ECLI:CZ:US:2017:3.US.3190.16.1
sp. zn. III. ÚS 3190/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatele Oldřicha Fialy, zastoupeného Mgr. Bc. Kateřinou Šteklovou, advokátkou se sídlem Komenského 4, Cheb, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 8. 2. 2016, č.j. 9 C 166/2015-33, a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 5. 2016, č.j. 12 Co 145/2016-58, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 8. 2. 2016, č.j. 9 C 166/2015-33, bylo rozhodnuto, že stěžovatel je povinen vyklidit blíže specifikované přízemí rodinného domu a zahradu na blíže určené parcele (výrok I.). Stěžovateli byla také uložena povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 6.808,-Kč (výrok IV.). Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 5. 2016, č.j. 12 Co 145/2016-58, byl rozsudek soudu prvního stupně k odvolání stěžovatele v napadené části, tedy ve výrocích pod body I. a IV., potvrzen a bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení.
Soudy stěžovateli podle jeho názory odňaly práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel především namítá, že se nedozvěděl o nařízených jednáních před okresním a krajským soudem, nemohl se jich proto účastnit a hájit tak účinně svá práva. V této souvislosti brojí proti způsobu doručování předvolání k jednáním dle §50 o.s.ř., který soudy zvolily, přestože jim sdělil, že je ze strany žalobkyň neustále šikanován a že je mu zcizována pošta. Pokud mu bylo doručováno dle §49 o.s.ř. (žalobní návrh společně s výzvou k vyjádření, rozsudek soudu prvního stupně i rozsudek odvolacího soudu) a písemnost byla uložena na poště, vždy ji obdržel. Odvolací soud se přitom námitkou týkající se doručování písemností nezabýval. Dále stěžovatel namítá, že soudy neprovedly jím navržené důkazy a ani se v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádaly s tím, proč je neprovedly.
Obsah ústavní stížnosti, jakož i rozhodnutí jí napadených, nebylo třeba podrobněji rekapitulovat, neboť z důvodů dále vyložených je nutno ústavní stížnost odmítnout.
II.
Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje všechny formální náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost představuje specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, což znamená, že ji lze podat pouze za určitých okolností a při zachování zákonných podmínek. Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Především obecné soudy jsou totiž povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná, protože stěžovatel nevyčerpal zákonem poskytnuté procesní prostředky. Stěžovatel byl v rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 5. 2016, č.j. 12 Co 145/2016-58, poučen, že proti tomuto rozsudku lze podat dovolání, což však neučinil.
Sám stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že "si je vědom té skutečnosti, že nevyčerpal zákonem požadované všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, včetně mimořádných opravných prostředků, tedy dovolání". Nicméně je přesvědčen, že je namístě, aby Ústavní soud postupoval dle ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, protože jím podaná ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy. Stěžovatel je toho názoru, že pokud by soud i v jiných případech ignoroval indicie nasvědčující tomu, že se zásilka může dostat do nesprávných rukou a nenařídil doručování písemností do vlastních rukou dle ustanovení §49 o.s.ř., existuje reálné nebezpečí i pro ostatní, že budou kráceni na svém právu na spravedlivý proces, a to tak, že jim bude odepřena účast u jednání soudu, protože se o jednání soudu zkrátka nedozví.
III.
Ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu je třeba, coby výjimku z obecného principu, vykládat restriktivně [srov. již nález sp. zn. II. ÚS 193/94 ze dne 13. 3. 1996 (N 19/5 SbNU 159); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Musí tudíž jít o natolik silný, resp. významný veřejný zájem, který v daném okamžiku vyžaduje, aby konkrétní, byť nepřípustná ústavní stížnost, byla projednána, neboť nelze čekat, až Ústavní soud dostane příležitost posoudit jinou, formálně přípustnou ústavní stížnost. Současně se nesmí jednat o situaci, která má ojedinělou, nahodilou povahu. Jinými slovy - řešení otázky vyplývající z ústavní stížnosti musí mít dopad na širší okruh případů, musí mít znaky obecnosti, opakovatelnosti a neomezenosti konkrétním případem. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že k aplikaci ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je možno přistoupit zejména tehdy, když je podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele odůvodněn potřebou zrušení neústavního právního předpisu, jestliže dochází k ústavně nekonformnímu výkladu právního předpisu, jestliže se jedná o řešení zásadní ústavněprávní otázky, k níž se Ústavní soud dosud neměl příležitost vyjádřit, jestliže by rozhodnutí o ústavní stížnosti mohlo mít dopad na mnoho osob a mohlo předejít množství soudních sporů, či pokud by rozhodnutí o ústavní stížnosti mohlo prosadit závaznost předchozího nálezu Ústavního soudu nebo by mohlo vést k odstranění nejednotnosti judikatury obecných soudů a Ústavního soudu (srov. Wagnerová, E., a kol.: Zákon o Ústavním soudu s komentářem, 1. vydání, ASPI, Praha, 2007, s. 386 - 387, obdobně např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2087/15 ze dne 30. 9. 2015, usnesení sp. zn. I. ÚS 2339/15 ze dne 2. 9. 2015, usnesení sp. zn. III. ÚS 2402/08 ze dne 27. 11. 2008 a další).
Ústavní soud zvážil, zda ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že o takovou situaci se v projednávané věci nejedná. Pouhá teoretická možnost, že by někteří další účastníci soudních řízení mohli v důsledku poměrně specifických okolností někdy v budoucnu čelit týmž problémům jako stěžovatel, pro naplnění podmínky přesahu vlastních zájmů ve smyslu §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu nepostačuje.
IV.
Na základě shora uvedené argumentace tedy Ústavnímu soudu nezbylo, než konstatovat, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, když před podáním ústavní stížnosti neuplatnil mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání, potažmo, s ohledem na charakter většiny svých námitek, nevyužil žalobu pro zmatečnost dle §229 odst. 3 o.s.ř. Ústavní stížnost proto musela být odmítnuta jako nepřípustná podle §43 odst. 1 písm. e) a 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2017
Jaroslav Fenyk v. r.
soudce Ústavního soudu