ECLI:CZ:US:2017:3.US.3294.16.1
sp. zn. III. ÚS 3294/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Marcely Perutkové, zastoupené JUDr. Lubomírem Kubičkou, advokátem, sídlem Na Poříčí 1041/12, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení náměstka Okresního státního zástupce ve Vyškově ze dne 27. července 2016 sp. zn. ZN 1430/2015 a proti usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Územní odbor Vyškov, Oddělení hospodářské kriminality ze dne 14. dubna 2016 č. j. KRPB-180644-141/TČ-2015-061281-JV, za účasti náměstka Okresního státního zastupitelství ve Vyškově a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Územní odbor Vyškov, jako účastníků řízení, a 1) Lady Škrabalové, 2) obchodní společnosti DAIMLER s. r. o., sídlem Příkop 843/4, Brno, a 3) obchodní společnosti Regib, spol. s r. o., sídlem Přerovská 485/35, Olomouc, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Územního odboru Vyškov, Oddělení hospodářské kriminality (dále též jen "policie") ze dne 14. 4. 2016 č. j. KRPB-180644-141/TČ-2015-061281-JV bylo rozhodnuto o odložení trestní věci podezření ze spáchání přečinu podvodu podle §209 odst. 1 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kterého se měly dopustit podezřelé osoby - vedlejší účastnice 1) až 3) tím, že:
- vedlejší účastnice 1) uzavřela v roce 2009 jako fyzická osoba s nejméně 635-ti osobami smlouvu o půjčce, ve které se zavázala poskytnout těmto osobám finanční prostředky ve výši 48 000 Kč na účet obchodní společnosti IFP Institut Finančního Poradenství, a. s. (dále jen "IFP"), kdy tyto prostředky ani v jednom případě na účet neposkytla, přičemž osoby, které tuto smlouvu uzavíraly, současně s podpisem smlouvy o půjčce vystavily a podepsaly blankosměnku bez protestu, která sloužila k zajištění neposkytnuté půjčky, přičemž tyto směnky byly následně postoupeny IFP, která je následně prodala jako vymahatelné pohledávky dalším obchodním společnostem;
- vedlejší účastnice 2) v úmyslu se neoprávněně obohatit vymáhá uhrazení směnek vystavených ve prospěch IFP po osobách, které splnily řádně všechny povinnosti, které vyplývaly z jejich smlouvy s touto společností jakožto i z pojistné smlouvy se společností Česká podnikatelská pojišťovna, a. s. (dále jen "ČPP"), kdy směnky přitom sloužily pouze k zajištění konkrétních sankčních nároků IFP v případě porušení smlouvy ze strany těchto osob, vedlejší účastnice 2) tak vymáhá směnky, které měla IFP jejich výstavcům již vrátit, výstavce takto vedlejší účastnice 2) uvádí v omyl, když předstírá neexistující závazky;
- vedlejší účastnice 3) v úmyslu se neoprávněně obohatit vymáhá uhrazení směnek vystavených ve prospěch IFP, po osobách, které splnily řádně všechny povinnosti, které vyplývaly z jejich smlouvy s touto společností jakožto i z pojistné smlouvy s ČPP, kdy směnky sloužily k zajištění konkrétních sankčních nároků IFP v případě porušení smlouvy ze strany těchto osob, vedlejší účastnice 3) tak vymáhá směnky, které měla IFP jejich výstavcům již vrátit, výstavce takto vedlejší účastnice 3) uvádí v omyl, když předstírá neexistující závazky.
3. Usnesením náměstka Okresního státního zástupce ve Vyškově (dále jen "náměstek") ze dne 27. 7. 2016 sp. zn. ZN 1430/2015 byla jako nedůvodná zamítnuta stížnost stěžovatelky proti napadenému usnesení policie. Náměstek v odůvodnění svého usnesení uvedl, že na základě žádného z provedených důkazů nebylo možno učinit závěr o tom, že by se vedlejší účastnice 1) až 3) dopustily spáchání přečinu podvodu podle §209 odst. 1 a 3 trestního zákoníku. V daných souvislostech lze uvést, že činnost IFP a jejich zprostředkovatelů - včetně v této věci podezřelé vedlejší účastnice 1) - je možno označit za nemorální a jejich praktiky za nekalé, z těchto však nelze vyvodit trestní odpovědnost. Praktiky IFP již řešila Česká národní banka, která jí uložila pokutu v řádech miliónů korun. S ohledem na výše uvedené lze označit za nepřijatelné, aby trestním postihem jednoho účastníka soukromoprávního vztahu byla nahrazována nezbytná míra opatrnosti druhého účastníka při ochraně vlastních práv a majetkových zájmů. Trestním postihem není totiž možno nahrazovat instituty jiných právních odvětví určené k ochraně majetkových práv a zájmů (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010 sp. zn. 7 Tdo 486/2010).
4. Pro úplnost náměstek dodal, že v části šetření policejního orgánu týkajícího se vyvedení předmětných směnek z IFP na další subjekty bylo toto již ukončeno a je aktuálně předmětem trestního řízení u Okresního soudu ve Vyškově ve věci vedené pod sp. zn. 1 T 186/2015 (u Okresního státního zastupitelství ve Vyškově vedené pod sp. zn. ZT 122/2014), kde byla podána obžaloba na osoby Jaromíra Tichého a Jiřího Dosedlu.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že dne 30. 10. 2012 jako poškozená podala u Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha II, MO Vinohrady, trestní oznámení na neznámého pachatele, a to v reakci na zahájení exekučního řízení proti ní pro nezaplacení pohledávky ve výši 100 000 Kč s příslušenstvím. Tato pohledávka měla vzniknout z titulu vydaného směnečného platebního rozkazu na základě předložené směnky. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka žádnou směnku znějící na výše uvedenou částku nepodepsala, došla k závěru, že by mohlo jít o podvodné jednání, v jehož důsledku jí vznikla škoda spočívající v povinnosti uhradit zmíněnou částku 100 000 Kč s příslušenstvím. Další podezřelou okolností nasvědčující možnému podvodnému jednání byla skutečnost, že v této kauze vystupovala IFP, které byla za nekalé obchodní praktiky uložena pravomocným rozhodnutím České národní banky pokuta 6 mil. Kč.
6. Stěžovatelka dále uvádí, že vyrozuměním Městského ředitelství policie Brno ze dne 8. 8. 2013 o postoupení oznámení byla informována o tom, že tato věc byla postoupena Policii České republiky, Krajskému ředitelství policie Jihomoravského kraje, Územnímu odboru Blansko - Vyškov, Oddělení hospodářské kriminality, pracoviště Vyškov. Vyrozuměním policie ze dne 8. 9. 2014 byla stěžovatelka informována o podezření ze spáchání trestného činu podvodu konkrétní osoby - vedlejší účastnice 1). Dále byla stěžovatelka informována o tom, že je jednou z cca 600 poškozených osob v souvislosti s touto trestnou činností. Stěžovatelka uvádí, že současně získala v kopii notářský zápis ze dne 15. 4. 2013, kterým bylo osvědčeno prohlášení vedlejší účastnice 1) o systému vystavování a používání ručitelských směnek u IFP. Usnesením policie ze dne 14. 4. 2016 č. j. KRP1M80644-141/TČ-2015-061281-JV byla odložena trestní věc podezření ze spáchání přečinu podvodu podle §209 odst. 1 a 3 trestního zákoníku vůči podezřelým osobám - vedlejším účastnicím 1) až 3) s tím, že nebyly zjištěny skutečnosti nasvědčující tomu, že jejich jednáním došlo ke spáchání trestného činu. Proti výše uvedenému usnesení podala stěžovatelka stížnost, v níž mimo jiné navrhla doplnění šetření o grafologické posudky ke zjištění osob vyplňujících nesprávné částky na směnkách a o komplexní prověření účetnictví IFP ke zjištění finančních operací souvisejících s nakládáním se směnkami. Dne 2. 8. 2016 bylo stěžovatelce doručeno napadené usnesení náměstka.
7. Popsaným postupem orgánů veřejné moci bylo podle stěžovatelky porušeno její právo na účinné vyšetřování a na ochranu vlastnictví vyplývající z čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť rozhodnutí obou orgánů veřejné moci bylo dle ní odůvodněno povrchně a formalisticky. Ačkoliv v odůvodnění usnesení náměstka se uvádí, že "policejní orgán provedl všechny dostupné důkazy nutné pro rozhodnutí ve věci", podle názoru stěžovatelky tomu tak není, neboť byla zcela opomenuta skutečnost, že konkrétní, dosud nezjištěná osoba vyplňovala vlastnoručně na směnkách výši finanční částky v rozporu se smluvními podmínkami, což ve svých důsledcích vedlo ke vzniku škody na majetku stěžovatelky. Stěžovatelka poukazuje na to, že na straně č. 7 usnesení policie, kterým byla trestní věc odložena, je uvedeno, že "byly uzavírány úmyslně zcela fiktivní smlouvy o půjčce, které nebyly nikdy ze strany vedlejší účastnice 1) plněny a půjčky nebyly nikdy na účet uvedený v těchto smlouvách poskytnuty. Přesto byly směnky postoupeny jako zajišťovací směnky, které kryjí reálný závazek, a tak byly následně také prodány a vymáhány. Takto popsané jednání jistě naplňuje objektivní stránku skutkové podstaty přečinu podvodu tak, jak je popsána v §209 odst. 1 tr. zákoníku." Stěžovatelka uvádí, že z definice trestného činu podvodu v §209 odst. 1 trestního zákoníku vyplývá podmínka, že musí dojít ke vzniku nikoliv nepatrné škody na cizím majetku, což v případě stěžovatelky nepochybně nastalo, když v probíhající exekuci již byla nucena uhradit ke dni 23. 8. 2016 celkem částku 113 559,45 Kč. Z rozhodnutí obou orgánů veřejné moci vyplývá, že nejde o marginální záležitost, ale o rozsáhlý případ s několika sty poškozených osob, který nepochybné má dle názoru stěžovatelky znaky organizované trestné činnosti. Stěžovatelka považuje za nepřijatelné a v rozporu s výše uvedenými články Listiny, aby odložení trestní věci takového charakteru bylo odůvodněno malou obezřetností a opatrností poškozených osob při podpisu smlouvy či směnky a aby zjevně podvodná činnost vyšetřovaných osob byla kvalifikována toliko jako nemorální, jako je tomu v odůvodnění usnesení policie.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud v rámci své rozhodovací činnosti již mnohokrát vyslovil závěr, že ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, respektive aby určité jednání bylo kvalifikováno jako konkrétní trestný čin, neexistuje (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99 a I. ÚS 217/08 , všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na: http://www.nalus.usoud.cz). Prostřednictvím ústavní stížnosti žádný subjekt nemůže dosáhnout trestního stíhání konkrétní osoby. Ústavní soud ustáleně zastává názor, že z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda a kým byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu tyto zásady neporušuje a žádné právo na "satisfakci" za způsobený trestný čin v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nezakládá [viz např. usnesení ze dne 26. 2. 19997 sp. zn. II. ÚS 361/96 (U 5/7 SbNU 343), ze dne 8. 4. 1999 sp. zn. I. ÚS 84/99 (U 29/14 SbNU 291), ze dne 5. 5. 2005 sp. zn. II. ÚS 45/05]. Z toho vyplývá, že poškozený nemá základní právo na to, aby byl trestně stíhán ten, kdo mu škodu způsobil.
12. Z obsahu ústavní stížnosti pak vyplývá, že stěžovatelka se dovolává práva na účinné vyšetřování. Touto otázkou se Ústavní soud v nedávné době opakovaně zabýval a v poměrně rozsáhlé judikatuře vymezil, s odkazy na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, meze tohoto subjektivního ústavního práva (srov. zejména nálezy ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301), ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691) a ze dne 9. 8. 2016 sp. zn. III. ÚS 1716/16 nebo usnesení ze dne 27. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 1594/15). Jak lze dovodit z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, právo poškozeného na účinné vyšetřování se uplatní zejména u zásahů do práv chráněných čl. 2, 3 a 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") - tedy práva na život, zákazu mučení a nelidského zacházení a zákazu otroctví a nucených prací a výjimečně také u čl. 8 Úmluvy chránícího právo na soukromý a rodinný život (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 17/10). Není-li dotčeno žádné z uvedených substantivních práv poškozeného, nelze dovodit, že by mu svědčilo právo na účinné vyšetřování. Právo na efektivní trestněprávní ochranu navíc nelze uplatnit v případě, kdy se poškozený může svých práv účinně domáhat jinými právními prostředky (např. občanskoprávní žalobou nebo instituty správního práva).
15. Po prozkoumání stěžovatelkou napadených rozhodnutí Ústavní soud neshledal, že by vyšetřování inkriminované a stěžovatelkou tvrzené trestné činnosti trpělo jakýmikoliv zjevnými vadami či excesy, takže by byl nezbytný zásah Ústavního soudu.
16. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu