ECLI:CZ:US:2017:3.US.3261.17.1
sp. zn. III. ÚS 3261/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Nepolského, zastoupeného Mgr. Martinou Řehořovou, advokátkou, sídlem Československé armády 287/19, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. června 2017 č. j. 20 Cdo 2158/2017-328, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. ledna 2017 č. j. 20 Co 4/2017-319 a proti usnesení Okresního soudu v Semilech ze dne 25. října 2016 č. j. 7 EXE 1545/2010-306, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Semilech, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že usnesením Okresního soudu v Semilech (dále jen "okresní soud") ze dne 4. 11. 2010 č. j. 7 EXE 1545/2010-36 byla na majetek stěžovatele nařízena exekuce pro vymožení pohledávky vedlejší účastnice ve výši 156 599,69 EUR vyplývající z rozhodčího nálezu ad hoc rozhodčího soudu ze dne 5. 2. 2010. Usnesení o nařízení exekuce bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 29. 5. 2014 č. j. 26 Co 533/2013-184, který uzavřel, že námitky stěžovatele o nevykonatelnosti exekučního titulu nejsou důvodné.
3. Stěžovatel po nařízení exekuce podal návrh na její zastavení. Uvedl, že exekuční titul mu nebyl doručen, a proto se nemohl stát vykonatelným. K domu dodal, že mu nebylo doručeno ani prohlášení o vykonatelnosti. Usnesením okresního soudu ze dne 21. 8. 2014 byl návrh na zastavení exekuce zamítnut. Toto usnesení bylo zrušeno usnesením krajského soudu ze dne 22. 1. 2014 č. j. 20 Co 458/2014-250 a řízení o návrhu stěžovatele zastaveno. Krajský soud v odůvodnění uvedl, že stěžovatel uplatňoval totožné námitky, o nichž již jednou bylo pravomocně rozhodnuto. Projednání návrhu na zastavení exekuce proto bránila překážka věci rozhodnuté.
4. Dne 4. 5. 2015 podal stěžovatel opětovný návrh na zastavení exekuce. Uvedl, že exekuční titul není vykonatelný, resp. že mezi účastníky nebyla uzavřena rozhodčí smlouva a exekuční titul nebyl vydán oprávněným orgánem. Usnesením okresního soudu ze dne 14. 10. 2015 č. j. 7 EXE 1545/2010-285 bylo řízení o návrhu stěžovatele zastaveno. Okresní soud odkázal na dřívější rozhodnutí, zejména na usnesení krajského soudu ze dne 29. 5. 2014 č. j. 26 Co 533/2013-184, z nějž zejména vyplývá, na základě které dohody byla určena pravomoc rozhodčího soudu. Stěžovatel navíc projevil svoji vůli postupovat v souladu s předmětnou dohodou, neboť sám určil člena rozhodčího senátu. Okresní soud se rovněž vypořádal s námitkou nedostatku vykonatelnosti exekučního titulu. Uzavřel, že o shodných námitkách stěžovatele již bylo rozhodnuto, proto i nyní muselo být řízení o návrhu zastaveno.
5. Podáním ze dne 7. 7. 2016 stěžovatel opět navrhl zastavení exekuce. Uvedl, že exekuční titul mu nebyl doručen. K tomu dodal, že vedlejší účastnice v průběhu řízení nedoložila originál nebo úředně ověřenou kopii dohody, z níž by vyplývala pravomoc rozhodčího soudu. V nyní posuzované věci podle stěžovatele rovněž nebyla podána žádost o uznání a výkon rozhodčího nálezu, nýbrž pouze návrh na nařízení exekuce. Závěrem doplnil, že výkon rozhodčího nálezu je v rozporu s veřejným pořádkem České republiky, neboť vedlejší účastnice se v rozhodčím řízení nechala zastoupit externími subjekty. Usnesením okresního soudu ze dne 25. 10. 2016 č. j. 7 EXE 1545/2010-306 bylo řízení o návrhu stěžovatele zastaveno. Okresní soud v odůvodnění uvedl, že stěžovatel uplatňuje námitky, o nichž již bylo rozhodnuto.
6. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel odvolání, v němž zopakoval námitky obsažené v návrhu na zastavení exekuce. Usnesením krajského soudu ze dne 19. 1. 2017 č. j. 20 Co 4/2017-319 bylo usnesení okresního soudu potvrzeno.
7. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání. Uvedl, že vzhledem k nesplnění podmínky spočívající v řádně podaném návrhu na uznání a výkon cizího rozhodčího nálezu je krajským soudem tvrzená překážka věci rozhodnuté irelevantní. Dále zopakoval námitky uplatněné v návrhu na zastavení exekuce. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2017 č. j. 20 Cdo 2158/2017-328 bylo dovolání odmítnuto. Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že stěžovatelem předestřené otázky nemohou založit přípustnost dovolání, neboť na jejich řešení napadené usnesení nespočívá. K tomu dodal, že krajský soud se způsobilostí exekučního titulu nezabýval, neboť správně uvedl, že zde existuje překážka věci rozhodnuté.
II.
Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel v úvodu ústavní stížnosti uvedl, že rozhodčí nález nebyl nikdy řádně přezkoumán, ač podle jeho přesvědčení je dán zákonný důvod pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. a) a h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
9. Stěžovatel v prvé řadě tvrdí, že mu rozhodčí nález nikdy nebyl doručen, a proto nemůže být vykonatelným. Další pochybení má spočívat ve skutečnosti, že vedlejší účastnice v průběhu řízení nepředložila originál nebo ověřenou kopii dohody zakládající pravomoc rozhodčího soudu. Uznání a výkon rozhodčího nálezu stěžovatel navíc považuje za rozporné s dobrými mravy a principy obecné spravedlnosti.
10. Podle stěžovatele je rovněž naplněn další zákonný předpoklad zastavení exekuce, neboť vedlejší účastnice nepodala ani formální žádost o uznání a výkon rozhodčího nálezu.
11. Pochybení okresního soudu má dále spočívat v tom, že se nijak nezabýval nepodepsanými dokumenty označenými jako "Terms of Appointment" a "Procedural Rules". Stejně tak nesouhlasí s prioritním posuzováním překážky věci rozhodnuté před zkoumáním základní podmínky spočívající v řádně podaném návrhu na uznání a výkon cizího rozhodčího nálezu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadenými usneseními dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo jestliže porušení některé z norem tzv. podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. Žádný z těchto závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.
15. Stěžovatel v ústavní stížnosti přímo uplatňuje naplnění důvodů zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. a) a h) o. s. ř. Tyto námitky však nemohou dosáhnout ústavní úrovně a jejich posouzení spadá do výlučné pravomoci obecných soudů. Nadto je třeba zdůraznit, že v nyní posuzované věci soudy v napadených usneseních nikdy nekonstatovaly nenaplnění důvodů zastavení exekuce v duchu uvedených ustanovení, nýbrž vždy shodně dospěly k závěru, že o těchto námitkách již bylo několikrát rozhodnuto, zejména v rámci odvolacího řízení proti usnesení o nařízení exekuce. Stejně argumentoval Nejvyšší soud v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání. Stěžovatel však v žádném bodě ústavní stížnosti nenapadá závěry o překážce věci rozhodnuté, nýbrž pouze opakuje argumenty svědčící ve prospěch zastavení exekuce. Již z tohoto důvodu nelze podané ústavní stížnosti vyhovět.
16. Ústavní soud rovněž nesouhlasí s námitkou stěžovatele, že okresní soud nesprávně upřednostnil zkoumání překážky věci rozhodnuté před zkoumáním podání návrhu na uznání a výkon cizího rozhodnutí. Překážka věci rozhodnuté představuje základní tzv. negativní podmínku řízení bránící vydání meritorního rozhodnutí. Soud je proto povinen ji zkoumat nejen po zahájení řízení, ale rovněž po celou dobu jeho vedení. Co se týče tvrzení, že charakter procesní podmínky má rovněž podání návrhu na uznání a výkon cizího rozhodnutí, je nutno je odmítnout, neboť za procesní podmínku v nyní posuzované věci je třeba označit pouze návrh na nařízení exekuce. Okresní soud se proto nedopustil žádného pochybení.
17. Ústavní roviny dosahuje tvrzení stěžovatele, že okresní soud nepřihlédl k předloženým nepodepsaným dokumentům označeným jako "Terms of Appointment" a "Procedural Rules". Avšak i v tomto bodě je třeba konstatovat, že otázka, zda exekuční titul je vykonatelným, resp. zda byl vydán v rámci pravomoci rozhodčího soudu, již byla pravomocně vyřešena. Stěžovatel tak měl uplatnit prostředky obrany proti původnímu rozhodnutí a uvedenou argumentaci neodkládat na opakované návrhy na zastavení exekuce.
18. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že postupem Nejvyššího soudu, krajského soudu ani okresního soudu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu