ECLI:CZ:US:2017:3.US.3262.17.1
sp. zn. III. ÚS 3262/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Jiřího Peška, 2. Zdeňka Peška a 3. Mgr. Eleonory Sedláčkové, všech zastoupených JUDr. Erikem Orletem, advokátem, sídlem tř. Svobody 645/2, Olomouc, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. srpna 2017 č. j. 10 As 41/2017-83 a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 17. ledna 2017 č. j. 65 A 115/2016-32, ve spojení s návrhem na zrušení §2 odst. 5 zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury a infrastruktury elektronických komunikací, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Olomouckého kraje, sídlem Jeremenkova 1191/40a, Olomouc, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhají zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi byla porušena jejich základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Zároveň požadují zrušení §2 odst. 5 zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury a infrastruktury elektronických komunikací, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o urychlení výstavby"), pro rozpor s ústavním pořádkem.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Magistrát města Olomouce (dále jen "magistrát") rozhodl o omezení vlastnického práva stěžovatelů jakožto vlastníků pozemků v územním obvodu Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, a to zřízením věcného břemene ve prospěch obchodní společnosti ČEZ Distribuce, a. s. Účel vyvlastnění spočíval v realizaci stavby nadzemní elektroenergetické distribuční soustavy "Hněvotín". Současně magistrát stanovil za odnětí vlastnického práva k pozemku blíže specifikovanou finanční náhradu. Odvolání stěžovatelů proti rozhodnutí magistrátu vedlejší účastník řízení zamítl.
3. Proti rozhodnutí vedlejšího účastníka řízení podali stěžovatelé žalobu, kterou Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") odmítl napadeným rozhodnutím pro opožděnost. Uvedl, že v tomto případě se namísto obecné dvouměsíční lhůty k podání žaloby zakotvené v §72 odst. 1 soudního řádu správního aplikuje speciální úprava v §2 odst. 5 zákona o urychlení výstavby, která lhůtu k podání žaloby zkracuje na polovinu, tj. jeden měsíc, žaloba však byla podána až po uplynutí této lhůty.
4. Kasační stížnost stěžovatelů proti rozhodnutí krajského soudu Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé mají za to, že zkrácená lhůta pro podání správní žaloby, jak je vymezena v §2 odst. 5 zákona o urychlení výstavby, je v rozporu s ústavním pořádkem, jelikož omezuje právo osob domáhat se u soudu ochrany práv. Tato speciální zkrácená lhůta v kombinaci s absencí poučení o ní je pro osoby nepředvídatelná a v rozporu se zásadou právní jistoty. Stěžovatelé odkazují na zásadu právní jistoty, jejíž nezbytnou součástí je předvídatelnost práva. Dle mínění stěžovatelů by pak v právním řádu měla platit jasná a srozumitelná pravidla, kdy duplicitní úpravy by měly být přijímány pouze tam, kde to je skutečně nezbytné. Speciální a odlišná úprava lhůt je vždy problematická a měla by být užita pouze v těch případech, kde bude přinášet určité výhody. Speciální lhůtu pro podání žaloby, která je zakotvena v §2 odst. 5 zákona o urychlení výstavby nelze považovat za přínosnou a její umístění v uvedeném zákoně je překvapivé a matoucí.
6. Podle stěžovatelů nemá zkrácení lhůty ze dvou měsíců na jeden měsíc žádný efekt, neboť nemůže nijak ovlivnit celkovou délku realizace stavby, přínos tohoto zkrácení je naprosto nulový, nadto správní žaloba nemá ze zákona odkladný účinek. Rovněž by mělo být přihlédnuto k tomu, že je to prakticky společnost ČEZ Distribuce, a. s., tj. vyvlastnitel, který zapříčinil to, že proces vyvlastnění kvůli jeho pochybení trvá již několik let. Je dále třeba poukázat na skutečnost, že první vyvlastňovací řízení (pro ten stejný záměr) vůbec nebylo vedeno podle zákona o urychlení výstavby. Je tedy zcela logicky matoucí skutečnost, že na ten stejný záměr se zákon o urychlení výstavby v prvním případě neaplikuje a na druhý ano, což považuje za nezákonné a nepředvídatelné.
7. Argumentaci soudů, že stěžovatelé byli zastoupeni advokátem, nepovažují stěžovatelé za případnou, neboť správních předpisů existují desítky až stovky a jistě není v lidských možnostech (ani pro advokáta), aby tyto všechny speciální úpravy znal. Navíc je nutné se na celou věc dívat komplexně v širších souvislostech, a to tak, že kdyby správní žalobu podávala osoba nezastoupená advokátem, těžko by pro ni tato speciální lhůta byla seznatelná. Je sice pravdou, že §72 odst. 1 soudního řádu správního upozorňuje na možnost odlišného stanovení lhůty zvláštním předpisem, stěžovatelé však za tuto speciální úpravu považovali logicky a důvodně zákon o vyvlastnění. Jakkoli byl v odůvodnění rozhodnutí správních orgánů zákon o urychlení výstavby zmíněn, nebylo možno zjistit, že by tento zákon upravoval nějaké speciální lhůty pro podávání žalob k soudům. Za nezákonné a protiústavní stěžovatelé vnímají fakt, že pro různé stavební záměry jsou stanoveny různé lhůty pro podání příslušných žalob.
8. Stěžovatelé dále namítají, že je nezákonné, aby byly některé stavební záměry v rámci vyvlastňovacího řízení privilegovány. Tato skutečnost pak zakládá nerovné postavení osob, jejichž nemovitosti jsou v rámci vyvlastňovacího řízení vyvlastňovány. Nemá oporu v zákoně, aby měla osoba, které je nemovitost vyvlastňována v režimu zákona o urychlení výstavby, jiné postavení než osoba, které je nemovitost vyvlastňována pro jiné účely. Toto nerovné postavení osob má ústavněprávní konsekvence, tj. zakládá rozpor s čl. 11 odst. 1 Listiny, dle kterého má vlastnické právo všech vlastníků stejný zákonný obsah a ochranu. Touto modifikací obecného postupu vyvlastňovacího řízení má vlastnické právo osob, na jejichž pozemku má být postavena energetická infrastruktura dle §1 zákona o urychlení výstavby, jinou ochranu než vlastnické právo osob, na jejichž pozemku má být postavena stavba nepodléhající tomuto speciálnímu režimu.
9. Stěžovatelé navrhují, aby bylo řízení o ústavní stížnosti přerušeno a návrh na zrušení §2 odst. 5 zákona o urychlení výstavby postoupen plénu k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy.
III.
Procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti
10. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
12. Ústavní soud proto přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovateli v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. K tomu je nutno uvést, že argumentace stěžovatelů je ve svém obsahu v podstatě opakováním námitek uplatněných v řízení před Nejvyšším správním soudem, na jehož odůvodnění lze v podrobnostech odkázat.
13. V posuzované věci je podstatné, že stěžovatelé nezpochybňují skutečnost, že žalobu podali opožděně. Podle §72 odst. 1 soudního řádu správního platí že "žalobu lze podat do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou", podle odst. 4 pak "zmeškání lhůty pro podání žaloby nelze prominout". V posuzovaném případě byla aplikována lhůta pro podání žaloby zakotvená v zákoně o urychlení výstavby (§2 odst. 5), který upravuje postup v souvislosti s urychlením výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury a infrastruktury elektronických komunikací. Dle předmětného ustanovení zákona se lhůty pro podání žalob k soudům k přezkoumání nebo nahrazení správních rozhodnutí vydaných v řízeních podle §1 tohoto zákona zkracují na polovinu. S ohledem na opožděné podání žalobního návrhu (stěžovatelům bylo rozhodnutí vedlejšího účastníka řízení doručeno dne 2. 11. 2016, žaloba byla podána k poštovní přepravě dne 14. 12. 2016) je zřejmé, že krajský soud i Nejvyšší správní soud nemohly rozhodnout jiným způsobem.
14. Účelem pravidel pro počítání času v právu je zejména snížení entropie (neurčitosti) při uplatňování práv a omezení stavu nejistoty v právních vztazích [srov. k tomu přiměřeně nález ze dne 16. 10. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 16/12, bod 36 (N 174/67 SbNU 115; 369/2012 Sb.)]. Normativní vymezení času pro uplatnění práv přitom může dopadat jak do oblasti hmotných, tak do oblasti procesních subjektivních práv (viz nález ze dne 3. 2. 2000 sp. zn. III. ÚS 545/99 (N 18/17 SbNU 127). Namítají-li stěžovatelé nadbytečnost zvláštní právní úpravy, jakož i skutečnost, že si nebyli vědomi postupu podle zákona o urychlení výstavby, lze odkázat na podrobné odůvodnění Nejvyššího správního soudu v napadeném rozsudku, který se mj. zabýval účelem předmětného zákona, který zkrácenou lhůtu pro podání žaloby zakotvil již v roce 2009. Jak vyplynulo z provedené komparace, tato lhůta při srovnání s ostatními zvláštními procesními úpravami (lhůt pro podání žaloby) není nepřiměřeně krátká. Námitkou absence poučení stěžovatelů o zkrácené lhůtě se Nejvyšší správní soud rovněž podrobně zabýval závěrem, že z rozhodnutí magistrátu bylo dostatečně zřejmé, že se na posuzovaný případ vztahuje zákon o urychlení výstavby. S ohledem na skutečnost, že vyvlastňovací řízení bylo zahájeno až po účinnosti novely zákona č. 184/2006 Sb., provedené zákonem č. 405/2012 Sb., rozhodnutí správních orgánů o vyvlastnění nemuselo obsahovat poučení o podmínkách a lhůtách pro soudní přezkum tohoto rozhodnutí; tuto skutečnost, byť klade větší nároky na povědomí o platném právu, přitom nelze považovat za překážku přístupu k soudu.
15. Výklad tzv. podústavního práva, jak jej provedl zejména Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku, nelze považovat za nijak excesivní a je tak možné aprobovat jeho závěr, že i přes možnost zhoršení orientace v právním řádu a znevýhodnění určité skupiny účastníků vyvlastňovacího řízení nejde o nepřiměřený zásah do práva na soudní ochranu (viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 3502/15, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Právnímu názorů stěžovatelů o protiústavnosti postupu správních soudů proto nelze přisvědčit.
16. S ohledem na tyto důvody Ústavní soud neshledal, že by napadenými soudními rozhodnutími bylo zasaženo do ústavních práv stěžovatelů. Postupoval proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Návrh na zrušení §2 odst. 5 zákona o urychlení výstavby má akcesorickou povahu (§74 zákona o Ústavním soudu) a "sdílí" osud ústavní stížnosti, proto byl rovněž odmítnut [§43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu