ECLI:CZ:US:2017:3.US.3253.16.1
sp. zn. III. ÚS 3253/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele L. L., zastoupeného Mgr. Alenou Kesovou, advokátkou, sídlem Ostružnická 326/8, Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. července 2016 č. j. 16 Co 235/2016-434 a proti usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 17. června 2016 č. j. OP 14/2007-401, spojené s návrhem na zrušení §8 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Prostějově, jako účastníků řízení, a 1) nezletilé C. P., 2) nezletilého T. P., 3) nezletilé K. P., 4) nezletilé D. P., 5) D. P., 6) S. P. a 7) J. L., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 32, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že usnesením Okresního soudu v Prostějově (dále jen "okresní soud") ze dne 17. 6. 2016 č. j. OP 14/2007-401 byl nezletilým dětem, vedlejším účastníkům 1) až 4) k zastupování v řízení o návrhu jejich babičky, vedlejší účastnice 5), na svěření dětí do její pěstounské péče jako opatrovník jmenován Magistrát města Prostějova, a to s odkazem na §469 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (výrok I.). Výrokem II. usnesení okresního soudu byl zamítnut návrh vedlejší účastnice 5) na nařízení předběžného opatření, kterým by nezletilé děti byly zatímně svěřeny do její péče. Okresní soud s odkazem na §102 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odůvodnil zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření tím, že nebyly splněny zákonné podmínky pro jeho nařízení. Proti usnesení okresního soudu podala vedlejší účastnice 5) odvolání.
3. Usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 22. 7. 2016 č. j. 16 Co 235/2016-434 bylo usnesení okresního soudu ve výroku pod bodem II. potvrzeno. Krajský soud se se závěry okresního soudu ztotožnil.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že je otcem matky vedlejších účastníků 1) až 4), nezletilých dětí, a partnerem vedlejší účastnice 5), tedy blízkým rodinným příslušníkem nezletilých dětí, a tudíž má za to, že měl být účastníkem opatrovnického řízení, a to od samého počátku řízení. Stěžovatel namítá, že mu bylo odňato právo na soudní ochranu, když s ním soud po většinu předmětného opatrovnického řízení nejednal jako s účastníkem řízení, když prvním kontaktem soudu se stěžovatelem bylo až doručení odvolání vedlejší účastnice 5) jako navrhovatelky k vyjádření. Stěžovatel se tímto jednáním soudu cítí poškozen, když jeho důsledkem se nemohl účastnit řízení, tedy řádně hájit svá práva a práva svých vnoučat. Současně bylo tímto postupem soudu stěžovateli znemožněno podávat námitky podjatosti proti rozhodující soudkyni. Uvedeným postupem soudu nebyla poskytnuta ochrana právům stěžovatele, naopak byla znemožněna a stěžovatel v důsledku toho nemohl být přítomen projednání věci ani se nemohl účinně hájit. Stěžovatel dále uvádí, v napadených rozhodnutích soudy odmítly ochranu nezletilých vnuků navrhovatelky a stěžovatele, když nevydaly předběžné opatření, jak bylo vedlejší účastnicí 5) navrhováno, byt' ze spisu je zcela patrný kritický stav výchovného prostředí nezletilých a nutnost řešení této otázky. Stěžovatel je toho názoru, že v předmětném řízení byla prokázána nutnost zatímní úpravy. Napadená rozhodnutí jsou podle stěžovatele založena na nesprávném posouzení věci, významně se dotkla rodinného života stěžovatele, vedlejší účastnice 5) a jejich vnoučat, vedlejších účastníků 1) až 4). Stěžovatel uvádí, že jelikož se cítí dotčen na svých právech tím, že Ústavní soud nemá možnost podat návrh na zahájení kárného řízení proti rozhodujícímu soudci, pokud by shledal tuto ústavní stížnost jako důvodnou, navrhuje, aby byl zrušen §8 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, ve znění pozdějších předpisů, jelikož toto ustanovení je v rozporu s právem na soudní ochranu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a procesní předpoklady jejího meritorního posouzení stanovené zákonem o Ústavním soudu.
6. V souladu s §75 odst. 1 větou před středníkem zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
7. Pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je vybudována na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii.
8. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (např. usnesení ze dne 3. 12. 2003 sp. zn. I. ÚS 615/03, ze dne 21. 12. 2010 sp. zn. II. ÚS 1179/10, ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. I. ÚS 3304/10, dostupná na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná) konstatoval, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých základních práv či svobod jiným zákonným způsobem.
9. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že většinu opatrovnického řízení s ním soud nejednal jako s účastníkem řízení. V ústavní stížnosti se však stěžovatel domáhá pouze zrušení rozhodnutí obecných soudů vydaných ve věci návrhu na nařízení předběžného opatření, kterým by nezletilé děti byly zatímně svěřeny do péče vedlejší účastnice 5). Proto se Ústavní soud mohl zabývat pouze tou částí řízení, která předcházela vydání rozhodnutí o návrhu na nařízení předběžného opatření.
10. K této námitce stěžovatele Ústavní soud uvádí, že stěžovateli muselo být známo, že jeho družka vede předmětné opatrovnické řízení (ve věci návrhu na svěření nezletilých dětí do pěstounské péče), a také to, že podala návrh na nařízení předběžného opatření, kterým by nezletilé děti byly zatímně svěřeny do její péče. Pokud byl stěžovatel toho názoru, že s ním soud měl jednat jako s účastníkem řízení, mohl se na soud obrátit sám již v průběhu tohoto řízení. V ústavní stížnosti stěžovatel dále uvádí, že prvním kontaktem soudu s ním bylo až doručení odvolání vedlejší účastnice 5) krajským soudem k jeho vyjádření. Jestliže byl stěžovatel nadále přesvědčen, že s ním soud měl jednat jako s účastníkem řízení, nic mu nebránilo v tom, aby proti prvostupňovému rozhodnutí podal odvolání společně s žádostí o prominutí zmeškání lhůty, v němž by tyto své námitky obsažené v ústavní stížnosti soudu předestřel. Z obsahu ústavní stížnosti však nevyplývá, že by stěžovatel kterýkoli z popsaných kroků učinil. Stěžovatel tak nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje a ústavní stížnost je proto za dané procesní situace nepřípustná.
11. Společně s ústavní stížností podal stěžovatel návrh na zrušení §8 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, ve znění pozdějších předpisů. Z §74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu (či jejich jednotlivých ustanovení) má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části a tento návrh "sdílí osud" ústavní stížnosti. Je-li samotná ústavní stížnost věcného posouzení neschopná, odpadá tím současně i základní předpoklad možného posouzení návrhu na zrušení zákona či jeho jednotlivých ustanovení [usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95 (U 22/4 SbNU 351)]. Nelze totiž požadovat zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení jen proto, že jeho aplikace byla v neprospěch stěžovatele, aniž by zasáhla do jeho ústavně zaručených práv a svobod.
12. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl. Návrh na zrušení §8 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud odmítl podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu