ECLI:CZ:US:2017:3.US.3255.17.1
sp. zn. III. ÚS 3255/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti JUDr. Ingrid Švecové, soudní exekutorky, Exekutorský úřad Praha 3, sídlem Seifertova 455/17, Praha 3 - Žižkov, zastoupené JUDr. Františkem Veselým, advokátem, sídlem Seifertova 455/17, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2017 sp. zn. 20 Cdo 1276/2017 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2016 č. j. 16 Co 430/2016-242, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1) obchodní společnosti Pražské vodovody a kanalizace, a. s., sídlem Pařížská 67/11, Praha 1 - Josefov, a 2) obchodní společnosti FLORA, spol. s r. o., sídlem Jarníkova 1879/6, Praha 11 - Chodov, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka žádá o zrušení v záhlaví označených usnesení, neboť jimi měl být porušen čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka, poté co vydražila nemovitost druhé vedlejší účastnice (v procesním postavení povinné), usnesením ze dne 16. 9. 2016 č. j. 091 EX 01228/06-232 rozhodla, že z rozdělované podstaty ve výši 2 300 000 Kč, tj. výtěžku z prodeje nemovité věci, se uspokojí přihlášené pohledávky tak, že částka ve výši 352 315,70 Kč náleží stěžovatelce jako náklady exekučního řízení a částka ve výši 1 947 684,30 Kč náleží první vedlejší účastnici (oprávněné).
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání druhé vedlejší účastnice usnesení stěžovatelky rubrikovaným usnesením zrušil. V odůvodnění svého rozhodnutí (mj. s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu a rozhodnutí Ústavního soudu) městský soud uvedl, že náklady soudního exekutora v exekučních řízeních zahájených do 31. 12. 2007 (předmětná exekuce byla zahájena dne 14. 9. 2006) se uspokojují ve třetí skupině a náklady soudního exekutora mohou být uspokojeny až poté, co budou uspokojeny ostatní pohledávky této skupiny.
4. Následné stěžovatelčino dovolání odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné, neboť dospěl k závěru, že rozhodnutí městského soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž Nejvyšší soud neshledal důvod pro to, aby předmětnou věc posoudil jinak.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka s uvedenými právními závěry nesouhlasí. Právní názor městského soudu považuje za nespravedlivý, nezohledňující účel zákona a porušující její ústavní právo vlastnit majetek. Je přesvědčena, a to i s ohledem na novelu exekučního řádu, provedenou zákonem č. 347/2007 Sb., že úmyslem zákonodárce bylo vždy zajištění prioritní úhrady nákladů exekuční činnosti při dražebním prodeji nemovité věci. V této souvislosti stěžovatelka připomíná, že k oprávněnosti požadavku soudního exekutora na prioritní úhradu jeho nákladů dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 6. 9. 2016 sp. zn. IV. ÚS 378/16. Podle mínění stěžovatelky se proto za situace, kdy není v přechodných ustanoveních předmětného zákona výslovně uveden opak, exekuční řízení zahájené přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 347/2007 Sb. má řídit od nabytí jeho účinnosti již novelizovaným zněním exekučního řádu. Nejvyššímu soudu pak stěžovatelka vytýká, že se řádně nevypořádal s argumenty, jež předestřela ve svém dovolání.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení (v části týkající se odměny soudního exekutora), v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Proti napadenému rozhodnutí městského soudu však ústavní stížnost přípustná není.
7. Napadeným rozhodnutím městského soudu totiž bylo zrušeno usnesení stěžovatelky o rozvrhu rozdělované podstaty a věc jí byla vrácena k novému rozhodnutí. Ústavní stížnost je proto v této části nepřípustná, neboť není napadeno konečné rozhodnutí soudu, když o rozvrhu výtěžku z dražby a nákladech exekutorky bude znovu rozhodováno.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob směřujících proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
9. Za zjevně neopodstatněnou přitom lze označit mj. ústavní stížnost, jež obsahuje pouze takové argumenty, které obsahovala již jiná obdobná ústavní stížnost, již Ústavní soud odmítl.
10. Spolu s posuzovanou ústavní stížností (resp. téhož dne) podala stěžovatelka obsahově totožnou ústavní stížnost (směřující proti obdobně odůvodněnému usnesení Nejvyššího soudu), již Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 11. 2017 sp. zn. IV. ÚS 3254/17 jako (v této části) zjevně neopodstatněnou.
11. Jelikož tedy stěžovatelka v posuzované věci vznesla tytéž námitky, jež obsahovala její druhá ústavní stížnost, postačí na tomto místě na odůvodnění na str. 3 uvedeného usnesení Ústavního soudu toliko v úplnosti odkázat s tím, že rovněž zde je vhodné zdůraznit, že stěžovatelčin odkaz na nález sp. zn. IV. ÚS 378/16 je zcela nepřípadný, neboť jí dovolávané závěry Ústavní soud učinil v nesrovnatelně odlišném procesním kontextu.
12. Je tak namístě již pouze konstatovat, že z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a ve zbývající části podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu