ECLI:CZ:US:2017:3.US.3273.16.1
sp. zn. III. ÚS 3273/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele A. P., zastoupeného JUDr. Radkem Kellerem, advokátem, sídlem Jaselská 23, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. června 2016 č. j. 10 Co 91/2016-228, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a L. P. a M. H., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 11. 8. 2016 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, a to z důvodu porušení jeho práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále porušení práv zakotvených v čl. 1, čl. 2, čl. 4, čl. 90, čl. 95 a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), garantovaných v čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny, a obsažených v čl. 2 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, a čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Za trvání manželství stěžovatele s vedlejší účastnicí se narodil nezletilý A. a nezletilá L. Stěžovateli svědčila k oběma dětem zákonná domněnka otcovství. Rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 10. 10. 2014 byla schválena dohoda obou rodičů, podle které byl nezletilý A. svěřen do péče stěžovatele a nezletilá L. do péče vedlejší účastnice, a to na dobu před i po rozvodu rodičů; současně byla upravena vyživovací povinnost rodičů k nezletilým a také styk stěžovatele s nezletilou L. a styk vedlejší účastnice s nezletilým A. (stěžovatel byl oprávněn stýkat se s nezletilou každý lichý týden od pátku - 18.00 hod. do neděle - 18.00 hod., a vedlejší účastnice byla oprávněna se stýkat s nezletilým každý sudý týden ve stejném rozsahu hodin, přičemž speciálně byl upraven styk pro dobu prázdnin, velikonoc a vánoc). Následně podal stěžovatel návrh na popření otcovství k nezletilé L. Okresní soud v Domažlicích (dále jen "okresní soud") rozhodl rozsudkem ze dne 27. 5. 2015 tak, že stěžovatel není (biologickým) otcem nezletilé. Následně vedlejší účastnice znemožnila stěžovateli styk s nezletilou. Dne 22. 7. 2015 učinili vedlejší účastnice a vedlejší účastník souhlasné prohlášení rodičů o otcovství vedlejšího účastníka k nezletilé L. Vedlejší účastnice nyní žije s novým druhem (odlišným od stěžovatele i od vedlejšího účastníka).
3. Stěžovatel podal návrh, kterým se domáhal úpravy styku s nezletilou. Okresní soud rozsudkem ze dne 13. 1. 2016 č. j. 13 Nc 2283/2015-163 rozhodl tak, že stěžovatel je oprávněn se s nezletilou stýkat každý první lichý týden v měsíci od soboty 9.00 hod. do neděle 18.00 hod. (výrok I.), a ve zbývající části návrh stěžovatele zamítl (výrok II.); výrokem III. okresní soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Okresní soud následně doplňujícím usnesením ze dne 16. 3. 2016 rozhodl o povinnosti stěžovatele, vedlejší účastnice a vedlejšího účastníka nahradit každý v rozsahu jedné třetiny náklady České republiky na znalečné.
4. K odvolání vedlejší účastnice rozhodl Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 30. 6. 2016 č. j. 10 Co 91/2016-228 tak, že změnil prvostupňový rozsudek, a sice stanovil výrokem I. oprávnění stěžovatele stýkat se s nezletilou každý první lichý týden v měsíci v sobotu od 9.00 do 18.00 hod. Současně krajský soud výrokem II. rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před oběma soudy, a výrokem III. změnil prvostupňový rozsudek tak, že stěžovatel je povinen uhradit státu náklady na znalečné. Pokud jde o úpravu styku, krajský soud ve shodě s okresním soudem shledal splnění předpokladů dle §927 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, s tím, že stěžovatel je pro nezletilou L. osobou společensky blízkou. Krajský soud uvedl, že je třeba upravit alespoň minimální styk stěžovatele s nezletilou, neboť ten o nezletilou pečoval po dobu šesti let (je zde vzájemný pozitivní citový vztah), a nyní pečuje o jejího polorodého bratra; sama nezletilá si přeje stěžovatele pravidelně vídat. Podle krajského soudu však styk nemůže být upraven tak široce, jak učinil okresní soud, resp. obdobně, jako když byl stěžovatel v pozici rodiče nezletilé. Podle krajského soudu je nyní třeba především podporovat a rozvíjet vztah mezi nezletilou a vedlejším účastníkem (jejím otcem dle souhlasného prohlášení rodičů) a umožnit jednotné výchovné působení rodičů na nezletilou (bez případných jiných negativních zásahů do této výchovy). Krajský soud rovněž poukázal na realizaci styku nezletilé s jejím polorodým bratrem také u vedlejší účastnice v době jejich soudem upraveného styku.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel poukázal na okolnosti věci, dle kterých se o nezletilou staral 6 let jako otec a domníval se, že je i otcem biologickým, vedlejší účastnice mu byla nevěrná a uváděla ho v omyl ohledně otcovství, a to i v průběhu rozvodového řízení navzdory negativnímu znaleckému závěru ohledně jeho otcovství. Následně se stěžovatel stýkal s nezletilou podle soudem schválené dohody rodičů, a vedlejší účastnice připustila otcovství k nezletilé ve vztahu k jinému muži až v souvislosti s řízením o popření otcovství stěžovatele. Podle stěžovatele krajský soud nezohlednil uvedené nemorální jednání první vedlejší účastnice a naopak vytkl stěžovateli, že podal návrh na popření otcovství a vzdal se tak rodičovských práv a povinností.
6. Podle stěžovatele jeho popření otcovství k nezletilé nezměnilo přetrvávající citové vazby mezi nezletilou a stěžovatelem. Nezletilá má dle svých opakovaných vyjádření v řízení pozitivní citový vztah ke stěžovateli a vyjádřila přání se s ním stýkat alespoň jednou měsíčně na víkend; i v odvolacím řízení vyjádřila přání, a to i po dlouhé době bez styku se stěžovatelem, být v kontaktu se stěžovatelem po celý víkend jednou měsíčně a navíc i v průběhu letních prázdnin v rozsahu 14 dnů. Nezletilá ve fázi odvolacího řízení též uvedla, že si přeje, aby byl stěžovatel znovu jejím tatínkem a má ho ráda. Uvedla současně, že ke svému otci - vedlejšímu účastníku jezdí velmi málo (když má koncert nebo když za ním jede na návštěvu). Podle stěžovatele krajský soud omezil jeho styk s nezletilou na jeden den o víkendu s poukazem na to, že by jejich širší styk bránil styku nezletilé s vedlejším účastníkem, avšak z vyjádření nezletilé vyplývá, že vedlejší účastník o ni nejeví skutečný zájem a jejich styk je nečetný. Úzký faktický styk nezletilé s vedlejším účastníkem vyplývá též z výpovědi vedlejšího účastníka. Podle stěžovatele tedy krajský soud nejlepšímu zájmu nezletilé, jež je předním hlediskem (a musí být stanoven ve světle specifických okolností daného dítěte), nadřadil zájmy vedlejšího účastníka, který však dle provedeného dokazování nehodlá, vyjma hrazení výživného a občasných návštěv nezletilé, vykonávat své rodičovská práva a povinnosti.
7. Stěžovatel dále namítl, že krajský soud nezohlednil vzdálenost 75 km mezi bydlištěm jeho a nezletilé, kdy cesta jedním směrem trvá automobilem 1,5 hodiny, tedy celkem 3 hodiny v rámci soudem stanoveného styku bude nezletilá trávit se stěžovatelem v automobilu, čímž se tento styk fakticky ještě zúží.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
10. Ústavní soud provedl ústavněprávní přezkum napadeného rozsudku a dospěl k závěru, že napadený rozsudek z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo.
11. Stěžovatel se domáhá přehodnocení závěrů krajského soudu způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru o potřebě rozšíření jeho styku s nezletilou. Tato pravomoc však, jak je výše nastíněno, Ústavnímu soudu nepřísluší.
12. Krajský soud vycházel z dostatečného dokazování, jehož rozsah stěžovatel v ústavní stížnosti nezpochybňuje a aplikoval relevantní právní úpravu, přičemž ve svém rozsudku srozumitelně objasnil, ze kterých důkazů a v řízení zjištěných skutečností vycházel, a jaké úvahy jej vedly k jím vysloveným závěrům o rozsahu styku. Krajský soud žádným způsobem nezpochybňoval vzájemný emoční vztah mezi nezletilou a stěžovatelem, vytvořený jejich společným soužitím (stěžovateli v minulosti svědčila zákonná domněnka otcovství a pečoval o nezletilou 6 let), avšak nemohl odhlédnout ani od skutečnosti, že u stěžovatele absentuje pouto pokrevního příbuzenství ve vztahu k nezletilé, a není zde již ani právní vazba, neboť stěžovatel již není "matrikovým otcem" nezletilé. Dále krajský soud uvedl, že jím stanovený rozsah styku je užší, než by si aktuálně přála i sama nezletilá, avšak při svém rozhodování nevycházel (a nemohl vycházet) pouze z vyjádření nezletilé, nýbrž hodnotil "nejlepší zájem" nezletilé s ohledem na všechny relevantní a specifické okolnosti daného případu. Poukázal na význam pokrevního příbuzenství, jakožto tradičního základu rodinných vazeb, a na potřebu postupného vytváření a rozvíjení vztahu mezi nezletilou a druhým vedlejším účastníkem (s ohledem na nově vzniklou situaci); zdůraznil také potřebu jednotného stabilního výchovného působení obou rodičů (vedlejších účastníků) na nezletilou. Závěry krajského soudu mají podle Ústavního soudu oporu v provedeném dokazování a jsou přezkoumatelně a dostatečně odůvodněny, proto zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti krajského soudu.
13. Ústavní soud dodává, že ani námitka stěžovatele o vzdálenosti jeho bydliště od bydliště nezletilé nevede Ústavní soud k závěru o zjevně nepřiměřené (svévolné či iracionální) úpravě styku v rozsahu jednoho víkendového dne v měsíci. Stěžovatel v tomto směru vznáší pouze argument o délce doby strávené v takovém případě s nezletilou v jeho automobilu mezi oběma bydlišti, avšak krajský soud neuložil stěžovateli povinnost realizovat stanovený styk pouze v jeho bydlišti.
14. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou, neboť neshledal vybočení krajského soudu z ústavních mezí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu