ECLI:CZ:US:2017:3.US.3180.17.1
sp. zn. III. ÚS 3180/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky K. M., zastoupené JUDr. Pavlínou Kolátorovou, advokátkou, sídlem Chlumova 1436/3, Jihlava, proti rozsudku Krajského soudu České Budějovice - pobočky v Táboře ze dne 6. června 2017 č. j. 15 Co 153/2017-114, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře, jako účastníka řízení, a D. N., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí soudu, a to z důvodu zásahu do jejích práv zakotvených v čl. 26 odst. 1, čl. 32 odst. 4, čl. 33 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z podkladů přiložených k ústavní stížnosti se podává, že manželství stěžovatelky a vedlejšího účastníka bylo rozvedeno; z manželství se narodily tři děti, které byly soudem svěřeny do péče stěžovatelky; vedlejšímu účastníku bylo stanoveno přispívat na jejich výživné. Stěžovatelka má v péči současně další dítě, na něž je hrazeno jeho otcem výživné.
3. Okresní soud v Jindřichově Hradci uložil rozsudkem ze dne 11. 12. 2014 vedlejšímu účastníku povinnost přispívat od 9. 6. 2014 rozvedené manželce - stěžovatelce výživným 500 Kč měsíčně. Důvodem bylo zjištění, že stěžovatelka je na rodičovské dovolené a celodenně pečuje o nejmladší z dětí z rozvedeného manželství (v té době tříleté dítě), proto není schopna sama se živit (resp. nastoupit do zaměstnání).
4. K návrhu vedlejšího účastníka podanému v květnu 2016 rozhodl Okresní soud v Pelhřimově (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 24. 1. 2017 č. j. 4 C 89/2016-65 tak, že jeho návrh na zrušení výživného od 1. 7. 2016 zamítl.
5. K odvolání vedlejšího účastníka rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem ze dne 6. 6. 2017 č. j. 15 Co 153/2017-114 tak, že rozsudek okresního soudu změnil. Vyživovací povinnost vedlejšího účastníka ke stěžovatelce od 1. 9. 2016 zrušil, a (naopak) návrh v části týkající se zrušení vyživovací povinnosti za červenec a srpen 2016 zamítl. Krajský soud konstatoval, že pominula jedna z podmínek dle §760 odst. 1 občanského zákoníku, neboť neschopnost stěžovatelky sama se živit (již) nemá původ v manželství ani v souvislosti s ním; nezaměstnanost stěžovatelky nemá původ v péči o děti, ale příčinou je stav trhu práce. Stěžovatelka, oproti situaci při rozhodování o stanovení výživného, již není na rodičovské dovolené, je od září 2016 vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání na Úřadu práce České republiky (od tohoto data proto krajský soud zrušil povinnost výživného), nejmladšímu dítěti je 5 let a nic nebrání jeho nástupu do mateřské školy, stěžovatelka má odpovídající kvalifikaci k výkonu zaměstnání či pracovní činnosti (bylo její volbou, dala-li přednost studiu).
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že krajský soud nezohlednil skutečnost, že trh práce nenabízí odpovídající reálné uplatnění pro matku samoživitelku se čtyřmi nezaopatřenými dětmi (z toho dvěma předškolního věku). V regionu jejího dřívějšího bydliště nebylo zaměstnání, jež by mohla vykonávat vedle péče o děti, proto se (a to rovněž z důvodu nedostatečné dopravní dostupnosti), odstěhovala s dětmi na jaře 2017 do J. Situace se však nezlepšila, neboť v průběhu roku nemohla umístit dvě nejmladší děti do mateřské školy; podařilo se jí umístit je pouze do přípravné třídy základní školy na dopoledne (ve zbývající době zajišťovala jejich péči sama). Rovněž s ohledem na nemocnost dětí (běžné nachlazení a dále jedenkrát hospitalizace u starších dvou dětí) a pravidelné lékařské prohlídky (pediatrie, zubní), je nereálné celodenní zaměstnání stěžovatelky; pro případné zaměstnavatele je neperspektivní (bez ohledu na její vzdělání a schopnosti). Podle stěžovatelky tak nemožnost jejího zaměstnání souvisí s péčí o děti z rozvedeného manželství, nikoliv s trhem práce.
7. Podle stěžovatelky krajský soud rozhodl nad rámec návrhu vedlejšího účastníka, který na jednání u okresního soudu uvedl, že je připraven platit jí výživné do konce června 2017, a na jednání krajského soudu uvedl, že "je mu jedno, odkdy bude výživné zrušeno, a to, co již žalované (roz. stěžovatelce) zaplatil, už zpět chtít nebude".
8. Dále namítla zásah do jejího práva vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Uvedla, že krajský soud rozhodl po jednání dne 6. 6. 2017, a to mimo jiné i na základě výpovědi a nových tvrzení vedlejšího účastníka, se kterými se však stěžovatelka nemohla seznámit; z jednání se telefonicky omluvila z důvodu péče o děti, přičemž byla zaměstnankyní soudu ujištěna, že její účast na jednání není třeba a bude rozhodováno na základě listinných důkazů, se kterými byla stěžovatelka seznámena.
9. Zásah do práva na svobodnou volbu povolání spatřuje v tom, že jí krajský soud svým rozhodnutím "potrestal" odejmutím výživného za to, že nepřijala zaměstnání, jež by bylo v rozporu s její kvalifikací, schopnostmi a možnostmi.
10. Její právo na péči a výchovu dětí bylo zasaženo tím, že jí krajský soud rozsudkem "potrestal" za to, že se rozhodla dané právo realizovat.
11. Právo na vzdělání stěžovatelky bylo dotčeno tím, že ji krajský soud postihl odejmutím výživného za to, že se rozhodla studovat a rozšířit si vzdělání.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
14. K ústavní stížnosti předně Ústavní soud uvádí, že byť stěžovatelka požaduje zrušit celý rozsudek krajského soudu, je zřejmé, že proti části výroku, kterou byl zamítnut návrh vedlejšího účastníka na zrušení vyživovací povinnosti za červenec a srpen 2016 stěžovatelka ničeho nenamítá (ostatně tato část výroku je v její prospěch).
15. K rozporované části výroku rozsudku krajského soudu pak Ústavní soud shledal, že závěry a jejich odůvodnění krajským soudem z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo. Rozhodnutí vychází z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry krajského soudu jsou v napadeném rozsudku přezkoumatelně a přiléhavě vyloženy a Ústavní soud je neshledal svévolnými, excesivními či iracionálními.
16. Argumentace stěžovatelky o příčinách její nezaměstnanosti je toliko polemikou se závěry krajského soudu, která je nadto nová a měla zaznít již v občanskoprávním řízení. Stěžovatelka sama ostatně poukazuje spíše na nepříznivé podmínky na trhu práce, nikoliv na nezbytnost péče o děti (nejmladší z dětí) z manželství. Neuvádí žádné skutečnosti, pro které nejmladší nezletilý nemohl (podle ní) zahájit, a to ani od září 2016, docházku do předškolního zařízení; nezbytnost celodenní péče o něj od září 2016 tedy ani z ústavní stížnosti neplyne. Stěžovatelka nevyvrací zjištění obou soudů, že již není (nebyla) na rodičovské dovolené. Nad rámec lze uvést, že i tvrzení stěžovatelky o stavu trhu práce, resp. její neuplatnitelnosti (údajně) na celém trhu práce, je jen obecné a nejsou zřejmé žádné konkrétní (v důsledku péče o děti) zmařené pracovní možnosti, o které by aktivně usilovala. Spíše se z její argumentace, která se týká svobodné volby povolání, jeví, že určité pracovní příležitosti stěžovatelka zřejmě měla, avšak nepřijala je. Bylo také jistě na volbě samotné stěžovatelky, kdy v rámci školního roku změní sobě i dětem bydliště, a jaké místo, s ohledem na pracovní příležitosti, vybere. Náhled stěžovatelky, podle kterého obtížnost či náročnost pro rodiče časově skloubit běžnou péči o děti s pracovní činností je třeba podřadit pod případy, na které dopadá §760 odst. 1 občanského zákoníku, je extrémně extenzivní, a ve svém důsledku by znamenal, že vždy ten z rozvedených manželů - rodičů, který by měl dítě či děti svěřeny do péče, by měl "automaticky" nárok na výživné, neboť by se obecně vycházelo z předpokladu (který by ani nemusel být konkrétně naplněn, protože pracovní uplatnění závisí i na dalších ukazatelích, včetně kvalifikace a schopností uchazeče o práci), že jeho uplatnění na trhu práce je horší (nemocnost dítěte je pravidlem) než u rozvedeného rodiče, který nemá dítě svěřeno do své péče.
17. Z ústavní stížnosti není zřejmé, jak vlastně krajský soud měl porušit stěžovatelčino právo na vzdělání, právo na volbu povolání a právo na péči o děti. Je zcela na stěžovatelce, zda se bude nadále vzdělávat či rozšiřovat svou kvalifikaci (ostatně různé rekvalifikační programy jsou nabízeny i Úřadem práce České republiky); odejmutí jí výživného zásah do práva zakotveného v čl. 33 odst. 1 Listiny nepředstavuje (vedlejším účastníkem placené výživné nebylo za účelem hrazení školného stěžovatelce; rozvedený rodič nemá povinnost živit druhého z rozvedených rodičů, rozhodne-li se tento studovat namísto výkonu pracovní činnosti). Ve volbě povolání dle čl. 26 odst. 1 Listiny krajský soud stěžovatelku také napadeným rozsudkem neomezil; je zcela na stěžovatelce, zda (při vědomí nutnosti své obživy i vyživovací povinnosti ke svým dětem) případné jednotlivé pracovní příležitosti využije či nikoliv. Stěžovatelce jsou děti svěřeny do péče, tedy má plný prostor pro péči a jejich výchovu. Nelze přisvědčit jejímu výkladu, podle kterého jí čl. 32 odst. 4 Listiny garantuje právo na celodenní péči o děti bez ohledu na jejich věk a dle její volné úvahy s tím, že v takovém případě má navíc nárok na výživné od jejího rozvedeného manžela.
18. Návrh vedlejšího účastníka "překročen" nebyl. Vedlejší účastník se návrhem domáhal zrušit vyživovací povinnost ke stěžovatelce od 1. 7. 2016, přičemž okresní soud návrh (v této podobě) zcela zamítl. Z protokolu o jednání okresního soudu, který stěžovatelka přiložila k ústavní stížnosti, se podává, že dané jednání bylo odročeno na neurčito, neboť vedlejší účastník přednesl svůj záměr pokusit se dohodnout se stěžovatelkou o ukončení placení výživného (příkladem uváděl možnost dohody o ukončení placení od 1. 7. 2017). Z protokolu však neplyne, že by při jednání změnil svůj původní návrh (k žádné dohodě účastníků ohledně data ukončení placení výživného ostatně také nedošlo). Rovněž krajský soud vycházel při rozhodování o odvolání z obsahu návrhu vedlejšího účastníka a návazného prvostupňového rozsudku a odvolání; při jednání od vedlejšího účastníka zjišťoval důvod jeho požadavku ukončit platby právě od 1. 7. 2016 (kopii protokolu stěžovatelka rovněž přiložila k ústavní stížnosti). Sám vedlejší účastník při daném jednání krajskému soudu zopakoval, že požaduje zrušit povinnost výživného od 1. 7. 2016. Když krajský soud rozhodl (částečně zamítavě a částečně vyhověním návrhu) o platbách výživného za dobu od 1. 7. 2016 do budoucna, rozhodl v mezích návrhu vedlejšího účastníka a jeho stanovisek prezentovaných setrvale v průběhu celého řízení.
19. Námitka stěžovatelky, že se nemohla vyjádřit k nově tvrzeným skutečnostem z jednání u krajského soudu, je zcela obecná. Není zřejmé, o jaká "nova" by mělo konkrétně jít. K námitce však Ústavní soud alespoň v obecné rovině uvádí, že protiústavní porušení čl. 38 odst. 2 Listiny neshledal. Ze všech stěžovatelkou předložených listin (příloh) plyne, že skutečnosti, na kterých krajský soud založil své rozhodnutí, resp. ze kterých vycházel při právních závěrech, plynou již ze zjištění provedených a konstatovaných okresním soudem v prvostupňovém rozsudku, a dané okolnosti byly rovněž uvedeny již v samotném odvolání vedlejšího účastníka a podání stěžovatelky krajskému soudu ze dne 31. 5. 2017. Relevantními zjištěními, která vypovídala dle krajského soudu o podstatné změně poměrů oproti stavu při rozhodování soudu o stanovení výživného dne 11. 12. 2014, bylo, že stěžovatelka již není na rodičovské dovolené, ale je vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání, nejmladšímu dítěti je pět let a nebyly zjištěny skutečnosti bránící jeho nástupu do mateřské školy (celodenní péče o něj není nezbytná). Z protokolu o jednání krajského soudu ze dne 6. 6. 2017 neplyne, že by k těmto skutečnostem zaznělo při jednání něco dalšího nového.
20. Na základě výše uvedeného Ústavní soud, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu