ECLI:CZ:US:2017:3.US.3168.17.1
sp. zn. III. ÚS 3168/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Bc. Moniky Búryové, zastoupené Mgr. Hanou Hřebenářovou, advokátkou, sídlem Jaselská 197/14, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2017 č. j. 33 Cdo 1301/2017-191, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. ledna 2016 č. j. 37 Co 225/2012-140 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 17. ledna 2012 č. j. 13 C 298/2006-125, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti PAJU s. r. o., sídlem Dlouhá 705/16, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a podle čl. 6 Úmluvy.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se podává, že Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 4. 10. 2007 č. j. 13 C 298/2006-44 uložil Michalu Kurcinovi (dříve Búrymu), stěžovatelce a obchodní společností Berberis, s. r. o., povinnost zaplatit žalobkyni - obchodní společnosti PAJU s. r. o., v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastnici - společně a nerozdílně částku 1 800 000 Kč s příslušenstvím. Takto uloženou povinnost se stěžovatelka snažila zvrátit žalobou na obnovu řízení. Tu však městský soud usnesením ze dne 17. 1. 2012 č. j. 13 C 298/2006-125 zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
3. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 12. 1. 2016 č. j. 37 Co 225/2012-140 následně jeho rozhodnutí potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
4. Stěžovatelčino dovolání bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto (výrok I.) a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II.). V odůvodnění zdůraznil, že argument, podle kterého se odvolací soud při řešení otázky hmotného práva "odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu" může být způsobilým vyměřením přípustnosti dovolání, ovšem jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxi" se odvolací soud odchýlil. Žádný z těchto aspektů však stěžovatelka podle Nejvyššího soudu ve svém dovolání konkrétně nevymezila.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka především namítá, že půjčka je reálný kontrakt a v řízení nebylo prokázáno, že by jí byly nějaké peníze předány, což podle stěžovatelky vyplynulo i z v mezidobí zahájeného trestního stíhání. Rovněž městský soud v řízení sp. zn. 13 C 298/2006 po stěžovatelce žádal, aby prokázala, že finanční hotovost převzal její manžel. Aniž by to pak bylo jakkoliv dokazováno, soud vyšel z toho, že stěžovatelka k dluhu manžela přistoupila. Principy spravedlivého procesu porušil i krajský soud, když zamítnutí žaloby na obnovu řízení potvrdil a bez dalšího konstatoval, že stěžovatelkou předložené důkazy nemají vliv na závěr, že mezi žalovanými existovalo společenství dlužníků. Existence společenství dlužníků však podle stěžovatelky nemůže být notorietou. Stěžovatelka dále upozorňuje na to, že se v rámci exekučního řízení vedeného pro shora zmiňovanou pohledávku domáhala odkladu exekuce, čemuž bylo podle jejího tvrzení usnesením krajského soudu ze dne 9. 3. 2015 č. j. 20 Co 188/2014-101 vyhověno. Krajský soud uzavřel, že prokázání tvrzení o poskytnutí půjčky je předpokladem pro rozhodnutí o vrácení půjčky ze strany povinných oprávněné. Stěžovatelkou navrhované důkazy, kterými v původním řízení nedisponovala a nemohla je bez své viny použít, by mohly být podle krajského soudu posouzeny jako způsobilé přivodit pro stěžovatelku příznivější rozhodnutí ve věci. Takovýto diametrální rozkol v právních závěrech mezi jednotlivými soudy je ale podle stěžovatelky v právním státě zcela neakceptovatelný.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněným návrhem podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90, čl. 91 odst. 1 a čl. 92 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
9. K věci samé je nutno v prvé řadě uvést, že stěžovatelka byla jedinou jednatelkou obchodní společnosti Berberis, s. r. o., byť o chod společnosti se nestarala, podnikatelské aktivity vykonával její manžel. Ten si také u vedlejší účastnice sjednal půjčku a stěžovatelka na pokyn manžela - jak vypověděla v řízení, v němž byl vydán rozsudek ukládající zaplatit vedlejší účastnici částku 1 800 000 Kč - smlouvu o půjčce podepsala (jako dlužník ji podepsal též manžel stěžovatelky). Zda její manžel zmíněnou částku skutečně obdržel, stěžovatelka k dotazu soudu uvedla, že to neví, neboť o věci spojené s podnikáním se staral výhradně manžel; stěžovatelka ostatně, jak uvedla, smlouvu o půjčce ani nečetla, manželovi důvěřovala. Manžel stěžovatelky, ač byl soudem řádně vyzván, se k řízení nedostavoval.
10. V dané věci tak podle Ústavního soudu není sporu o tom, že stěžovatelka je jedním z dlužníků vedlejší účastnice (to ostatně ani ona sama ve svém důsledku nezpochybňuje). Její obrana však spočívá mimo jiné v tom, že jí samotné uvedená částka nikdy nebyla předána a poukazuje na zjištění učiněná orgány činnými v trestním řízení (trestní řízení bylo zahájeno po vydání prvostupňového rozsudku ve věci samé), na základě nichž v roce 2015 upozornil krajský soud při rozhodování o návrhu stěžovatelky na odložení exekuce na nesrovnalosti v účetních dokladech vedlejší účastnice, jež se k půjčce vztahovaly, a proto exekuci odložil.
11. I přes tato zjištění krajského soudu a přes stížnostní námitky stěžovatelky však podle Ústavního soudu podmínky pro obnovu řízení podle §228 občanského soudního řádu splněny nejsou. Ani stěžovatelka totiž v ústavní stížnosti neuvádí přesvědčivé důvody, proč alespoň základní důkazy a zjištění, později shromážděné orgány činnými v trestním řízení, nebyly předloženy soudu již v původním řízení. Nelze tak sice vyloučit, že městský soud - uložil-li dlužníkům zaplatit dluh z výše uvedené smlouvy - rozhodl nesprávně, nicméně stěžovatelka mu v tomto ohledu žádné důkazy ani tvrzení nenabízela (její manžel se soudem nekomunikoval), stěžovatelka dokonce ani proti rozsudku městského soudu o věci samé (jak se podává z ústavní stížností napadených rozhodnutí, když stěžovatelka to ústavní stížnosti nezpochybňuje) nepodala odvolání. Žaloba na obnovu řízení přitom nemůže, mimo jiné, sloužit k nápravě toho, co účastník v původním řízení sám zanedbal.
12. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) stěžovatelce zaručená ústavním pořádkem, a proto byla její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu