány skutečnosti, které by představovaly důvody obnovy podle §278 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád).
3. Usnesením vrchního soudu ze dne 11. 7. 2016 sp. zn. 7 To 52/2016 byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení krajského soudu.
4. V řízení, které se snažil stěžovatel obnovit, byl odsouzen pro trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání patnácti let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou, dále mu byl podle §57 odst. 1, 2 trestního zákoníku tehdy účinného uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou, a podle §228 odst. 1 trestního řádu mu byla uložena povinnost zaplatit škodu poškozenému Romanu Köpplovi ve výši 36.810 Kč, přičemž se zbytkem svého nároku na náhradu škody byl tento poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel argumentuje, že v rámci obnovy řízení předložil znalecké posudky, ze kterých je zřejmé, že skutkový stav v řízení, jehož obnovu žádal, byl založen na pochybných důkazech. Konkrétněji k pachovým stopám stěžovatelem obstaraný znalecký posudek z oboru kriminalistika - metoda pachové identifikace konstatuje, že nebyl řádně vyhotoven protokol o jejich odběru, ve kterém by jinak byly zachyceny rušivé vlivy, jako zbytky benzínu v blízkosti stop.
6. Prostřednictvím dalšího znaleckého posudku zabývajícího se otázkami časového průběhu skutkového děje stěžovatel rozporuje závěr obecných soudů, že stěžovatel dokázal ve zrychleném přesunu přenést do lesa bezvládné tělo poškozeného přehozené přes ramena, přičemž zároveň ve druhé volné ruce mohl ještě nést kanystr, případně montážní klíč. To nelze považovat za možné, zejména když stěžovatel měl mít po potyčce s poškozeným pohmožděniny žeber.
7. Vrchní soud též považoval za nepodstatnou skutečnost, že poblíž těla poškozeného byla nalezena čepice poškozeného, kterou však poškozený dle svědků neměl před útokem na hlavě a navíc byla zcela čistá. Dle stěžovatele tak nelze učinit jiný závěr, než že tuto čepici musela na místo poblíž mrtvého dopravit osoba odlišná od poškozeného, ovšem v určitém osobním vztahu s poškozeným, která měla přístup k jeho osobním věcem. Nález čepice tedy dokládá, že na místě usmrcení poškozeného musela být přítomna další, dosud nezjištěná osoba.
8. Stěžovatel dále namítá, že svědkyně Slachová, jejíž výpověď mu byla soudy přičtena k tíži, později v jiném řízení u Okresního soudu v Benešově v postavení obžalované svoji výpověď změnila a uvedla, že v noci na neosvětleném parkovišti "byla taková tma, že neviděla, kdo koho vlastně napadl". Krajský soud se s touto skutečností vyrovnal pouze tak, že jako svědkyně před krajským soudem měla povinnost říkat pravdu, což dle stěžovatele nemůže být považováno za postačující.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
11. Ústavní soud úvodem v obecné rovině konstatuje, že návrh na povolení obnovy řízení je, na rozdíl od stížnosti pro porušení zákona a dovolání, mimořádným opravným prostředkem, jehož účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních. Je určen k nápravě vad vzniknuvších tím, že soudu v době jeho rozhodování nebyly známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé změnit skutkový stav věci, a to pakliže takto dotčený skutkový základ může ovlivnit právní posouzení věci a následně i výrok o vině, trestu, nebo náhradě škody.
12. Podle §278 odst. 1 věty prvé trestního řádu se obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, povolí, "vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu". V řízení o povolení obnovy se tedy nezjišťuje správnost původního rozhodnutí, nýbrž se posuzuje, zda došlo k předložení nových skutečností či důkazů, které by mohly změnit dosavadní výroky napadeného rozhodnutí.
13. Novými skutečnostmi mohou být pouze skutečnosti soudu v původním řízení neznámé, které však již v době vydání rozhodnutí existovaly a teprve později vyšly najevo. Novou skutečností může být pouze objektivně existující jev, který v téže věci nebyl důkazem, ale může mít vliv na zjištění skutkového stavu [(shodně viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 178/03 Sbírka nálezů a usnesení, svazek 33, usnesení 20, str. 417)]. Nelze také v jakékoli "nové" skutečnosti nebo důkazu, soudu dříve neznámému, spatřovat bez dalšího důvod k obnově řízení, ale musí jít vždy i o splnění druhé podmínky podle §278 odst. 1 trestního řádu, což znamená, že obecné soudy musí při projednávání návrhu na obnovu řízení vždy zkoumat, zda jsou předkládány nové skutečnosti či důkazy, které jsou způsobilé samy o sobě, nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy dříve známými, odůvodnit jiné než původní napadené pravomocné rozhodnutí, resp. jeho část. Nemohou nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy bez jejich zhodnocení ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou způsobilé vyvolat následky předvídané v §278 trestního řádu [shodně viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 62/04 (Sbírka nálezů a usnesení, svazek 33, usnesení 19, str. 409)].
14. Nutno v prvé řadě konstatovat, že stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení se do značné míry míjí se smyslem a podmínkami pro podání tohoto opravného prostředku. Namísto toho, aby stěžovatel předkládal nové skutečnosti či důkazy, snaží se spíše polemizovat s průkazností důkazů provedených v původním řízení ve věci samé, což však předmětem řízení o povolení obnovy být nemůže. Pokud se tak kupříkladu domnívá, že odběr pachových stop nebyl řádně zaprotokolován, takovouto skutečnost mohl a měl namítat již v původním řízení, nikoliv tak činit až v řízení o povolení obnovy.
15. Kromě právě uvedených výhrad ke stěžovatelovu návrhu na povolení obnovy nutno uvést, že obecné soudy se, bez ohledu na ně, stěžovatelovým návrhem podrobně zabývaly, a s jeho námitkami se pečlivě vypořádaly. To platí i stran otázky, zda stěžovatel mohl být fyzicky schopen odnést tělo poškozeného během určitého časového okamžiku určitou vzdálenost do lesa. Jestliže soudy dospěly ke kladnému závěru, přičemž své závěry řádně odůvodnily (srov. zejména str. 8-9 usnesení krajského soudu), není úlohou Ústavního soudu, aby svým uvážením nahrazoval hodnocení soudů obecných.
16. Ani v dalších směrech Ústavní soud neshledává jakékoliv pochybnosti o přiléhavosti závěrů obecných soudů. Z pouhé skutečnosti, že poblíž těla poškozeného byla nalezena čepice, bezpochyby nelze činit jakékoliv dalekosáhlé závěry o přítomnosti další osoby, jak činí stěžovatel, nehledě k tomu, že opět nejde o jakkoliv novou skutečnost. Obdobně pak o nic nové ani zásadní nemůže jít ohledně výpovědi svědkyně Slachové, když i tato byla předmětem řádného hodnocení již v dřívějších fázích trestního procesu.
17. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. července 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu