ECLI:CZ:US:2017:3.US.3234.17.1
sp. zn. III. ÚS 3234/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele S. S., zastoupeného JUDr. Klárou Alžbětou Samkovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Španělská 742/6, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. července 2017 č. j. 13 Co 272/2017-45 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 10. dubna 2017 č. j. 0 Nc 25004/2017-24, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a J. S., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí soudů, a to z důvodu porušení čl. 90 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Stěžovatel a vedlejší účastnice uzavřeli manželství, o jehož rozvod je vedeno soudní řízení zahájené v roce 2016; manželé nevedou společnou domácnost od ledna 2016. V únoru 2017 porodila vedlejší účastnice nezletilou dceru, u níž zákonná domněnka otcovství svědčí stěžovateli jako manželu matky. Vedlejší účastnice podala návrh na popření otcovství stěžovatele s tím, že biologickým otcem nezletilé je její druh, se kterým vede společnou domácnost od ledna 2016; řízení stále probíhá.
3. Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") nařídil usnesením ze dne 10. 4. 2017 č. j. 0 Nc 25004/2017-24 k návrhu vedlejší účastnice předběžné opatření, jímž zakázal stěžovateli stýkat se s nezletilou.
4. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 25. 7. 2017 č. j. 13 Co 272/2017-45 usnesení obvodního soudu ve výroku o nařízení předběžného opatření potvrdil. Městský soud dospěl shodně s obvodním soudem k závěru, že vedlejší účastnice dostatečně osvědčila navrhovaný nárok a prokázala naléhavost situace (naléhavost zatímní úpravy poměrů). Poukázal na probíhající řízení o rozvod manželství a řízení o popření otcovství stěžovatele k nezletilé (v průběhu něhož byl podán návrh na dané předběžné opatření), na předložený prenatální test otcovství svědčící o pravděpodobnosti otcovství druha vedlejší účastnice (ve spojení s tvrzením vedlejší účastnice ohledně absence pohlavního styku se stěžovatelem, a ohledně vedení domácnosti s jejím novým druhem již od ledna 2016), a na zájem chránit nezletilou před vypjatými situacemi mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí s ohledem na jejich konfliktní vztahy.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že obvodní soud si před nařízením předběžného opatření nevyžádal jeho vyjádření, čímž porušil princip rovnosti "zbraní".
6. Dle stěžovatele dále vedlejší účastnice neprokázala potřebu zatímní úpravy poměrů. Oba soudy rozhodly svévolně, nekriticky převzaly ničím nepodložená tvrzení vedlejší účastnice, argumenty stěžovatele se naproti tomu nezabývaly. Aktuální naléhavá potřeba pro zákaz styku dítěte s otcem zde nebyla osvědčena ani prokázána. Soudy neuvádějí konkrétní důvody, proč je v zájmu nezletilé zákaz styku se stěžovatelem; nepřezkoumatelně vyloučily stěžovatele z péče a výchovy nezletilé, resp. mu excesivně znemožnily výkon práv a povinností plynoucích z rodičovské odpovědnosti ("nemůže být vyloučeno", že otcem je stěžovatel).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
9. K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (ač s nemalou mírou rezervovanosti) vyjádřil tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze. Podstatou jeho přezkumu však může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, resp. posouzení, zda konkrétní nařízení předběžného opatření mělo zákonný podklad, zda bylo vydáno příslušným orgánem a zda není projevem svévole. Ústavní soud neposuzuje podmínky pro nařízení předběžného opatření, neboť to je zásadně věcí soudů, poněvadž závisí na konkrétních okolnostech toho kterého případu. Je třeba podotknout, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť jde o rozhodnutí, kterým není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva, ale jde o opatření, jehož trvání je omezeno (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 975/13, ze dne 30. 4. 2013 sp. zn. IV. ÚS 1227/13, ze dne 18. 4. 2013 sp. zn. II. ÚS 937/13 nebo ze dne 16. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 3512/14; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
10. Vycházeje z těchto úvah, Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout pochybnost o ústavní konformitě postupu obvodního soudu a městského soudu při vydání napadených rozhodnutí.
11. V dané věci stěžovatel příslušnost soudů ani existenci zákonného podkladu pro nařízení předběžného opatření nezpochybňuje; předběžné opatření navržené v průběhu již zahájeného řízení o popření otcovství soudy vydaly podle §102 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jež stanoví i obdobné užití konkrétních ustanovení.
12. Stěžovatel však namítá libovůli soudů, a to při posouzení splnění předpokladu nařízení předběžného opatření, kterým je prokázání (nikoliv pouze osvědčení) naléhavé potřeby zatímní úpravy poměrů. V tomto směru stěžovatel shledává nedostatky návrhu vedlejší účastnice a také nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudů, které se podle něj tímto předpokladem nezabývaly a důvody pro zatímní úpravu poměrů v rozhodnutích neuvedly (§75 odst. 2, §75c odst. 1 o. s. ř.). Stěžovatel naproti tomu nevyvrací, že došlo k osvědčení skutečností rozhodujících pro uložení povinnosti opatřením (tj. osvědčení nároku).
13. Tvrzenou libovůli však Ústavní soud v dané věci neshledal. Soudy se nezbytností dočasné úpravy (eliminace) styku stěžovatele s nezletilou zabývaly a své závěry přehledně rozvedly v odůvodnění rozhodnutí. Soudy poukázaly na prenatální test, dle kterého je s největší pravděpodobností biologickým otcem nezletilé současný druh vedlejší účastnice, přičemž stěžovatel své biologické otcovství před soudy ani nyní v ústavní stížnosti netvrdí (nevyvrací ani tvrzení vedlejší účastnice o ukončení jejich společné domácnosti a pohlavního styku nejpozději v lednu 2016). Dále soudy konstatovaly, že běží řízení o rozvod manželství vedlejší účastnice a stěžovatele, a rovněž řízení o popření otcovství stěžovatele, a poukázaly také na nikoliv bezkonfliktní vztahy mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí, které by mohly ohrozit zájem nezletilé nebýt vystavena vypjatým situacím. Rovněž v tomto směru stěžovatel nevznáší opačné argumenty. Ústavní soud tedy neshledal libovůli soudů, které naopak vzaly do úvahy tvrzení a postoje obou stran (účastníků) a všechny stranami předložené podklady, a dospěly k závěru o nezbytnosti dočasného zákazu styku stěžovatele s nezletilou. Poskytly tím i podporu nanejvýš pravděpodobné biologické rodině, žijící i ve společné domácnosti, resp. stávajícím nerušeným faktickým poměrům. Oproti tomu stěžovatel opakovaně klade důraz na své "právní otcovství" (tedy otcovství zákonem stanovené, jež je zakotveno zejména k ochraně zájmů dítěte, nikoliv primárně k ochraně nebiologického "právního otce"), které není fakticky doprovázeno fungujícím manželstvím, nezanedbatelnou dobu společnou domácností, ani nerozpornými vztahy stěžovatele a vedlejší účastnice, a z jeho opakovaných tvrzení není dle Ústavního soudu ani k definování zřejmý (skutečný) zájem jeho a zájem nezletilé na jejich vzájemném styku.
14. Oba soudy dospěly ke shodnému závěru o potřebě nařídit předběžné opatření (městský soud se od závěrů obvodního soudu neodchýlil a prvostupňové rozhodnutí nezměnil), přičemž stěžovatel měl prostor vyjádřit svá stanoviska k tvrzeným a prokazovaným či osvědčovaným skutečnostem vedlejší účastnice ve svém odvolání, a současně také předestřít svůj náhled na věc a navrhnout případně i další podklady soudům k posouzení; uvedeného stěžovatel zjevně využil. Namítá-li stěžovatel, že nedostal prostor již před obvodním soudem, neplyne z ničeho, že by hodlal před obvodním soudem vznést jinou obranu, než kterou předestřel v odvolání, a jež se stala řádně předmětem posouzení městským soudem. V daném případě proto nelze přitakat stěžovateli, že by byla porušena "rovnost zbraní" v řízení před soudy, resp. právo na soudní ochranu (srov. odlišné okolnosti řešené v nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 1847/16).
15. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu